Cesta začala naprosto prozaicky, výletem do Chorvatska, s cílem se potápět. S nápadem přišel Ondra, u kterého jsem dělal před půl rokem kurz. Otázka Ondry, jestli pojedu, byla položena nesměle s tím, že se tam jede autobusem a spí se v chatkách. Už dávno mi podobné akce přestaly vadit, a když dodal, že s námi jede do stejného místa „hotelovka“, bylo rozhodnuto. Jak jsme se s Píchym naprosto bez zaváhání shodli, když jsou v okolí mladé, hezké holky, člověk má vždy lepší náladu.
Původně jsem o této cestě vůbec neměl v plánu psát, jenomže přesně v půlce vyhrazeného času na Chorvatsko se něco stalo. Abyste chápali co a proč, musím v této dějové linii udělat malý úkrok stranou. Ivánek se motá kolem serveru autickar.cz. A protože jsme se před týdnem dohodli na tom, že by chtěli udělat krátký článek o GAZu 69, kterého vlastním (lépe řečeno, mám hned dva), tak jsme si udělali krátké odpoledne plné prachu, hlíny, kamení, přiblblých úsměvů a utrženého zadního kardanu, který Polák přidělal jedním šroubem, místo čtyřma. V rámci dělání kravin s GAZy a obecné diskuze o autech, vypadla z kluků informace, že pořádají závod s názvem plech cup. Ve stručnosti jde o závod, kde se jezdí auty, jejichž pořizovací cena nepřekročí 15.000,- CZK.
O dva nesouvislé příběhy se jedná jen zdánlivě. V Chorvatsku na chatce jsem se sem tam díval po autech na plech cup. Celkem brzy jsem usoudil, že by takové sranda auto mohlo být vhodné i pro hosty, protože bude levné na půjčení a poměrně zábavné. Vzhledem k tomu, že potřebuju vyhrávat, jinak mě soutěžení nebaví, vybíral jsem takové auto, které by bylo konkurenceschopné. Objevil jsem dvě auta, o kterých jsem vůbec netušil, že s danou motorizací existují, které jsou naprosto mimo můj běžný zájem, ale které jsou rychlé a přesně pro tento účel vhodné. Je to Peugeot 206 RS (nebo GTi 180) a Renault Clio 172. Obě mají něco mezi 170 a 180 koňmi na zhruba tunu hmotnosti plně ostrojeného auta, poměrně dobrý podvozek a krátké převody.
Pointa a sloučení příběhů se blíží. U nás a v Německu stojí tato auta nesmysl. Nicméně v Británii jsou levná a vejdou se do předepsané částky. To jsem zjistil už v Praze. Ale v Chorvatsku, na posteli, večer, jsem dvě našel a to ještě těsně vedle sebe, na jiho-západě Británie, v Devonu. Doletět do Londýna, vzít si vlak do Devonu, prohlédnout auta a po ose přejet do ČR se nejevilo jako žádný velký problém.
Po telefonátu s majitelem Peugeotu 206 GTi 180 jsem se rozhodl, že letím. Letenky jsou velmi levné, let trvá necelé dvě hodiny a pak čtyři hodiny vlakem do Honitonu. Z chatky v Pakostane to je na letiště v Zadaru 32km. Není moc co řešit. Kromě toho, cesta autobusem do Chorvatska byla skutečným utrpením, neboť se jednalo o nejmenší autobus, ve kterém jsem kdy jel, navíc zcela plný. Představa, že se mu vyhnu na cestě zpět, mi vykreslila na tváři blažený úsměv.
Na letišti jsem si standardně prohrabal kapsy, abych vše naházel do baťohu a nahmátnul zavírací nůž, který jsem si chtěl v kempu umýt a dát do kufru, kde mám neopren a další výbavu na potápění a který mi vezmou kluci autobusem do Prahy. Kvůli úspoře času a eliminaci potencílních problémů, či zdržení sebou žádné velké zavazadlo do UK nevezu a pošta, kterou bych nůž poslal, na letišti není. Začal jsem přemýšlet, jak ho propašuji do letadla, protože bych o něj přišel jen velmi nerad. Kov je na rentgenu samozřejmě perfektně vidět, tzn. budu muset nůž obklopit nějakými jinými kovovými věcmi tak, aby výsledek nebyl moc velký, nebo divný. Rentgen je ve 3D, takže nůž musí být schovaný ze všech stran.
Vzal jsem kovové pouzdro na karty, přihodil svazek klíčů, nějaké mince, celé jsem to dal do pytlíku na brýle a hodil mezi foťák a nabíječky. Na kontrole jsem se tvářil unaveně a snažil se rozptýlit pozornost tím, že jsem začal diskutovat na téma tekutin, které jsem (schválně) nedal do samostatných pytlíků. Zřejmě to zabralo, neboť jsem kontrolou prošel bez jakéhokoli problému, za dveřmi se ozbrojil a s nepřátelskými úmysly vlezl do letadla.
Vrátím se v rychlosti k Chorvatsku, více méně z pohledu potápění. Je to moje třetí potápěcí lokace, první bylo Jordánsko, druhé Hawaii. A nebudu kolem toho dlouho chodit, nedá se to srovnat. Chorvatsko je proti Jordánsku jako Praha proti vesnici na Mongolské pláni. Téměř nulový život, téměř nulová “architektura”, a abyste aspoň něco viděli, musíte si k tomu dojet. Teď mě tak napadá, že Mongolská pláň je něco, kam se chci už roky podívat. Nicméně přirovnání měnit nebudu, představu jste si určitě udělali.
Za mé přítomnosti jsme měli dva ponory. Jeden z pobřeží, kde největší dosažená hloubka byla necelých sedm metrů, ponor trval přes hodinu a za tu dobu jsme viděli tak sedmnáct ryb, pět hvězdic, tři škeble a pneumatiku. Druhý byl z lodi, nejvyšší hloubka byla 33 metrů a ryb bylo znatelně více. Nicméně, jak jsem zmiňoval, pod vodou to je proti Jordánsku nesrovnatelné. Co mi však udělalo ohromnou radost, byli delfíni. Potkali jsme dvě skupinky po třech. Delfíni dělali kraviny a plavali kolem lodě dobrých deset minut. Stoupnul jsem si na příď přesně ve chvíli, kdy propluli kolem ve vzdálenosti jednoho metru. Měl jsem sebou pouze podvodní foťák a nějak se mi s ním nepodařilo udělat pořádnou fotku. Pod vodou jsme je neviděli. Bohužel.
Závěrem dodám to, co je ze zmíněného již evidentní. Rozhodl jsem se pro auto před potápěním. Za prvé to vypadalo, že se nám podaří domluvit jen jeden další ponor a to ještě nebylo úplně jisté, a za druhé, obě auta v Devonu jsou pro moje potřeby, alespoň dle toho, co o nich vím, ideální. A čas, který bych strávil čekáním na (možná) jeden ponor, můžu dát do přivezení auta. A času je stále významně méně, než kolik by se mi líbilo..
