Tentokrát jsem dramatický, až bulvární zcela záměrně. První den mě strašlivě otrávil, a dokud v sobě mám střípky z (dnes již) předchozího dne, tak je musím napsat tak, jak jsem je prožíval.
Výstup na letišti proběhl vcelku poklidně, když nepočítám okamžitou nutnost si svléknout bundu a hledat místo, kde vyměním mikinu za triko. Jestli víte, jaký je na omak pes, když ho necháte pět minut v dešti, tak přesně tak jsem si připadal a nebyl jsem si jistý, jestli nejsem podobně i cítit.
Nikam jsem nepospíchal, což na cestách miluju. Je to strašlivá změna. Je mi totiž jedno, jestli se někde zaseknu o pět minut déle. Časové údaje, v následujícím vyprávění, berte doslova a ne jako obrazné přirovnání. Je to jeden z mnoha střípků toho, co mi zkazilo náladu tak, jak jsem si ji už dlouho zkazit nenechal. Protože..
.. potřeboval jsem vyřešit tři věci. Co s kufrem, co s internetem a co s autem. Kufr mám připravený i na Japonsko a Koreu a na potápění. Je v něm tudíž hromada kil věcí, které do Patagonie tahat nepotřebuju a nechci. Schránky na letišti nejsou. Jak mi poslala Svatava, tak jsou schránky někde mimo, ale vlivem následujících událostí mi to přišlo komplikované. Rozhodl jsem se, že odložím kufr přes bydlení tak, že jim ho tam prostě nechám a na cestě zpět se u nich ubytuju znova a kufr si vezmu.
Problém s internetem začal a skončil v obchodě na letišti, s názvem „Telecomunicación“, vypadal slibně a kolem páté ráno i otevřeně. Zmatená paní mi cosi španělsky vysvětlovala, z čehož nakonec vyplynulo, že „ty internety“ mi prodají v sedum. Nesnažil jsem se pochopit důvod a přes to, že dvě hodiny už není zmíněných „pět minut“, které vám jsou jedno, nicméně mám co dělat, nasnídám se, kouknu se kolem, seženu auto, rozhodnu se kam do Patagonie, ono se to časově nějak pokrátí…
Problém s autem. Avis, Hertz, Budget, ani lokální půjčovny nemají žádné auto. Na internetu. Lépe řečeno na anglických stránkách. Po osobní návštěvě stánku lokální půjčovny mi prodejce nakreslil na papírek $43 za auto na šest hodin. Přišlo mi to hodně, ve srovnání s jinými zeměmi, ale v rámci toho, že mi to vyřeší v té době ještě uvažovaný přesun kufru do úložny mimo letiště, průjezd Buenos Aires a přesun zpět na letiště na let do Patagonie, kývl jsem a po zkušenostech ověřil, zda si rozumíme a zda je to tedy 43 dolarů. „No, no!, 143“. Ze symbolu dolaru se vyklubala jednička. Rezolutně jsem odmítl a oponentní nabídka nenásledovala. S pocitem nenapáleného turisty, ale bez auta jsem odešel a rozhodl se, že se uklidním snídaní. U džusu a sendviče jsem překlikl na lokální, argentinské stránky Avis a se slovníkem v ruce se probojoval na VW Polo za $40 USD na den. No výborně, ono to jde. Zaplatil jsem kartou auto a s pocitem vítěze se hrdě vypravil pro SIM kartu s internetem, neboť hodiny ukazovaly sedm, pro auto si dojdu vzápětí.
Problém s internetem pokračuje. Jiná slečna u pultu okamžitě věděla, o co mi jde a za relativně rozumné peníze, v ekvivalentu cca 450 CZK mi prodala kartu, ze které se dá psát, volat a hlavně, být na internetu. Na otázku limitu odpověděla 30MB na den, což je zoufale málo, nicméně neuděláte nic, protože nic jiného nemají. Dobře, stojí to za prd, ale nedá se nic dělat. A jak říkají babičky, lepší něco, než nic. Ještě zmíním, že slečny byly skvěle vybavené, neboť můj outdoorový telefon je potřeba rozšroubovat. Stačilo ukázat na záda telefonu a už se objevil ohromný šroubovák z čínské sady, vyrobený před deseti lety, s ohromnou hlavou.
