Omlouvám se za vykradení Galileovo “A přece se točí!”, ale nemůžu si pomoct. Přesně to jsem totiž viděl v zrcátku. Nicméně, … popořadě..
Jak už pravděpodobně víte, měli jsme sebou vlek se spoustou kol. Každý vlek musí mít, stejně jako u nás, náhradní kolo, čili rezervu. Rezerva našeho vleku byla umístěna v jeho přední části, z boku. Byla krásně vidět v pravém zpětném zrcátku. Držák byl navařen tak, že rezervní kolo kopírovalo směr jízdy. Pokud jste řidič, víte, že po určité době, co řídíte, dostanete drtivou většinu úkonů do krve a zcela se zautomatizují. Jedním z těchto úkonů je sledování zrcátek. V podstatě si ani neuvědomujete, že do nich koukáte, děláte to zcela automaticky. Při odbočování do pruhu si neřeknete, „musím se kouknout do zrcátka,“ uděláte to automaticky. To co v zrcátku vidíte, také neřešíte, zvyknete si na to a berete to jako určitou normu toho, co vidět máte. Znáte podobu boků auta, se kterým jezdíte. Stejně tak, pokud jedete s vlekem, po určité době znáte podobu vleku v zrcátku, víte jak je dlouhý, víte, kam zasahuje při odbočování, atd. A zrovna tak víte, že když se kouknete do pravého zrcátka, uvidíte tam rezervu. Pořád na stejném místě, ve stejném úhlu. A tady začíná náš příběh.
Vyjeli jsme z NYC po zhruba sedmiproudé a zcela plné dálnici. Po pár kilometrech provoz postupně řídl. Za volantem jsem seděl já, v hlavě mi doznívaly střípky z průjezdu NYC, když jsem najednou zpozorněl. Něco bylo jinak. Vypnul jsem podvědomý automatický režim řízení, začal kontrolovat budíky auta, vypnul radio, zaposlouchal se do zvuku motoru, hluku od kol a stále jsem nebyl schopen identifikovat, co se mi zdá jiné. A pak jsem na to přišel. Rezerva na vleku změnila úhel. Byla lehce nakřivo. Byl jsem si jistý, že jsem ji neměl kde, či jak ohnout. Otočil jsem se k Martině a zeptal se: „Hele, pamatuješ si, jestli ta rezerva byla nakřivo? Já mám dojem, že byla dycky rovně.“ Martina se líně otočila dozadu, pak se vyklonila z okýnka a pronesla: „Jo, ta byla dycky takhle.“
Jednoznačnost a suverenita jejího prohlášení mě trochu uklidnila, i když bych se skoro vsadil, že rezerva takhle nakřivo nebyla nikdy. Nicméně pokračoval jsem v jízdě, teď už ve značně prořídlé dopravě, na stále sedmiproudé dálnici a podezíravě pokukoval po rezervě. A v ten okamžik se to stalo. Viděl jsem přesně vteřinu, kdy se nám rezerva utrhla i s držákem. Přibližně ve sto kilometrech za hodinu dopadla s písknutím na dálnici, lehce se z ní zakouřilo, roztočila se přibližně do rychlosti našeho auta a chvíli pokračovala naším směrem, aby ho v zápětí opustila, stočila se mírně doprava a výjezdem z dálnice ji suverénně opustila.
Celá záležitost trvala dobře třicet vteřin. Od chvíle co se utrhla, jsem vyděšeně pozoroval okolní auta, jestli náhodou někoho netrefí. Jediné auto, kterému zkřížila cestu naštěstí zareagovalo ukázkově, zpomalilo, zařadilo se do jiného pruhu a rezervu doslova předjelo. Zastavil jsem na krajnici a pomalu po ní nacouval ke sjezdu dálnice, kam si to rezerva zamířila. Couvání na dálnici je problém, natož pak couvání na dálnici s vlekem, nicméně nakonec se mi podařilo dostat na sjezd, kde jsem vyjel na trávu vedle silnice, a vydali jsme se kolo hledat.
Po pár minutách se objevila jakási údržba silnice v dodávce. Dva tlustí třicátníci se nám po vysvětlení situace jali pomáhat a prohledávali okolí. Po dalších několika minutách to vzdali a pokračovali zachraňovat někoho jiného. Netrvalo to déle než další tři minuty a objevil se policista. Zastavil za pickupem, resp. za vlekem na trávě a jal se zjišťovat situaci.“Co a proč tady děláš?,“ byla jeho první otázka. „Upadla mi rezerva,“ sdělil jsem suše a ukázal na vlek. Policajt si důkladně prohlídnul vlek a rozhodně prones: „Tady stát nemůžeš, je to zatáčka a je to nebezpečný, zastavim ti provoz, ty najedeš na silnici a odjedeš,“ nekompromisně pokračoval. „No ale já tu rezervu potřebuju, musim jí mít u vleku,“ oponoval jsem. „Napiš si moje číslo, kdyby si kvůli tomu měl problém, řekni, že jsem ti řek, že musíš odjet. Až budeš moct, kup si novou,“ uzavřel diskuzi, sednul do auta, zapnul maják a pomalu nacouval na sjezd z dálnice.
Musím připustit, že přestože mi daná situace zdaleka nepřišla nebezpečná, tak mi opětovně jeho přístup přišel logický a ve své podstatě správný. Ani ho nenapadlo mě pokutovat. Chtěl vyřešit situaci a přesně to taky udělal. Pohlídal si, jestli skutečně odjedu, a když zjistil, že ano, tak mě náznakem pozdravu pokynul a odjel neznámo kam. Přestože vezeme kol čím dál tím méně a to tentokrát proti naší vůli, tak musím konstatovat, že tenhle policajt splnil mojí představu o tom, jak by policie měla fungovat.
