Ráno, 14.2., jsem vyřídil pojistku na Corvettu, vrátil auto z půjčovny, kde jsem se pohádal (vážně E-Z car rental nebrat) a vypravil se za roh pro Corvettu. První nastartování obvykle rozhoduje, jak si s autem sednete (včerejšek se nedá počítat).
Vzájemné prvotní oťukávání bylo rozpačité. Corvetta nastartovala naprosto bezproblémů, ale jízda v zácpě je s tímhle autem naprosto krystalické utrpení. Ve městě, nebo v zácpě se auto chová jako malé netrpělivé dítě “uvězněné” v nákupním centru mezi dospělými, kteří ho nechápou. Je to situace, kde so dostáváte do určité formy zoufalosti. Tohle auto neumí jet pomalu, bolí to vás, jako řidiče a zcela jasně k vám promlouvá i Corvetta, že jí to rovněž dost štve. Výsledkem jsou naprosto nesmyslné manévry, kdy jakmile kdekoli před sebou, ať už přímo, nebo úhlopříčně, zahlédnete kus volného místa, podřadíte a systémem plyn – brzda se šílenou rychlostí přemístíte o třicet metrů dál. Nechcete závodit, nebo si něco dokazovat, je to jako když se potřebujete protáhnout.
První den jsem v páteční zácpě ujel jenom 75 mil. Pak jsem to vzdal a našel si raději místo na spaní.
Ráno jsem se vzbudil skvěle vyspaný. Vyloženě jsem se těšil do auta, což bylo až překvapivé po naprosto příšerném včerejšku. Po prvních pár desítkách kilometrů jsem se Corvettě nahlas omluvil. První den našeho společného soužití byl prostě příliš vypjatý. Já byl nervózní ze všeho, co jsem na ní viděl a slyšel, a proto jsem byl protivný. Každopádně, hned po ránu jsme si všechno vyříkali a hned se nám jede líp. Já už vím, že převodovka, resp. tunel od převodovky je během chvíle tak horký, že na něm neudržíte ruku, ale také už vím, že to je vlastnost převodovek 4+3 Doug Nash a že se tím nemám znervózňovat. Že nefunguje palubní deska, resp. že je na ní něco k rozeznání jen za přímého světla, mi začalo být jedno a miliardu dalších drobností jsem rovněž začal brát jako fakt. A od toho momentu se vzájemně respektujeme. Říká se tomu vztah. A protože to píšu až večer, po společně stráveném dnu, tak jenom dodám, že ten vztah se dostal do takové fáze, že pokud spolu dojedeme na Floridu, tak nejspíš za mnou přijede do Prahy. Musím dodat, …, kurva fix, to jsem přesně nechtěl.
Dneska se nám povedlo ukousnout 511 mil z cesty na Floridu, což je zhruba o 200 méně, než byla moje představa, na druhou stranu zase teď už vím, že zvládneme v klidu významně více jak 700, pokud nebude provoz. Těch 500 bylo v naprostém klidu.
Cestou jsem nahrál video, které sestříhám pravděpodobně až v Naples, a dostal jsem pokutu za rychlost. Stalo se to zhruba takhle: Navigace, kterou jsem dostal k autu a která používám primárně pro zobrazování rychlosti místo tachometru, odpálila adaptér 12V – USB (5V) a tak jsem jí hodil pod sedadlo. Stejně jezdím více méně podle ostatních. Corvetta, jak už jsem několikrát zmínil, nemá ráda, když se jede pomalu. Vyloženě jí to nesvědčí. Rovněž velmi ráda provokuje. Neumím vysvětlit jak, ale je to naprosto jasná provokace k tomu, aby člověk přidal, rychle změnil směr, atd. Jako kdyby šeptala něco ve smyslu: „Tak dělej, nebuď posera, nikdo se nedívá, ukážu ti, co umim..“ Jezdim tady hodně umírněně, sice přes limit, ale neexistuje tady nikdo, kdo by přes limit nejel. Pokud jedete podle předpisů, brzdíte ostatní. Nicméně snažím se držet cca 10% nad limitem, stejně jako u nás. Jenomže, …, jenomže tím jak mi nefunguje tachometr, tak vůbec netuším kolik jedu. Takže se standardně nalepím na někoho, kdo mě předjel a jedu v určité vzdálenosti za ním. Jakmile řídíte druhou, třetí, …, hodinu, tak otupíte. Myšleno, řídíte zhruba tak, jako když jdete. Absolutně nepřemýšlíte nad tim, že teď dáte pravou nohu dopředu, pak levou nohu dopředu, že pohnete rukou, atd. Jednoduše jdete. Tady je to stejné, prostě řídíte. A myšlenky máte v úplně jiném světě. Důsledné sledování auta, které vás předjelo, se nedá zautomatizovat. Alespoň já to nedokážu. Takže vždy, když po chvíli zjistím, že se mi ztrácí, tak přidám, abych ho dojel. No a v tenhle moment se to stalo. Zmenšující se auto přede mnou mi připomnělo, že ho vlastně používám jako referenční měřič rychlosti a přidal jsem. Protože se Corvetta zase vrtěla a chtěla, abych jí trochu „naložil“, tak jsem trochu víc přišlápnul plyn a přepnul myšlenky tam, kde byly předtím. A najednou míjím po levé ruce zaparkovaná auta policie. Byly vidět snad na kilometr daleko, ale díky myšlenkám v úplně jiné dimenzi jsem je neviděl. Ani jsem se nemusel dívat do zrcátka, bylo mi jasné, že se jeden z nich odpoutá od ostatních. Přesně to se stalo. Přesně podle naučených, nepsaných pravidel, jsem zajel na krajnici, chcípnul motor, dal obě ruce nahoru na volant, stáhnul obě okénka a čekal, usmívaje se směrem k oknu spolujezdce (jsme na dálnici, jinak samozřejmě chodí zleva).