Problém s autem pokračuje. Před Avisem byla ohromná fronta, čítající dva dělníky, kteří čekali na vydání auta. Byli tak v půlce procesu půjčení a proto jsem čekal jenom 37 minut. Američanka, u vedlejšího okénka Hertzu nadávala něco do pitomců, její čtyřletá dcera si mi sedala na kufr a já si říkal, že si to holt neuměla zařídit tak dobře jako já. Kolikrát se člověk za den dokáže splést? Ochotný Argentinec velmi dobrou angličtinou po pár minutách prohlásil, že žádnou objednávku neeviduje, stejně tak neeviduje ani platbu a navíc auto, které chci, nemají k dispozici. Slušně jsem mu sdělil, že mi to je jedno, ať mi daj jiný, ale za stejnou cenu, protože to je jejich chyba, ne moje. Diskuzi zkrátím. Nakonec jsme se dohodli na kompromisním řešení a sice, prodlouží mi půjčení o čtyři hodiny, já dostanu větší auto a doplatím přibližně 300 korun. To se mi zdálo fér. To ovšem až do doby, kdy mi naúčtoval celou částku, tzn. bez odečtení té již zaplacené a navíc si udělal kopii mé platební karty. Na konstatování, že to co právě udělal s mojí kartou, naprosto odporuje všem pravidlům nakládání s platebními kartami, suše odvětil, že to je politika Avis a že to dělat musej. Pak se ke mně naklonil a šeptem pronesl, že až auto zejtra vrátím, že mi kopii karty ze spisu odstřihne. Nadechl jsem se, abych se ho zeptal, co zabrání tomu, aby se mezitím udělaly kopie další, ale nakonec jsem si to rozmyslel, k ničemu by to nevedlo. 2x naúčtovanou částku budu reklamovat u banky a případné neautorizované platby rovněž. Nicméně, nebyl jsem v tento okamžik vlastníkem příliš dobré nálady, tolik komplikací během tří hodin se mi nasbírat nikdy v životě nepodařilo.
Bydlení se podařilo sehnat asi na sedmý pokus přes Airbnb. Hledal jsem někoho, kdo umí anglicky, abych si s ní popovídal o tom, co budu dělat v Buenos Aires, resp. Argentině obecně, ale bohužel se anglicky mluvící hostitel sehnat nepodařil. Je karneval a většina dotazovaných je mimo město. Nicméně jedu za Márií Govis a její dcerou do čtvrti Ciudad de Buenos Aires. Vzhledem k tomu, že mám konečně auto a Mária mi schová kufr celý týden, mi bylo srdečně jedno, kde to bude.
Mária je sympatická, bez znalosti jediného anglického slova, takže jsem se svým Ola, por favor a muchas gracias, udělal velkou slávu. Vzápětí se objevila její dcera, která uměla anglicky slov přibližně deset a tak jsme chvíli konverzovali za pomoci internetového slovníku. Dozvěděl jsem se, že Mária byla v Praze někdy před revolucí a hrdě ukazovala fotku Karlova mostu v obýváku na zdi. I dcera je Prahou poznamenaná. Je to profesionální baletka a rok v Praze pracovala. Mária mi pomalu a plynně španělsky, s bytostným přesvědčením, že tak tomu porozumí i hovado jako já, vysvětlovala, kam mám jet, já empaticky přikyvoval za pomoci „sí“ a přepisoval si jednotlivá místa do google maps. Jak dřív někdo někam trefil mi je záhadou. Naše zdegenerovaná generace by ani neobešla blok bez GPS, slovníku a elektronických mapových podkladů.
Mám dojem, že jsem dojel do La Boca a na chvíli zapomněl, jak strašně jsem unavený a otrávený. Je to zvláštní místo. Chvíli jedete po dálnici, pak post apokalyptickým městem, pak jste uprostřed hromady turistů a karnevalových oslav a vzápětí jste opět v nějakém místě, kde sto let nežijí lidé. Bavilo mě to. Převážně ta prázdná část města. Jen zdůrazním, že zmíněné rozdíly se neprojevují v řádech desítek, či jednotek kilometrů, bavíme se v řádu stovek metrů. Nikdy jsem nic podobného nezažil.
