Přistání na letišti San Carlos de Bariloche bylo poněkud tvrdší, než bývá obvyklé, ale pilot se při výstupu usmíval, takže to tak má asi rád. Nemá smysl, abych popisoval malé letiště, ani cestu k Roxaně, vše proběhlo v podstatě hladce a v kontextu následujícího se stejně jedná o prkotiny.
Roxany dům v Dina Huapi, cca 12 km od Bariloche, má industriální interiér, dva venkovní a dva vnitřní psy, kočku, manžela a syna. Teda dva syny, ale ten druhý je někde ve světě a stane se z něj, prý, slavný zpěvák. Jeden ze psů je naprostý magor, chrochtá, slintá, skáče, snaží se vylézt po zdi a je to bulldog. Z fotek ho neomylně poznáte. Ani ne tak podle toho, že vypadá jako bulldog, ale že vypadá jako magor.
Ráno, kolem půl deváté mě Roxana a její muž Charlie vzali do centra Bariloche, abych realizoval vcelku jednoduchý plán.
Prohlídnu si narychlo město, seženu si auto, dám si něco k jídlu a vyjedu směr Calafate, což je zhruba 1500 km na jih. Jednoduché. Charlie mi měl ještě dopoledne zavolat, jestli by mi byl schopen pomoci přihlásit auto. Chtěl jsem jet vlastním. Po zážitku s Corvettou se mi nechce půjčovat auta z půjčovny, jsou příliš, …, nevím, asi sterilní.
Trochu zhustím čas. To co popíšu v následujících řádcích, se odehrálo ve třech dnech, včetně tohoto. Vybral jsem si několik aut na inzerát v okolí, která bych mohl koupil. Mezi favority se dostala Dacie kombi upravená na CNG a to jenom proto, že byla neskutečně hnusná a stála 7.000 pesos, tzn. zhruba 12.000 CZK. Za stejné peníze ji zaručeně prodám. Navíc mi už stačilo asi sto lidí říct, že bez auta 4x4 se Patagonií dolu do Catalafe nedostanu, nicméně jedním dechem dodávají, že Dacie Duster už je víc než OK, aby tam dojela. A tyhle informace mi dohromady nesedí. Nápadně mi to připomíná výstrahy před offroadovou výpravou v Austrálii. Takže, přesto, že jednoznačně preferuju auto s pohonem všech kol, tohle bych, pro ilustraci toho, že sou „všichni úplně blbý“, rád zkusil. Pak tu máme ARO 10.4, což je taky rumunský a taky super hnusný a potom, trochu stranou od právě zmíněné konkurence, Toyota Hilux z roku 1981. Po dlouhém rozhodování to vyhrála Toyota. Nedá se nic dělat, možnost dělat kraviny převáží možnost dokázat, že když to jde projet blbym SUV, jde to projet i 30 let starou Dacií na CNG.
Charlie nezavolal. A nikdo nic neví. Nikdo neví, jak se auto vlastně přihlašuje, jak se pojišťuje, tím míň jak dlouho zmíněný proces trvá. A není pracovní den. Anebo pracovní hodina, kdo ví. Každopádně, výsledkem je, že možnost koupit auto padá. První den dokonce padá i možnost půjčit si auto. Nikdo nikde nebere telefon. Je víkend, neblázněte. Večer se objevuje nová možnost a to, že Charlie přes kamaráda, ze kterého se nakonec vyklubal idiot a ne tak úplně kamarád, jako spíš nějaký vzdálený známý, dcery babičky, sestřenice tety a bratrance strejdy. Výsledkem bylo, že auto, které jsem si měl vyzvednou následující (druhý) den se přesunulo na další ráno. A večer, který tomu předcházel, se pak zrušilo úplně, protože chci do Calafate a tam to auto nedojede a k tomu všemu se zničí. Jinými slovy, ztratil jsem jeden celý den proto, že někdo „si rozmyslel“, že mi to auto vlastně půjčit nechce v devět hodin večer. Pochopitelně jsem tím pádem už ten den nic zařídit nestačil. Neudělalo mi to dobrou náladu. Místo jedné noci tu jsem už dva dny a vůbec nevím, čím pojedu. Nicméně stále jsem byl v podstatě klidný. Půjčoven tu je hromada. Pak se ale stalo něco, co mě totálně vytrhlo z koncentrace na řešení problému a vší silou mě vymrštilo proti zdi s takovou razancí, že spustilo zcela ukázkové iracionální chování. Celý příběh si zaslouží samostatný odstavec.