„Dobrý den pane,“ pronesl suše, ale nadmíru slušně policista ve věku cca 30 let, „ zastavil jsem Tě kvůli rychlosti, kam jedeš?“ Nebudu přepisovat celý dialog, nicméně zmíním to, co mám na Americe opravdu rád. Jsou to policajti. Vážně. Je radost od nich dostat pokutu. Bez špetky ironie. Řekl jsem mu na rovinu, že mi nefunguje tachometr, že se proto snažím udržovat rychlost s ostatními, abych je nebrzdil, že jsem auto koupil předevčírem, atd. Dokonce se mi podařilo udělat v angličtině vtip, který byl podle reakce policisty skutečně vtipný. Zmiňuji to proto, že je pro mě nadlidské úsilí udělat vtip v angličtině. Mým anglickým vtipům se totiž skoro nikdy nikdo nesměje, což je poměrně frustrující.
Policista si odešel vše zkontrolovat, a když se vrátil, pronesl zhruba toto: „ V první řadě Ti chci poděkovat za spolupráci, velice si Tvojí kooperace vážím. Bohužel pro Tebe nemůžu udělat víc, než jsem udělal. Na 70 MPH jsi jel 91 MPH. Já Ti napsal na ticket 78 MPH, míň napsat nejde, je to nejnižší rychlost, za kterou zastavujeme a to že jsem Tě zastavil, máme nahrávaný.“ Pak jsme si ještě chvíli povídali s tím, že jsem mu znova řek o nefunkční palubní desce, konstatoval jsem, že se mi zdá, že v podstatě nikdo nedodržuje rychlost a doplnil jsem to otázkou, jaká rychlost přes limit se toleruje, na což zareagoval: „Napadá mě, jak se můžeš orientovat, kolik jedeš. Pokud předjíždíš kamion, spočítej, za kolik vteřin ho předjedeš. Oni rychlost skoro vždycky dodržujou. Jakmile ho předjíždíš víc jak patnáct – dvacet vteřin, měl by si být v limitu. Kratší doba znamená, že jedeš moc rychle. Každopádně si to nech opravit. To, že jezdí ostatní rychle, je pravda. Když pojedeš pár mil přes limit, tak Tě ASI nikdo nezastaví," významně pokývl hlavou, "ale nesmí se to, limit je prostě 70 MPH. Kdyby Tě znova někdo zastavil, tak jim řekni, co mě, že Ti to nefunguje tachometr a ukaž jim ticket. Mělo by se s nima dát domluvit. Přeju Ti šťastnou a bezpečnou cestu, máš to daleko. Jezdi bezpečně, ahoj.“ Upřímně jsem byl fascinován. Opět. Takhle si představuju, že má fungovat policie. Nejde jen o to, co říká, ale rovněž o to, jakým způsobem. Všichni mají vždy přirozenou autoritu, umějí se chovat a snaží se pomoct. Jak jsem zmínil, je radost od nich dostat pokutu. Navíc je člověku trapné vzápětí jet rychle, nebo dělat kraviny. Když mě zastaví policajt v ČR, tak mám vzápětí tendenci mu dokázat, že je kretén, což je, takže jejich perzekuování má přesně opačný, než výchovný účinek. No nic, asi jsem se zbytečně rozepsal. Každopádně mám být u soudu 24.4.2015. Abych se hájil a vysvětlil okolnosti. Pokud tam nebudu, rozhodne soudce o výši pokuty v mé nepřítomnosti. I toto se mi líbí, policajt v USA nepřijde do styku s penězi a všechno nahrává kamera z auta. Takže možnost úplatků je velmi omezená.
