Po neúspěšné snaze dostat se na aukci, jsem sednul do auta a vyjel kolem desáté ráno směr San Francisco vyzvednout cca 180kg věcí, které jsem si tam za poslední měsíce naposílal. Plán nacpat vše do Rubicona padá, neboť jak bystřejší z vás mohli zaznamenat, Rubicona jsem nekoupil, ale můžu to všechno přeskládat dát do kontejneru Roberta v LA, který bude odjíždět za týden.
Pokud pojedete do Californie, kupte si tady jakékoli citrusy a rozhodně si nekupujte jablka. Na nějakém mini tržišti lokální farmářů jsem koupil ty nejlepší mandarinky, jaké jsem kdy v životě jedl a rovněž ta nejhnusnější jablka, která se kdy objevila na planetě zemi. Mandarinky mají jednu nepříjemnou vlastnost. Jsou tak šťavnaté, že jenom v kůře je tak deset litrů tekutiny (uznejte, že to je zvláštní, když celá ta kulatá věc váží pár gramů), takže pokud si chcete mandarinku a za jízdy oloupat, tak zapíchnutím prstu do kůry postříkáte volant, přední okno, zbytek vám nastříká do oka a následně se vám přilepí ruce k volantu. Nicméně i tak to stojí za to.
Právě zmíněné mi připomnělo, že jsem předjížděl náklaďák s vlekem, který byl plný citrónů (najdete ho na fotkách). Nevím proč, ale hrozně mě to fascinovalo. Jel jsem vedle náklaďáku dobře pět kilometrů a pozoroval citróny. Teď když to po sobě čtu, tak uznávám, že to zní divně, nicméně když jsem je pozoroval, vcelku mě to bavilo. Raději popojedem.
Jak jsem tak jel s mozkem částečně vypnutým, částečně bloumajícím v jiné realitě, z ničeho nic mě cosi vyrušilo. Chvíli mi trvalo, než jsem to identifikoval. Byl to smrad. Neskutečný živočišný smrad, který postupně sílil až na velmi těžko snesitelnou úroveň. Jak můžete vidět na fotkách, na dobře deseti kilometrech čtverečních se pásly krávy. Ohromná, …, co ohromná, nekonečně krát nekonečno a ještě víc gigantická plocha narvaná krávama. Tady se zřejmě pěstují stejky, nebo řeka mléka. Z fotek to tak nevypadá, ale domnívám se, že jich je tolik, že pokud by se krávy vzbouřily, bez větší námahy by srovnaly se zemí menší město. Krávopokalypsa.
Na zbytku cesty do San Francisca jsem narazil na plantáže větrných elektráren. Zřejmě tam někdo zasadil semínka malinkých vrtulek, vítr je rozfoukal a vznikly z toho kilometry čtvereční elektráren, náhodně rozházených po kopcích. Bohužel jsem vše fotil za jízdy z auta a fotky tomu odpovídají. Zastavit se tam nedá a nekoukat před sebe se při 100km/h dá jen zlomek vteřiny. Každopádně krajina samotná je úžasná a já měl vždy slabost pro kombinaci zajímavé krajiny s nějakým industriálním prvkem.
Druhý den byl ve znamení Tetris 3D pro pokročilé, s možností používat sílu, protože nacpat do auta dva boxovací panáky, k nim dva podstavce a několik desítek různě tvarovaných a různě velkých krabic, se jevilo jako nadlidský úkol. Josef, majitel skladu, mě se zájmem pozoroval a každou chvíli své pozorování doplnil o poznámku, že se mi to tam nemůže nikdy vejít. Nejenže vešlo, ale vytvořil jsem si mezi tím vším malou mezeru, do které se vejdu, pokud by se mi chtělo spát.
Cestu zpátky jsem naplánoval po silnici číslo 1, po pobřeží, s logickým předpokladem, že bude zajímavější, než dálnice. Nastal drobný problém a to, že se mi strašlivě nechtělo řídit. Chtělo se mi jíst hamburger a koukat z okna, což mě stálo zbytek dne, při kterém je světlo. Výsledkem této situace je konstatování, že výhled z “jedničky” za tmy je o něco horší, než z vnitrozemí z dálnice za dne.
Málem bych zapomněl na Josepha. Pro ty z vás, kteří to nevědí, v USA je skoro všude na obchvatech měst vyhrazený (alespoň) jeden jízdní pruh pro 2 a více osob v autě. Rozdíl v průjezdnosti je v některých úsecích propastný. Zatímco pět pruhů v jednom směru je totálně ucpaných, jeden jediný pro dva a více osob v autě je prázdný. Při předchozích cestách nás vždy jelo více, takže jsme tímto pruhem jezdili naprosto automaticky. Já jedu však sám, …, tedy jel jsem. Teď se mnou jede Joseph. Jméno dostal po majiteli firmy, který mi o několik odstavvů výše tvrdil, že tam Josepha nedostanu. Tedy, majitel se jmenuje česky Josef, ale tohle je americký panák. Oblékl jsem ho do bundy, nasadil mu brýle a kapucu a posadil ho na sedačku vedle sebe. Trochu se kácel, ale podepřel jsem ho taškou a golfovou holí a teď mi dělá výborného společníka. Kromě toho, že díky němu můžu do rychlého pruhu, tak se s ním i skvěle kecá. Naposledy bez řečí vydržel můj monolog na téma „Proč si kráva nemůže lehnout na záda a pokrčit nohy“ a „Kdyby trpaslíci měli dlouhý nohy tak, aby byli stejně velký jako lidi, jestli by vypadali jako štafle“. Jediný, čím mě štval, bylo, že se nikdy nelek, když jsem na něj nečekaně zařval a ani mu nevadilo nenápadně zapnutý vyhřejvání sedačky. Každopádně mi bylo líto, že jsem ho v LA musel vysadit, byla s nim sranda.