Třetí den už to byla určitá rutina. Ráno vstanu, než si sednu do auta k Charliemu a Roxaně tak mě olíznou venkovní psi, otře se o mě kočka a jedeme. Ve městě si sednu do mekáče, nebo vedle mámušky, což je designem ruská bábuška, akorát tu nemají figurky, ale čokoládu. Naprosto úchylný interier koresponduje s pitomým názvem, ale Argentinci to milují. Hledám informace o autech a půjčovnách na internetu, který je ve zmíněných místech dostupný. Lépe řečeno, teď už pouze hledám půjčovny a ty vybrané si dávám do zvláštního okna v počítači. Snažím se jim pak zavolat. Snažím, je výstižné, protože 70-80% čísel není funkčních. Na zbývajících číslech nikdo nemluví anglicky. Pokud náhodou anglicky mluví, nemají volné auto. Dobře, je to malé město, řekl jsem si, ty půjčovny, kam jsem se nedovolal, obejdu pěšky. Pro jistotu jsem si ještě nechal pootvíraná okna půjčoven v počítači, „kdyby náhodou“. Výsledkem bylo, že ANI NA JEDNÉ adrese žádná půjčovna nebyla. Při páté adrese jsem to vzdal a vrátil se zpět na stanoviště do mekáče.
To už jsem neměl jenom špatnou náladu, ale byl jsem lehce zatrpklý. To co mi probíhalo hlavou o tomto národu, nebylo vůbec hezké. A mělo to být ještě horší. Zapomněl jsem totiž zmínit, že tam, kam jsem se nedovolal, tam jsem poslal email. V angličtině a pro jistotu translátorem přeložené španělštině. A z jedné (z pěti) půjčoven se mi ozvali emailem zpátky s tím, že požadované auto mají a že si pro něj mám přijít. Odpověděl jsem zpět, že děkuju a že jedu.
Vzal jsem si prvního taxika a vyjel směr adresa, která je dle slov na webu „kousíček za městem“. V detailu to bylo 16km, ale dobře, i to se dá v rámci rozlohy Argentiny považovat za kousíček. Taxikář neuměl jediné slovo anglicky. Berte to doslova. Nevadí. Adresu mám v notebooku i v telefonu a důrazně jí cpu taxikáři před ksicht. „ Sí,“ ozvalo se, a jedeme. Skvěle. Po přibližně osmi kilometrech najednou taxik zatočil do lesa. Asi zkratka, pomyslel jsem si v duchu. Když jsem zaznamenal, že taxikář nehledá zkratku, ale spíš bloudí, znovu, tentokrát trochu výhružně, jsem mu dal telefon s adresou. „ Sí, sí. “ Vypadlo z něj a choval v ruce můj telefon. Ještě zhruba minutu zmateně jezdil, pak zastavil, pronesl objevné: „Ááááá,“ vrátil se na hlavní a pokračovali jsme po asfaltce dál. Zvažoval jsem, jestli ztracených 10min a tři kilometry budu na taxikáři chtít odečíst, nebo ne, když jsme znovu odbočili do lesa. Ještě podotknu, že buď je „Rent a car“ mezinárodní termín, nebo to zní ve španělštině podobně. Ať tak, či tak, na „rentakar“ slyší všichni i tady a taxikář nebyl výjimkou, tzn. věděl dobře, že hledáme autopůjčovnu.