Třetí den, tedy 16.2., byl ve znamení 790 mil, což je přibližně 1.260 km. I když jsem vůbec neměl problémy s tendencí usínat, i tak to bylo dost na hraně. Ke konci je člověk strašlivě otupělý, nehledě na skutečnost, že 12 hodin čistého času sezení v autě je prostě moc. Na druhou stranu získáte nové zkušenosti, které jsou do života kriticky důležité. Tak například, pokud jako já, budete řídit bez bot a nebudete, jako já, mít funkční tempomat, zjistíte, že vás tak po pěti stech kilometrech začne bolet pata pravé nohy. Kromě toho mám otlačený pravý loket a strašlivě přesezený zadek. Zajímalo by mě, jak tohle zvládají tlustí Američani. Na druhou stranu je fakt, že tím, že mají velké zadky, tak se váha rozloží na větší plochu. Dalo by se tedy vnímat tak, že jsou tlustí schválně a to právě proto, aby rozložili váhu, když sedí dlouho v autě.
Vrátím se ke zmíněné patě. Zkoušel jsem řídit na střídačku levou nohou, tzn. brzdit a přidávat levou, abych si pravou mohl dát na chvíli rovně na chodidlo. A ono to nejde. Aspoň mě ne. Jde brzdit, na to jsem si zvykl třeba z motokáry, nebo z formule, ale přidávat mi nejde. Přitom je to zvláštní, člověk by řekl, že dávkování brzdy je podobné, jako dávkování plynu, ale není to tak. Schválně si to zkuste. Budete jak v autoškole.
Původní plán zajet 17.2. na Presidents day někam do shopping mall nakoupit, se s ránem zbortil. Důvod byl prozaický. Strašně se mi nechtělo nakupovat. Alespoň zkusím těch posledních 1.331 mil, tedy zhruba 2.130 km ujet ve dvou dnech.
Sedl jsem do auta a začal mrznout. Když říkám mrznout, myslím to doslova. Zjistil jsem, že Corvetta netopí. Vůbec. Venku bylo zhruba 8 stupňů a jediné, co jsem měl na sebe, byly outdoorové letní kalhoty, triko a sportovní, letní bundu. Po pár kilometrech jsem zastavil, omotal si kolem kotníků dvě trika, zabalil se do cestovní deky, na klín si rozprostřel tašku s použitým prádlem a pokračoval v jízdě. Vypadal jsem jak auto, ve kterém jsem jel, jak homeless, kterého nenapadlo nic lepšího, než z vrakoviště ukrást Corvettu.
Dojel jsem do Baton Rouge v Lousianě, což znamenalo 473 mil. Znamenalo to zároveň, že pokud chci být další den v Naples, musím zítra ujet 858 mil, tedy přibližně 1380 km. Pokud vstanu brzo ráno, měl bych to zvládnout.
Ráno mrzlo. Okno dveří od řidiče se s mlasknutím odlouplo od zbytků těsnění a mně bylo jasné, že pokud se dostatečně nezabalím do všeho, co mám v autě, že to bude hodně nepříjemný den. Ještě že v Naples je 25 stupňů a dalo by se tedy předpokládat, že se bude během cesty oteplovat.
Zkrátím to. Nezmrznul jsem, jen jsem posledních cca 400 km řídil za tmy, v hustém dešti s autem, které na podobné počasí jednoduše není ideální. Příliš široké gumy, příliš silný motor, příliš tmavá okna. V praxi to znamenalo, že když jsem po natankování v připojovacím pruhu chtěl předjet kamion a na trojku zhruba ve 100 km/h přišlápl plyn, ve vteřině jsem jel zadkem auta napřed. Byla to vcelku horká a naprosto nečekaná chvilka, ale zcela upřímně musím říct, že Corvetta poslouchá na slovo. Tedy na pootočení volantu a dotyk plynu.
Bohužel se počasí nezlepšovalo a já si vzpomněl na slova mexičana, který mi C4ku prodával: „You will have a privacy in the car“, což přeloženo do reálného významu znamenalo, že všechna okna, kromě předního, jsou zatmavena tak nesmyslně moc, že sice nikdo nevidí dovnitř, ale z auta není ani vidět ven. Takže za deště a v noci, jsem ve zpětných zrcátkách odhadoval, co jede za mnou, či vedle mě, jak je to zhruba velké a kolik prostoru tedy mám k dispozici. Každopádně, vzhledem k tomu, že jsme s Corvettou v pořádku dojeli, nemá smysl cestu dramatizovat. Skutečnost je taková, že jsme vyjeli v půl sedmé ráno a k Pepině dojeli ve čtvrt na jedenáct v noci. Dvě velká kafe, deset dílů Simpsons, hromada monologů, ještě větší hromada dialogů s neviditelným Karlem, otlačený zadek a byli jsme v Naples. Jako nic. Akorát příště bez deště, děkuju.
Rekapitulace cesty v číslech vypadá zhruba takto: 14.2. dopoledne jsem vyjížděl pár metrů od brány EZ Rental z LA a k Pepině do Naples jsem dojel 18.2., necelé dvě hodiny před půlnocí. Celkem tedy 2.696 mil (4.339 km) a pět dní jízdy. V průměru pak cca 870 km denně.
Vítej Naples!
