Toto dětsky pobavené, dalo by se říci až radostné zvolání, vypadlo z Martiny kolem půl šesté ráno po zastavení na odpočivadle, kam jsme se přesunuli po noci strávené v autě, když si vzala kartáček na zuby a doslova vypadla z auta zadními dveřmi. Líně jsem se otočil směrem k čumáku auta, neboť jsem předpokládal, že nemá nandané čočky a tak vidí mlhu, papír, psa, ducha, nebo třeba krtka. Realita byla ale skutečně taková, že nám z auta stoupal bílý dým.
Na chvilku odskočím stranou k zážitku, který kouřícímu autu o pár hodin časově předcházel. Pro milovníky detektivních zápletek upřesňuji, že s dýmem z auta nijak nesouvisí. Hledajíce hotel jsme sjeli z dálnice, propletli se mezi třemi benzínovými pumpami a spoustou fastfoodů a slepě důvěřujíce navigaci se vydali po okrskách paralelně s dálnicí směr motel. Po několika desítkách kilometrů, kdy mé tělo trvale naznačovalo, že je čas spát a to i přesto, že jsem významně koukal na display hodin, který oznamoval něco po deváté hodině večer, jsem pokus najít postel vzdal a zastavil na betonovém plácku těsně vedle silnice. Martina se probrala z mrákot na zadním sedadle, ustlala auto, ať to zní sebevíc záhadně a oba jsme okamžitě usnuli.
Vzbudilo mne osvícení stropu kabiny a dunivé cvakání dieselového osmiválce. Líně jsem otevřel oči a snažil se zorientovat, kde a proč jsem, kolik je hodin a co že se děje. Mobil tvrdil, že je čtvrt na tři a já si vzpomněl, že stojíme na maličké okrsce, vzdušnou čarou půl km od dálnice a začalo mi být divné, proč někdo zastavil proti našemu autu.
Schován za předním sloupkem auta jsem vykoukl skrze přední okno ven. Proti našemu autu stála 350ka Ford a v odrazu světla se dalo rozeznat, že v jeho útrobách je chlap ve věku přibližně 55let a upřeně zírá na naše auto. Po pár minutách celé naše auto objel a začal zírat zezadu. Otočil jsem se pod sedadlem, abych nebyl vidět a střídavě nenápadně pozoroval počínání záhadného pickupu a střídavě se rozhlížel po autě, jestli nenajdu nějaký těžký a tupý předmět, pokud by snad někdo měl tendenci navštívit naše auto proti naší vůli.
Probudil jsem opatrně Martinu s tím, aby zůstala ležet a popsal jí situaci. Kupodivu nedostala záchvat a ležet zůstala naprosto v klidu. Ve Fordu se rozsvítilo a já si tak mohl konečně koutkem oka prohlédnout poměrně detailně přibližně šedesátníka s knírem, v klobouku, který vytáhl blok a začal si do něj pravděpodobně něco kreslit, soudě dle skutečnosti, že mu to trvalo zhruba pět minut. Pak se líně rozjel a zmizel za zatáčkou. Po tomto probuzení se mi dál spát nechtělo i rozhodl jsem se, že budeme pokračovat v cestě.
A přesně v tomto momentě se vracíme zpět ke kouřícímu autu.. Barva kouře stoupajícího z auta a zároveň jeho zápach, byl velmi podivný. Bylo jasné, že něco není v pořádku, ale to něco není zaručeně olej. Kouř byl bílý a měl štiplavě nasládlý zápach. Po otevření kapoty se ho vyvalilo více a protože nebylo jasné odkud přesně vychází, nechal jsem motor otevřený a šel se umýt a převléknout na záchod na odpočivadlo. Martina mě následovala cupitavou chůzí s každou botu jinou a s napůl nataženým trikem.
Na záchodcích jsem se opláchl nahý u umyvadla proti hlavním dveřím a přesně ve vteřině, kdy jsem na sebe hodil košili, se rozrazily dveře, v nich se objevil rozespalý řidič kamionu a tázavým pohledem pronesl směrem k trenkám v mé ruce „Morning, bro…“ Odvětil jsem něco podobného a nechal se vykopnout lítačkama zpět k pickupu.
Závada byla naštěstí nevelká, zpuchřelá hadička od chlazení turba stříkala přímo na turbo chladící kapalinu, která se na něm odpařovala, čímž vytvářela zmíněný dým. Ačkoli se nejedná o nic zásadního, tak nevíme, kolik vody vyteklo, je víkend, v podstatě stále noc a jsme někde uprostřed dálnice. Nejbližší město je od nás cca 50km. Ale co, jsme v Americe, tady koupíme všechno a všude…
