Zcela cíleně jsem filmově expresivní. Cítil jsem to tak. A cítím to tak stále. Argentina je krásná. A ohromná. Nezní to dostatečně výstižně. Pokud máte rádi přírodu, budete Argentinu milovat. Je to neskutečná země. Najdete tu všechno, na co si vzpomenete. Argentina jsou ohromné pláně, ohromné hory, ohromné skály, kopce, jezera, řeky, … doplňte si. Prvních několik kilometrů za Bariloche jsem byl stále venku z auta, koukal do krajiny a/nebo fotil. Fotky jsem v době vzniku tohoto článku ještě neviděl, ale je mi naprosto jasné, že nemají šanci vyjádřit to, co zobrazují. Je to nepřenosné. Není to jenom o tom co vidíte, každá ta „věc“ má v sobě něco, co vám nedovolí vydechnout. To co chci sdělit je, že ačkoli se nepovažuji za nějak významně zcestovalého, přeci jenom jsem něco viděl. Amerika má taky ohromné hory, skály, planiny, … ale tohle je jiné. Nevím čím, neumím to popsat…
První den jsem ujel necelých 200 km a zůstal spát v autě, v lese, kus od prašné cesty, asi pět kilometrů od silnice číslo 40. Cestou jsem dal zbytky jídla nějakému toulavému psu, kterému hrozilo, že mu upadne ocas, jak strašně s ním vrtěl, když jsem vystoupil z auta. V noci spadla teplota na hranici deseti stupňů. Čekal jsem to, tak jsem na sebe postupně kupil připravené vrstvy oblečení pokaždé, když mě výraznější pokles teploty probudil. Vstával jsem kolem šesté, přesně do východu slunce, které máte na fotkách.
Hned od rána jsem se snažil nasadit ostřejší tempo, jenže okamžitě po výjezdu jsem zahlédl v údolí při východu slunce pást se koně, vzápětí se v mírném dešti objevila duha a já to všechno pozoroval bez značek „sem si stoupněte, támhle se dívejte“, bez turistů, bez jiných lidí, …, bylo to tady jenom pro mě. Abych byl upřímný, trochu mě to rozhodilo, je to něco, co skutečně nejde popsat, ale nějak vás to neskutečně naplňuje. Vše odpuštěno, Argentino.
Podél cest tu jsou něco jako oltáře, nebo studánky, nebo co to je. Několik jsem jich vyfotil. Jeden z nich byl postavený z PET lahví. Vystoupil jsem a šel si ho prohlídnout. Po chvíli mě napadlo, že bych se mohl přidat i já a nechat tam prázdnou PETku, kterou vozím v autě. Ale jak zařídit, aby neuletěla? Můžu tam přelít trochu vody z plné PETky. Ale vodu potřebuju. Chce se mi čurat, což je rovněž řešení problému s létající PETkou. A tak můžete vidět mojí, slovo MOJÍ zdůrazňuju, PETku hezky uprostřed na jedné z fotek.
Silnice byla stále asfaltová. Pravda, v asfaltu byla občas díra, kam by se schovala středně velká koza, ale s trochou pozornosti nebyl problém se jim vyhýbat. Ano, taky nevim proč zrovna koza. Prostě koza, nic jiného se tam nevejde, smiřte se s tím. K večeru monotónnost asfaltu a občasných děr rozřízlo zhruba 50 km šotolinové cesty. Užíval jsem si to. Nebyl to štěrk s ostrými kameny, spíš šlo o oblázky. Parádně se v tom driftovalo. Silnice byla široká dost, takže když mě nějaká větší kupa štěrku vystřelila půl metru do strany, jel jsem ještě několik desítek metrů mírně bokem a chechtal jsem se u toho. Autu se to zaručeně nelíbí, kameny dost důrazně bubnují o jeho podlahu, ale pneumatiky neprorazíte a nic jiného se stát nemůže. Okolo cesty se začaly objevovat krávy, divoké koně a lamy. Aspoň si myslím, že to byly lamy.
Večer, s rudou střechou vykreslenou posledními paprsky zapadajícího slunce, se objevil hotel u silnice. Líbil se mi. Majitelka vypadala jako indiánka a opět neuměla jedno jediné slovo anglicky. Ani slovo „Hotel“. Musel jsem naznačit, že si lehám na barový pult a spím, než pochopila, proč jsem zastavil uprostřed ničeho večer autem a vlezl do budovy s nápisem hotel. Můj bezpochyby skvělý herecký výkon pobavil nějaký německý pár sedící opodál u stolu. Majitelka mi beze slova podala klíče, odvedla mě do pokoje a zapálila v něm plynové topení. Koupelnu jsem měl naproti pokoji přes chodbu, vlastní. Jednoduchý, leč čistý pokoj, vybaven výhradně doma dělaným nábytkem, včetně věšáků a poliček, mě vyloženě fascinoval. Pohladil jsem si každou jeho část a poslouchal hučení kamen.