Po pěti minutách ježdění po šotolinové cestě mezi rozpadlými baráky a chatami v lese, jsem začal měnit barvu v obličeji a říkal si v duchu, že to je v pohodě, že to zvládnu, že mu určitě dojde, že autopůjčovna asi těžko bude v lese, nebo na poli, nebo v rozpadlém baráku. Nedošlo. Když se blížila třináctá minuta, kousal jsem se do rtu a následně řekl něco ve smyslu, „ Call rentakar“ a důrazně přitom klepal na telefon, naznačoval, že telefonuju a ukazoval telefonní číslo zvětšené přes celý display telefonu. Tohle musel pochopit i totální dement. „ Ok, ok, “ zabroukal taxikář do volantu a dál jezdil beze změny mezi baráky. Při patnácté minutě jsem to nevydržel a začal řvát střídavě anglicky a česky cosi, co nebudu interpretovat. Dokonce i taxikáři došlo, že to asi není nic, čemu by chtěl rozumět. Zastavil, tázavě se podíval vedle mé hlavy, vzal do ruky svůj mobil a vytočil číslo. Než se dovolá, ještě zmíním, že mi nefunguje ani internet, ani volání. Jediné, k čemu argentinské číslo je, že umí přijímat hovory. Chvíli něco říkal do telefonu a pak mi ho beze slova podal. Anglicky mluvící žena asertivně, anglicky, s argentinským přízvukem pronesla něco ve smyslu, že auto už nemá, že přece neřekla, že ho bude držet a chtěla pokračovat. Pomalu, klidně, ale velmi, velmi důrazně jsem jí skočil do řeči, „ To co si právě řekla, nemyslíš vážně, že ne?“ Hlas v telefonu se nadechoval k odpovědi, ale nedal jsem mu šanci, „ chceš mi říct, že teď k tobě jedu taxíkem s totálnim idiotem lesem, nemůžu tě najít, na taxametru mám v tuhle chvíli 370 pesos a ty nemáš auto? To je co mi chceš sdělit?“ Pevně jsem se držel pravou rukou madla dveří, obě nohy zapřené do podlahy a levou rukou jsem svíral telefon. V tuhle chvíli bych byl schopen vyvraždit půlku armády speciálních jednotek malíčkem levé nohy. Taxikář vypadal, že se z taxíku vypaří a žena na druhé straně mlčela. Po přibližně deseti vteřinách začala něco říkat o tom, že sem jí měl zavolat, že mi to chtěla napsat a určitě by mluvila ještě dlouho. Vše co říkala, mi bylo srdečně jedno. Podstatná informace byla, že je půl šesté odpoledne dalšího dne, já jsem v lese v taxiku s dementem a nemám auto. Vteřinu jsem zvažoval, že jí řeknu, ať mi zaplatí taxíka, ale pak jsem vrazil beze slova telefon taxikáři do ruky a mlčel. Taxikář rovněž mlčel. Oba jsme věděli, že pokud teď něco řekne, vyrazím mu všechny zuby lampičkou houpající se ze střechy auta. „ Bariloche!,“ pronesl jsem za několik chvil a oběma rukama se uklidňoval svíráním sedačky před sebou. Měl jsem strašnou chuť řvát, dát pěstí taxikáři, nebo komukoli jinýmu, rozkopat taxík, nebo prostě do něčeho mlátit. Nikdy v životě jsem nic takového nezažil. Nikdy. Nepoužívám slovo nikdy.
Ten večer jsem si šel zaplavat do jezera. Je hodně studené. A pomohlo to. Vážně. Vždycky jsem považoval „dej si ledovou sprchu“ za prázdnou frázi. Ale ono to skutečně funguje. Co rovněž funguje je, když se nadechnete, v té ledové vodě se potopíte a pod vodou řvete. Je to velmi uklidňující. Zřejmě jsem předal negativní energii stovkám ryb v jezeře u Dina Huapi, ale já vylezl s úsměvem.
A jak to dopadlo? Den další se nakonec auto sehnat podařilo. Večer. Ztratil jsem tedy skoro tři dny. Mám před sebou tři tisíce kilometrů, které musím zvládnout ve čtyřech dnech. Vůbec netuším, co mě čeká za cestu, jestli ty řeči o nutnosti 4x4 jsou jenom kecy, nebo skutečnost. Dostal jsem Chevrolet Classic, což zcela jistě nevyrábí Chevrolet. Je to sedan (má to kufr, pro ty, kdo neví, co sedan je), je to malé, ale je mi to jedno. Jede to. A ty Argentino, ty seš kráva!
