Překročení hranic s USA je vždy trochu sázka do loterie. Mám na mysli potřebný čas ke zdolání hranic ve smyslu rizika zastavení celníkem a vysvětlování toho co a proč tam jedete dělat, kdy se vrátíte a kde budete bydlet. Vzhledem k tomu, že jsme v Oklahomě museli být přesně 27 srpna v 8:00 (tedy na něco málo přes dva tisíce kilometrů jsme měli v podstatě dva dny), dohodli jsme se, že nebudeme riskovat problémy, osprchujeme se po příletu, vezmeme věci a vyjedeme tak, abychom překročili hranice s USA ještě v noci. Bude tam málo lidí a vláční celníci. I stalo se…
K hranicím jsme se dostali kolem páté ráno a vzhledem k tomu, že jsme byli vybaveni jídlem, pitím, cílovou adresou a “ESTA papírky”, tak jsem jejich zdolání považoval za okamžité a bezproblémové, neboť na všechno řekneme “Ano máme!,” což je ta nejlepší možná odpověď. Tedy za předpokladu, že neodpovídáte v tomto duchu na nadlimitní množství alkoholu, střeliva drog a mexičanů v kufru auta.
Přibližně kilometr před celnicí, kdy již není kde zastavit, aniž by vás nepozorovala kamera, jsem opatrně probudil Martinu a sdělil jí, že potřebuju pas. Po chvilce hledání z ní vypadlo zhruba tohle: „Nemám pas! Áááá já nemám pas, kde mám pas? Nemáš muj pas?“ Zcela upřímně musím říct, že jsem měl velkou práci s tím, abych udržel klidný a milý tón v hlase. „ Podívej se pořádně, někde ho určitě najdeš,“ a vytaženou rukou z auta jsem pokynul řidiči s náklaďákem za námi, aby nás předjel. Zpomalil jsem na rychlost raněné veverky a jel směrem k okénku pro náklaďáky, kde jsem si stoupnul do “fronty” dvou náklaďáků s tím, že budu dělat blbce, že pickup s přívěsem, je vlastně tak trochu náklaďák. U okénka pro auta bylo totiž naprosto prázdno. Takto Martina získá ještě pár minut k dobru ve svém pátrání po pasu.
Náklaďák přede mnou se líně rozjel a já začal vyhlížet hlavu celníka, kterou jsem nemohl objevit. Posouval jsem se hlemýždím tempem a hypnotizoval zeď vedle auta v domnění, že se z ní záhadně vyloupne zmíněná hlava, když najednou odnikud slyším ženský hlas: „Ahoj, dej mi pasy, … kam jedeš?,“ snažil jsem se proniknout zrakem skrz zeď, za kterou nutně musel být zdroj právě pronesených vět, „ Pane…, haló pane…, tady jsem…,“ teprve teď jsem byl schopen identifikovat směr, odkud hlas vychází, vylezl napůl z okénka a podíval se nahoru. V úrovni naší střechy byla překvapivě hezká holka, která se přísně usmívala. Skutečnost levitující uniformy oblečené na dobře vypadající holce mě natolik vytrhla z reality chybějícího pasu, že jsem se s dětsky pobaveným úsměvem obrátil k sedadlu spolujezdce, nenápadně ukázal skrz střechu a pobaveně zašeptal: „Hele, vona je nahoře, jak jí tam podám pas?“
Martina po této větě beze slova přelezla za přední sedačky a jak z animovaného filmu se jala vyhazovat jeden kus prádla za druhým ze svého kufru, hledajíce pas. „ Nemůžeme najít druhej pas,“ poznamenal jsem s úsměvem směrem k nebi, “ tady je můj pas, ten druhej hned najdeme,” opřel jsem se o dveře a zvedl ruku s pasem nad hlavu. Celníková chvíli zkoumala můj pas, pak mi ho vrátila a když zahlédla jak se auto plní spodním prádlem trvale vyhazovaným z kufru, odmávla nás stranou s tím, že tam nemůžeme stát, ale musíme za kolegy dovnitř. “ Mám ho…,” vypadlo z Martiny přesně jednu vteřinu po tom, co jsme odjeli od okénka pro dospělá auta, “…b yl zapadlej mezi sedačkama…”.
Uvnitř budovy byl sympatický celník, který po odvyprávění celého příběhu naší cesty, zvednul do vzduchu oba otevřené pasy a pohyboval s nimi do rytmu monologu: „Udělám rekapitulaci: Ty máš britský občanství, ona český, je to tvoje přítelkyně o šestnáct let mladší, před několika hodinama jste už na hranici mezi Kanadou a Detroitem byly, akorát letadlem při letu z Evropy, teď jedete zpátky z Kanady přes Detroit do USA, akorát autem s ohromnym vlekem. To všechno proto, že chcete vyzvednout nějaký velký gumy v Oklahomě, který si z Evropy vydražil v aukci a vlastně si je ani nechtěl. V Oklahomě musíte bejt za dva dny, pak ty gumy, nebo co to je, vezete do přístavu do New Yorku a potom jedete zpátky do Kanady a pak letíte do Evropy…,“ načež udělal pauzu, dal hlavu na stranu, ušklíbl se a dodal s dramatickým tónem v hlase, „ WHAT!?“ Naklonil jsem se k němu a polohlasně pronesl, „ Ber to jako dovolenou, já nerad lítám k moři“ a mrknul jsem směrem k Martině. Celník chvíli koukal na Martinu, chvíli na mě, pak do pasů, pak zavrtěl hlavou, zamyslel se, a vypadlo z něj: “ To je tak blbej a málo pravděpodobnej příběh, …” na vteřinu se odmlčel, “ … že ti ho musim věřit…” Podal nám pasy, popřál šťastnou cestu a na závěr se s úsměvem mírně uklonil. Co to mělo znamenat, to nevím, ale dojem jsme na něj pravděpodobně udělali.
Tentokrát trvalo překročení hranic necelých patnáct minut a zcela nečekaně znamenalo pokrytí vnitřního prostoru auta souvislou vrstvou oblečení, které tam Martina ze zoufalství ztraceného pasu vyházela. Vlastně to byl přechod do USA zcela bezproblémový..
