Ještě před odletem jsem se rozhodl prodat část nákladu pneumatik přímo v USA, neboť se zde budou prodávat lépe a nebudu muset řešit jejich dopravu do ČR. K tomu však musím mít místní číslo a připojení k internetu. Pořízení mobilního internetu se v teoretické rovině nejevilo jako vůbec žádný problém, jednoduše skočím k operátorovi, koupím SIM kartu s internetem, nastavim sdílení internetu a bude hotovo. Bohužel se z takto primitivního úkolu stal příběh, který jakoby ve své hrubé logice kopíroval pohádku o dědečkovi, který “měnil, až vyměnil”. Ale to trochu předbíhám.
Po spolknutí naprosto nepovedeného hamburgeru od Arby’s, jsem se před hotelem připojil k internetu a našel nejbližší pobočku T-Mobile, který, jak jsem si zjistil už v Praze, má optimální tarif pro moje požadavky. Na adrese, kde měl stát T-Mobile, stálo AT&T. To byl první zádrhel, který však nemohl zničit mé odhodlání být datově mobilní.
Přeběhl jsem ze zimy auta, do vedra před obchodem a vzápětí vběhnul do zimy obchodu. „ Ahoj, já jsem Cindy, jak se jmenuješ?,“ ozvalo se, ještě než se zacvakly dveře. „ Emm, ahoj Cindy, já sem Robin, potřeboval bych nějakej datovej plán, ale bez smlouvy.“ „Žádnej problém, za třicet dolarů, dostaneš 3Gb dat, nebo za padesát 5Gb dat.“ Vybral jsem si a upozornil na skutečnost, že nemám ani social security number, což je pro neznalé zjednodušeně řečeno něco jako Občanka v ČR, ani trvalé bydliště v USA. Cindy se zamyslela a zavolala Paula. Paul byl, dle slov Martiny „Nechutnej a slizkej.“ A já měl za pár minut dojít k závěru, že to je blbec. Ochotný blbec. Ochotný blbec, nadělá podstatně větší paseku, než blbec neochotný. Ale popořádku..
Paul pronesl, že nic ze zmíněného nebude problém a vylomil SIM kartu z plastikové krabičky, něco z ní opsal, strčil ji do mého iPadu a vyplnil kilometr dlouhý a velmi komplikovaný formulář, soudě dle zarputilého výrazu a patnácti minut ztraceného času. „ No jo, ale to je problém, když nemáš adresu v USA,“ pronesl Paul na konci formuláře. „ Můžu Ti dát svojí Californskou, jestli chceš,“ tázavě jsem se na něj podíval, „ ale karta, kterou budu platit, je na mojí evropskou adresu,“ nesměle jsem podotkl. „ Zkusíme to,“ pronesl Paul záhadně a deset minut jí vyplňoval. „ Nejde to, protože to nekoresponduje s Tvojí platební kartou,“ načež se zatvářil jako akční hrdina z béčkového filmu, který právě objevil způsob, jak zachránit planetu špejlí ze zmrzliny a kancelářskou sponkou, „ ALE, …, mám nápad! Skoč si naproti do WallMartu, tam si vezmeš jejich platební kartu, na ní dáš peníze a tu já tady pak zadám do systému,“ vítězoslavně se zazubil a utřel si koutek. „ Seš si jistej, že to pude, nejsem rezident…,“ Paul mě přerušil: “Jasně že jo, normálně tam v hotovosti vložíš peníze a je to za minutu hotový.“ Jistota, se kterou ze sebe informace vychrlil naprosto zahnala do pozadí mé obavy z Paulovi inteligence i vydal jsem se do WallMartu.
Ze stojanu jsem vytáhnul kartu, zaplatil tři dolary za kus plastu a následně na ní vložil padesát dolarů. Aktivace karty probíhá po telefonu, i přesvědčil jsem Veronicu na informacích, aby ke mně otočila jejich telefon a já mohl kartu aktivovat z telefonu WallMartu. První požadavek plechové operátorky byl na číslo karty, druhý na social security number. Položil jsem telefon s rozpačitým výrazem, poděkoval Veronice a jel zpátky do AT&T za Paulem. „ Hele, co uděláme s tim, že sem zaplatil $53 dolarů za kartu, kterou nemůžu aktivovat?“ Paul se po vysvětlení detailů zamyslel a pronesl: „Hmm, tak si tady u nás vyber cokoli chceš za padesát dolarů a já ti to dám.“ „Chtěl bych internet,“ s jízlivým tónem jsem se zadíval na Paula. „Počkej, ale to nejde přece,“ zamyslel se Paul hluboce. Nahlas jsem si povzdechl, poděkoval a odešel.
A jak to dopadlo? Vcelku jednoduše. V jiné pobočce AT&T mi zaktivovali SIM kartu s internetem za pět minut a Wallmart kartu jsem aktivoval na někoho se Social Security Number. Ponaučení? Snad jenom, pozor na snaživé blbce..