Ráno jsem opět vstával kolem šesté a opět jsem pozoroval východ slunce. Do cíle zbývalo zhruba 400km. Měl jsem v plánu se v Calafate otočit a ještě tentýž den ukousnout něco z porce kilometrů zpátky.
Po prvních přibližně sto kilometrech definitivně skončila asfaltka a cesta se začala zhoršovat. Nejdřív uválcovaná hlína, která se v nižších rychlostech a za sucha prakticky neliší od asfaltu, později pak štěrk v různé konzistenci. Po pravé straně cesty se otevřel výhled na jezero s malou, kamennou cestou, kam jsem nemohl neodbočit. Cesta k jezeru byla poměrně špatná, a čím blíže jezeru jsem byl, tím byla užší a horší. Těsně před jezerem skončila úplně. V písku a zbytcích suché trávy se sem tam dalo rozeznat, že tudy někdo někdy jel.
Zahodil jsem telefon, který mě upozorňoval, že jsem mimo trasu a o kolik se prodloužila doba dojezdu a přiblblý úsměv na tváři se prohloubil. Vystoupil jsem a šel se podívat, kudy to půjde projet. Nerad prohlížím cestu, ale tady jsem sám, auto má pohon pouze předních kol a času mám málo. K jezeru chybí přibližně sto metrů. Vzpomněl jsem si na Martina a na naší cestu k Lake Powel v roce 2009 a usmál se nad představou, že v tuhle chvíli by se už Martin cákal ve vodě a absolutně by nechápal mojí snahu dojet k jezeru autem. Ani já jí vlastně nechápu. Nemá žádný racionální základ. Nicméně já tam prostě dojedu, protože chci. Dojel. Sice jsem 2x zapadnul, strávil cca hodinu hrabáním, nošením kamenů a popojížděním, Chevroletu, nebo co to vlastně je, smrděla spojka, ale dojel jsem. Ten vítězoslavný pocit v zádech a úsměv, který neumím ovlivnit, za to jednoduše stojí vždy.
Zbytek cesty do Calafate již proběhl ve více méně klidném duchu. Místy byla silnice vyloženě špatná, ale i tak jsem omezenou rychlost na 20 a 40 km/h překračoval několikanásobně a vlastně si to užíval. Většina ostatních, lépe řečeno, všichni ostatní, se po cestě doslova vlekli. Upřímně řečeno, že jsem dojel bez problémů, bylo do určité míry i štěstí, místy začaly být ostré kameny a 230 km povrchu silnice nemáte šanci ohlídat beze zbytku. Každopádně, žádné 4x4 auto jsem k ničemu nepotřeboval a i když jsem mu to otevřeně nepřiznal, začal jsem mít toho prcka, s nápisem Chevrolet, docela rád. Má poměrně vysoký podvozek, je lehký a … a to je všechno.
V Calafate jsem dostal další záchvat, i když se to nedá příliš srovnat s tím, co jsem měl v Bariloche, v taxíku. Půlka města byla zavřená, kvůli nějaké oslavě, ani jeden z osmi bankomatů mi nechtěl dát peníze, nikde neměli velkou lahev s vodu a když jí měli, tak nebrali karty. Napsané, to nezní jako nic, kvůli čemu by se člověk měl vztekat. Jenomže, snažte si to představit konkrétně. Jak dlouho trvá objet osm bankomatů? Každý na jiném místě. Jak dlouho trvá objet, namátkou, deset supermarketů, minimarketů a trafik? Ve městě, které neznáte. Když ho je polovina zavřená a v Argentině defakto nejsou obousměrné ulice. Takže když vás policista vychýlí z trasy kam chcete a dostanete se po třicáté znovu a znovu k němu, protože jinam odbočit nejde, začnete být nevrlí. Zvlášť když se to opakuje s bankomatem i s vodou. A když už vodu najdete, neberou karty. Takhle si to představte.
Nakonec jsem vodu, kde brali karty, sehnal. Byl to nadlidský úkol. A cestou ven z města jsem našel moc hezkou kavárnu. Tak hezkou, že mi stálo sem tuto, v širším kontextu naprosto bezvýznamnou, informaci napsat. Naplánoval jsem si cestu zpět do Bariloche a došel ke smutnému závěru. Alternativní cesta není. Budu muset tou, kterou jsem přijel. Respektive je, ale cesta by trvala o den déle. A ten den nemám.
Ačkoli se z toho stal maratón, Argentinu jsem si zamiloval. Když u toho nejsou lidi, je úžasná. Respektive, když se staráte sami o sebe a nikoho nepotřebujete, pak je úžasná.
