Přílet do Mexika byl psaný na 5:50 ráno. Letadlo dosedlo o hodinu a deset minut dříve. V časovém pásmu jsem se posunul o další dvě hodiny, momentálně mínus šest hodin oproti ČR. Ne, že by byla zmíněná fakta nějak významně důležitá, uvádím to jen tak pro pořádek. Kontrolou na letišti v Cancunu jsem doslova proběhl, s celnicí (nevim, jak jinak se říká holce od celníka), jsme prohodili dvě věty, vyfotila mi oblast mezi krkem a břichem (velikost průměrného Mexičana) a byl jsem oficiálně na mexické půdě. O pár hodin později jsem opět seděl v letadle, abych se přemístil do Mexico City.
Plán je následující, prohlídnu si Mexico City, dám si Tacos, spojim se s Denisem, dám si Burrito, vyzvednu auto, dám si Quasadillu a odjedu směr Cancun. Někde mezi Burritem a Quesadillou zajdu s Denisem na jejich střelnici a zajedu se kouknout do nejbližšího okolí.
S Denisem, Michalovým bratrem, který v Mexiku žije dlouhá léta, má zde firmu, která, řekněme, „hledá lidi“, jsem byl ve spojení už z Prahy. Dohodli jsme se, že mi připraví Jeepa Cherokee z roku 2000, kterého v zásadě nepoužívají. S Jeepem přejedu do Cancunu, který je plánovanou trasou zhruba 1.700 km daleko, kde se jim přibližně za měsíc hodí na nějakou akci. K převzetí auta mělo dojít ve čtvrtek (den příletu), nebo nejpozději v pátek.
Spojil jsem se s Denisem kolem poledne. Auto zatím není, repasuje se u něj motor, ale bude v sobotu, nejpozději v neděli. Bylo mi to jedno, nikam jsem nepospíchal a Mexico City jsem si stejně chtěl prohlédnout. Na letišti jsem si dal skvělé jídlo, koupil si kartu s mexickým číslem, na kterém fungoval internet (zdravím Argentino) a hlavně, měl jsem co dělat.
Michal s Markétou mě opakovaně upozorňovali, že pokud mi vadila mentalita Argentinců, tak že v Mexiku budu mít permanentní záchvat. Omyl. Toto píšu z cesty, posledních několik dní před odletem a troufám si tvrdit, že mě Mexiko už nemá šanci naštvat. Naopak mě svým způsobem fascinuje, baví a každý den překvapuje. Jistě, „maňána“ styl života je nepřehlédnutelný, ale je to úplně jiný příběh, než Argentina. Jak mi po dvou dnech přestala vadit Kuba a vlastně jsem si ji svým způsobem zamiloval, tak Mexiko mi ani vadit nezačalo.
Mexická mentalita je zkřížení Kubánce, Američana a hipíka. Nic neni problém, všechno a každej je v pohodě (buď skutečně je, nebo je „cool“ to předstírat), a když máte něco k řešení, najedete hromadu lidí, kteří vám ochotně pomůžou, aniž by za to cokoli chtěli. Funguje tady dobře systém „já tobě, ty mě“, stejně tak směna čehokoli za cokoli: kozy za pneumatiku, pneumatiky za deset vánoček, deset vánoček za televizi a tak dále. A je to tak nějak lidské. Mexiko je prostě v pohodě. Tedy…
V pátek se předání auto přesunulo na neděli a v neděli na nejpozději středu. To už jsem byl nervózní a hlavně, přestal jsem bez auta mít co dělat. Město mi vydrží chvíli a začnu se nudit. Denis mi jako alternativu, do doby, než bude motor zpátky v autě, nabídl Jeepa Grand Cherokee z roku 2005. Měl bych dodat, že se nejedná o úplně obyčejné auto, ale o pancéřované. Level 5. Jinak řečeno, odolá zmrzlým sněhovým koulím, kterých je v Mexiku plno a také střelbě z dlouhé zbraně. Slovy Mexičana: “Můžeš do toho střílet z Kalašnikova.” Chráněná je pouze posádka, takže auto zvenku vypadá v podstatě normálně. Ve všech klikách (jak jsem zjistil postupem času, tak i v pátých dveřích kufru), je zabudovaný taser, který se zapíná ze dveří řidiče. Další detaily k autu uvedu do samostatného článku pro ty, které to zajímá.
