Ve středu 25.2. brzo ráno jsem vyjel. Na první části cesty do NYC vyzvednu pneumatiky a nárazník na Corvettu, zkontroluju Michalovo BMW a nechám si vyzvednuté gumy přezout. Corvetta totiž jede se mnou do Prahy. Vše mám krásně zítra na trase, s naprosto minimální zajížďkou. Takže jediné limitující je vyzvednutí pneu ze skladu, který zavírá v 16:30. Naštěstí jsem cestou na východ vyčerpal všechna časová pásma a na sever se nic „krást“ z mého času nebude.
Vyjel jsem v pět ráno, abych měl určitou rezervu. V deset hodin a pět minut jsem strkal nárazník do Corvetty, ve dvanáct podepisoval dokumenty a přehazoval nárazník do BMW, což se mi nakonec jevilo jako nejlepší nápad, neboť v pátek se s ním znovu potkám v NYC a nárazník mi tak nebude překážet v autě, až povezu gumy. S předstihem, tedy v 15:50 jsem stál u okénka v TireRack a s nelibostí koukal na to, co se děje na obloze.
Naskládal jsem pneumatiky do auta, zablokoval si tak totálně výhled do pravého i zadního zrcátka a vyrazil do servisu, vzdáleného cca 30min. V 16:42 jsem otevřel dveře u Pep Boys, coby servisní sítě v celé Americe, která kromě jiného přezouvá pneumatiky. Objednal jsem se u nich cca ve dvanáct po telefonu z auta, kdy už bylo jasné, že to k nim do pěti stihnu s rezervou. Sympatická holka za pultem si mě dokonce pamatovala podle jména z telefonátu, s úsměvem se šla podívat na auto a vzala si od něj klíče. Já si šel prohlénout obchod.
Na cca 400m2 najdete hromadu pneumatik, další hromadu nářadí a různých větších či menších hovadin na auto. Dobrou půl hodinu jsem se mezitím vším s úsměvem procházel a zjišťoval, co všechno by se mi hodilo. Když mi přišlo, že už uplynula dostatečně dlouhá doba, vrátil jsem se k pultu a pohledem naznačil, že by mne zajímalo, jak na tom jsem. Bruneta přicupitala a pronesla omluvně: „Jsou tam ještě dva zákazníci před Tebou, dej tomu tak 30min, prosím.“ Nevadí, řekl jsem si v duchu, čas mám, venku je super hnusně, aspoň si stáhnu fotky. Sedl jsem si do čekárny zrovna ve chvíli, kdy ve zprávách hlásili ukrutné přeháňky, které mají zesilovat až do druhé hodiny v noci. Na základě informace přesvědčivé moderátorky v televizi jsem usoudil, že by to pro dnešek mohlo stačit a poprosil Elišku, aby mi našla něco v okolí na přespání.
Když uplynulo dalších cca 45min, vylezl jsem z čekárny a marně pátral po brunetě, co si roztomile šlape na jazyk. Když jsem jí ani po deseti minutách neobjevil, zeptal jsem se na stav mého auta totálně zmateného černocha. Ten začal nekoordinovaně pobíhat a vytahovat jedny desky se zakázkami za druhými a běhat na dílnu a zpět. Po dvaceti minutách mi došla trpělivost. „ Můžeš mi říct, proč moje auto pořád stojí venku? Už je to hodina a tři čtvrtě, co jsem přijel a na auto nikdo ani nešáhnul, v čem je problém?“ „Promiňte pane, já nevím, zjišťuji to ,“ začal otevírat šuplíky s klíči od aut, až po chvíli zvolal vítězoslavně: „To jsou klíče od Tvého Chevroleta!,“ a mával s nimi nad hlavou, až se přišpendlená cedulka „Robin – Corvette“ pohupovala. „ Skvělý, ale nehledáme klíče, zjišťujeme, kdy to bude a proč to ještě neni,…“ z ničeho nic se objevil malý přičmoudlý pětatřicátník, aby do toho vstoupil: „Dobrý den pane, měl jsi objednávku?“ „Jasně, že měl, volal jsem kolem poledne, … “ skočil mi do řeči, „ Takže neměl, my objednávky na stejný den nepřijímáme.“ Chvíli jsem stál a doslova na něj zíral s výrazem, že to co jsem právě slyšel, nemůže myslet vážně. Pokračoval: „ za chvíli bude sedum a máme toho ještě hrozně moc, dneska to už asi nestihneme, můžeš si počkat, ale já si spíš myslim, že už to nevyjde.“ Pořád jsem se nechtěl smířit s tím, že to co říká, myslí vážně. „ Chceš mi říct,“ zareagoval jsem nakonec, „ že tady víc jak dvě hodiny čekám proto, aby si mi řek, že mi to neuděláte?“ „Všichni čekaj,“ nedal se odbýt manager pobočky, „ někdo čeká i víc jak tři hodiny.“ Na dementní argumenty nedokáži verbálně reagovat, mám vždycky chuť, dotyčného přetáhnou po hlavě nějakým předmětem z hodně nepoddajného materiálu. „ Má mě uklidnit, že někdo čeká dýl než já?,“ dotázal jsem se, „ Já jenom říkám jak to je, omluvám se za situaci, ale máme toho moc.“ Na to se vážně nedá nic říct, pěstí mu dát nemůžete, předměty na házení mají záměrně z druhé strany pultu a pohledem skrz okno do dílny bylo jasné, že tam skutečně plno je. „ Proč si teda domlouváte tolik práce, když to pak nestíháte?,“ pomyslel jsem si nahlas a ani nečekal na odpověď, “ dej mi klíče od auta,“ natáhl jsem ruku. „ Promiň, děláme, co můžeme.“ Za asertivitu tohoto kalibru by měly být nucené práce.