Při cestě zpátky mě navigace odtáhla ze záhadného důvodu na úplně druhou stranu města, potýkal jsem se s mýtními branami, kde střídavě nechtěli dolary, chtěli dolary, nevraceli na dolary anebo mě nechali projet bez zaplacení. Každý podle své nátury a svého přesvědčení (jak by řekl pan Werich). Navigace za cestu vyčerpala limit dat, takže jsem z ničeho nic netušil, kde jsem a kam mám jet. Protože ale dnes jsou jiné problémy, jsou i jiná řešení. Absence dat se řeší jinak, než když vám vítr vezme papírovou mapu. Zajel jsem mezi bloky baráků, zařadil jedničku a na volnoběh projížděl po uličkách a hledal odemčenou WiFi síť. Jakmile jsem ji našel, trasa se načetla a já byl zachráněn z jinak zřejmé záhuby. Doma jsem upadl do kómatu během tři vteřin.
Dnes je krásný den a vše špatné je zapomenuto. Vlastně to byla sranda. Pro ty z vás, kteří sem pojedou, obrňte se trpělivostí. Mentalita Argentince je jako když zkřížíte Kubánce a cikána a prdnete ho na cikánské předměstí. Pokud by tedy cikáni měli předměstí. Není v tom žádný rasistický podtext, jen prosté konstatování.
Co říci závěrem? Abych byl spravedlivý, musím dodat, že je ohromný rozdíl mezi tím, v jaké části města se pohybujete. Turistické oblasti představuji strašlivě otravné Argentince, kteří se z vás všemožnými způsoby snaží vymámit peníze stylem, který vyloženě nemám rád. Na něco ukážou, či naznačí, že vám pomáhají a za to si řeknou o peníze. Otravně vlezlý způsob. Na ten jsem narážel v přirovnání s Kubou a cikány. Pak tu je něco jako slamy, které mě baví. Evokují ve mně postapokalyptické scény, pro které mám slabost. A je to tak nějak ryzí způsob života. Žijí ve skupinách v improvizovaných boudách, ať už kamenných, cihlových, nebo pod plachtou. Někteří z nich důmyslně využívají mostní konstrukce. S nimi, ve vzájemné interakci, žijí psi. Nejsou to psi tak, jak je vnímáme my. Čekají v bezpečné vzdálenosti, co lidská smečka vyhodí na ulici. No a pak tu jsou „normální“ obyvatelé, jako je třeba právě Mária a její dcera. Slušní, příjemní a ochotní lidé, kteří Argentinu milují se vším, co nabízí a postrádá. Byl jsem upozorňován na krádeže, přepadávání turistů a obecně kriminalitu. I dcera Márii mě upozorňovala, abych nechodil s foťákem po ulici. Jenže já vůbec nemám dojem, že bych budil významnou pozornost. Ano, chodí za mnou a žebrají, ale stejně jako jinde na světě musíte vyhodnotit situaci předtím, než do daného prostředí vstoupíte. Určitě bych nevjel autem s foťákem na krku a notebookem na klíně v noci do částí, kde je velká koncentrace těch otravných „pomáhačů“. Tady věřím, že bych problém měl. Za bílého dne, obklopen tuny ostatních lidí a policistů, stačí nekompromisní výraz, odkráčíte „středem“ a dotyční si vyberou jiný cíl, kterých tu jsou desítky ve stejné minutě. Paradoxně se v okrajových částech cítíte více bezpečně. Sice je evidentní, že nejste vítáni, ale to primárně z důvodu, že nejste jedním z nich. Nemáte dojem, že byste měl sloužit jako zdroj dočasných finančních prostředků.
Tak jako tak, berte mé vyprávění s rezervou. Jedná se o první dojem z Argentiny a opírá se o pouhé několika hodinové zkušenosti. Po odletu budu možná říkat něco jiného.