V neděli odpoledne jsem si pro auto dojel k Denisovi domů. Manželka byla od pátku v domácí karanténě s Prasečí chřipkou, Denis rovněž, neboť na ní měl podezření a děti se tahaly na gauči o tablet, aniž by tušily, proč jsou všichni, včetně nich, doma. Než přijelo auto, což nějakou chvíli trvalo, protože v Mexiku všechno nějakou chvíli trvá, probíral jsem s Denisem plánovanou cestu. Chvíli mě poslouchal a pak se zeptal, jestli si raději nechci nechat toho obrněnýho Jeepa. Když jsem zavrtěl hlavou, tak dodal: „No, v každym případě jeď výhradně po dálnici, v šest odpoledne se ubytuj a za žádnejch okolností nejezdi v noci.“ Při tomto monologu, který byl v reálu mnohem delší, něco hledal v telefonu, aby mi ho vzápětí beze slova podal, „ nechci tě strašit, ale tohle video je tak tři dny starý, rači bych bejt tebou do Cancunu letěl.“ Na videu a následně na jiném videu a fotkách byly poměrně nekvalitně, o to naturalističtěji zachyceny různé popravy, masové hroby, pověšená těla za nohy bez hlav, a podobně. Denis mě pozoroval, když jsem na to koukal do telefonu. „ Tohle mi dávaj policajti a vojáci,“ pokračoval, „ do televize se to nedostane. Každopádně, sou dva důvody, proč by ses moch dostat do problémů. První je, že budeš prostě v blbej čas na blbym místě. Tady furt jednotlivý kartely mezi sebou bojujou o území, který je strategický pro pašování drog z jihu do USA. Dálnici nepoužívaj, tam sou vojáci a ty moc zkorumpovaný nejsou. Kdyby ses přimotal do nějakýho jejich problému, budeš součástí jejich problému a to nedopadne dobře. Druhej důvod je prostě ten, že tě okradou. V lepšim případě to dopadne tak, že ti seberou všechno, co máš u sebe, seberou ti auto a nechaj tě stát na silnici,“ znova mi podal telefon, „ tohle se stalo ve věznici u Veracruz, kudy jedeš. Dva tejdny zpátky. Oficiální zpráva je, že se vzpoura obešla bez ztrát na životech, nicméně reálně se tam stalo tohle.“ Na fotkách byla doslova hromada spálených těl. „ No, tak předpokládám, že ve vězení nebudu, pojedu po dálnici a holt teda nebudu jezdit v noci,“ zareagoval jsem a vrátil Denisovi telefon. Nějak na tyhle příběhy nevěřím. Ne, že bych nevěřil, že se to děje, to bohužel věřím, ale nevím, proč bych s tim měl mít něco společného.
Cestování „neturisticky“ vás naučí hromadu věcí a jedna z nich je, důvěřovat vlastnímu úsudku. Ve finále je to vždy o tom, dát na pocit, který momentálně máte a pak na prostou empatii při komunikaci s lidmi. V Argentině mi taky bylo opakovaně sdělováno, že mám mít schovaný foťák, nechodit do malých uliček, a podobně. V české republice vás zrovna tak můžou okrást, jako kdekoli na světě, když půjdete na blbé místo, v blbou chvíli a budete v ruce držet vyndaný balík peněz. Dokonce i zabít. A česká republika, konkrétně Praha, byla vyhodnocena jako jedno z nejbezpečnějších míst na světě. Celé to je o pozorování okolí a o „nechování se jako idiot“.
S Denisem jsme pak ještě kecali o životě, o práci, o mexické mentalitě a o tom, že to vlastně “zas tak horký neni”, i když trval stále na tom, že si mám vzít letadlo. No a tím to všechno vlastně začalo. Mezitím se odehrál pouze jeden příběh stojící za zmínku, který bude následovat samostatně. Co dodat? Snad jen, že k otevření kufru Jeepa potřebujete obě ruce, a ve chvílích, kdy je auto „čumákem dolu“, tak i jednu nohu. Do dveří se nedají přivřít ruce, protože cokoli, co do nich zavřete, nekompromisně rozpůlí. Podstatné je, že mám auto, i když provizorní, i když strašlivě těžké, mám ho.