Venku se mezitím udělala tma a rozpoutalo hotové peklo. Po otevření dveří, než jsem nasednul do auta, jsem měl mokré celé sedadlo. Neviděl jsem vůbec nic v pravém zrcátku a vlastně vůbec nic na pravé straně auta díky pneumatikám. Neviděl jsem ani dozadu prostředním zrcátkem a vlastně ani doleva, protože za tmy, přes ty dementně zatmavená okna není vidět nic, než drobné tečky světel rozsvícených aut. Problém je, že tady nemalé procento lidí nesvítí vůbec. Ani v noci. Ve městě je vidět i se zhasnutými světly. Je vidět ven z auta. Už ne tak jedoucí zhasnuté auto z jiného auta. Zvlášť když má zatmavená okna a neskutečně prší. V podstatě jsem neviděl pořádně ani dopředu, protože Corvetta blbě svítí a v tomhle počasí se mlží přední okno, neboť nefunguje větrák.
Podařilo se mi se stáhnutými okénky vycouvat z parkoviště a rozjel jsem se směrem k hotelu. 20 mil v brutálním dešti se zamlženým předním oknem, téměř neprůhledným levým oknem a „zdí“ na pravé straně auta, s takovým kroutícím momentem, že na souvislé vrstvě vody, má zadek auta vytrvale tendenci jet napřed, je zážitek, který by se hodil do nějaké adrenalinové soutěže, kde máte k dispozici sto pokusů na jednu minutu.
Zvolil jsem jednoduchou strategii. Jel jsem stále na volnoběh na čtyřku v pravém pruhu, takže při odbočování doprava se nikdo vedle mě na pravou stranu dostat nemohl a pokud jsem odbočoval doleva, nebo se při zúžení napojoval do levého pruhu, jednoduše jsem stáhnul okénko, nechal se polít tím, co teklo z nebe a zjistil tak situaci za sebou. Tímto způsobem jsem ujel 20 mil až před hotel, …, tedy, dojel jsem na adresu, kde měl hotel být. A zjistil, že se rezervace hotelu provedla na úplně jiné adrese. A to na té adrese, odkud jsem vyjížděl. Proč nevím. Byl jsem v takovém stavu vyčerpání, hladu a nasrání, že jsem neměl sílu se vztekat. Navíc to nikam nevede. Vystoupil jsem z auta, přešel ulici a šel si koupit něco k jídlu u pumpy.
Popovídal jsem si s obsluhou, snědl sendvič, nastavil adresu zpět a stejným stylem dojel do hotelu. Zmrzlý a zmoklý jsem zastavil tentokrát na správné adrese a s povděkem konstatoval, že je fajn, že je vedle hotelu fastfood. Přešel jsem v dešti park, obešel celý fastfood dokola, abych zjistil, že nemá dveře. Tedy má, ale jen pro zaměstnance. Byl pouze pro auta. Sice by mi určitě z okénka něco vydali i tak, ale už jsem na to jednoduše neměl nervy. Nicméně, všechno dopadlo dobře, ve sprše jsem se rozpustil a mohu v klidu konstatovat, že vlastně den dopadl vcelku dobře. Od cesty do NYC mě bude zdržovat jen přezutí pneumatik. To je vcelku dobrý výsledek. Jen by mohli vypnout ten déšť.
