Úvodem je potřeba zmínit faktický účel cesty. Důvodem je vyzvednutí omylem vyhraných pneumatik v aukci (k tomuto konstatování se vzápětí vrátím). Lépe řečeno celých kol včetně ráfků. Ačkoli nejsme v pohádce, tak musím začít pohádkovou formulací: Nejsou to ledajaká kola, děti. Jsou to vojenské pneumatiky na dvoudílných ocelových ráfcích, ve kterých je runflat. Budu předpokládat, že ti co tento výraz neznají ani nezajímá, co znamená, takže se jednoduše smiřte s tím, že v tý gumě prostě něco je a to “něco” je dost těžké.
Co je potřeba zdůraznit, jsou následující skutečnosti:
- Devět palet kol jsem na aukci skutečně vyhrál omylem. Měl jsem v plánu vyhrát dvě sady. Z části se tak stalo proto, že jsem se večer před aukcí vrátil z hospody na chalupě a díky vyšší hladině alkoholu v krvi tak nějak ignoroval podivné indicie podivných aukcí, a z části proto, že zmíněné aukce fungují na jiném principu, než aukce „normální“. Tak jako tak, jsem se o vítězství všech devíti palet kol dozvěděl ráno po probuzení, kde na mě v telefonu čekala zpráva, že mi bylo z karty strženo 157 tisíc korun českých za jakési zboží v USA.
- Tato kola se nedají v Evropě sehnat, a pokud ano, tak velmi, velmi draho.
- Kola jsou velká a těžká. Hodně velká a hodně těžká.
- Jde o devět palet kol po čtyřech kusech. Jinak řečeno, o čtyři tuny pneumatik. Když se stále motám kolem hmotnosti, tak pro představu je jejich hmotnost v součtu v podstatě identická, jako hmotnost čtyř menších aut.
- Koupeny jsou z armádní aukce, kde se nediskutuje. Tyto aukce mají jasně daná pravidla, která musí být striktně dodržena. Pokud dodržena nejsou, je zaplacené zboží okamžitě zabaveno a znovu prodáno.
- Na „výlet“ beru Martinu, která chtěla „k moři“, kam se jezdím válet velmi nerad. Tímto výletem se mu vyhnu.
Z uvedeného jasně plyne, že do USA musím primárně proto, abych minimalizoval náklady na dopravu čtyř tun pneumatik a rizika storna vyhraných aukcí. Zároveň proto, abych část pneumatik prodal rovnou v USA.
Nicméně, abych byl upřímný, skutečnost je taková, že jsem si chtěl vyčistit hlavu a hlavně, …, prostě se mi chtělo. A už dlouho mám dojem, že život je o tom dělat to, co se člověku dělat chce. 
Rozhodnutí “letět” padlo hned druhý den po vítězném příhozu na všech devět aukcí. V podstatě okamžitě jsem sehnal letenky a to na termín “za osm dní”. A přesně z důvody vypjatých termínů se stalo, že přestup z Detroitu do Toronta jsem měl o dvě hodiny dříve, než Martina. Ze zkušeností vím, že letů na takto krátké vzdálenosti je v USA několik za den a to obvykle po jedné až dvou hodinách, a letecké společnosti na těchto letech neuvolní nikdy všechna místa do prodeje předem. Z tohoto důvodu byla vysoká pravděpodobnost, že budu schopen Martině letenku přebookovat na místě v Detroitu. A přesně ze stejného důvodu jsem jí o skutečnosti jiného času na přestupu neřekl, neboť mi bylo jasné, že by se celý let do Detroitu stresovala, vztekala a měla červenou hlavu. A jistě se mnou budete souhlasit, že lidi s červenou hlavou vypadají jako balón. A rovněž budete souhlasit, že s balónem se špatně cestuje.
Rovnou přeskočím k Check-In na letišti v Detroitu, kde se nás ujal tlustý Ind, který měl v obličeji výraz, jakoby podstoupil zákrok Botoxem. Na prosbu, aby nám přebookoval let, zvedl hlavu zabořenou do klávesnice, pokusil se dokonce o pohyb obočí, natáhl ruku a líně pronesl: „Pas?“ Od vedlejší přepážky se ozval hlas tlusté černošky: „ To nejde, nejsou letenky, nemůžete měnit let…“ Ind ji bez jediného slova přerušil, když pokynul, opět bez pohnutí jediného mimického svalu, směrem k Martině, aby mu dala svůj pas. Černoška se nenechala zastavit a postupně z ní vypadával tisíc a jeden důvodů, proč nejde letenku přebookovat. Ind s ní zřejmě dělal už nějaký ten rok, protože jsem ještě za celý svůj život nikdy nikoho neviděl tak ukázkově přehlížet nepřehlédnutelnou osobu a to nejen díky celkovému objemu, který za přepážkou zabírala, ale i díky nepřetržitému proudu slov.
Po přibližně deseti minutách zírání Inda do monitoru a občasném úhozu do klávesnice, vyjely nové palubní lístky, na což černoška zareagovala až nečekaně pružným výskokem ze židle a větou: „Velmi ti nedoporučuju, aby si jim ty letenky přebookovával,“ a její tlustý rozkmitaný zadek zmizel s prásknutím za dveřmi kanceláře.
Výsledek by se dal považovat za vítězství, ale to by nesměla existovat holčičí logika. Totiž, červená hlava se konala i tak, neboť má úvaha o nestresování, zmíněná z kraje tohoto příběhu, byla údajně nesprávná. Takže přesto, že se žádný problém nekonal, vznikl problém nový, a sice ten, že jsem o potenciálním problému neinformoval.
Velmi často docházím k závěru, že ženy mají tendenci hledat problémy tam, kde nejsou, protože je ke svému životu prostě potřebují. Ale je taky dost dobře možné, že jen nemám kompatibilní mozek.
