01.06.2004
Zástupy bláznů v nepravidelných intervalech prochází dveřmi. Jeden si sednul na lavičku a s dementním úsměvem šťourá klackem do písku. Rozdávám jim píšťalky – to proto, aby bylo hned poznat, že to jsou blázni. Teď už si nás nikdo nesplete.
10.06.2004
Hladím si leteckou kuklu a hledám svůj odraz v brýlích pána naproti. Lavička ho studí do zad a v brýlích se odráží vzducholoď. Je bílá. Stačí si utáhnout pásky na rukavicích a už stoupám vzhůru. Usínám. Koš se houpe a mně se zdá sen. Jsem námořníkem, držím se kormidla a moře je plné rumu. Plavou v něm tlusté ženy a zvrací cukrovou vatu. Moře zhoustlo a loď už nemůže plout. Otevírám oči. Ještě, že to byl jen sen, mám tu brýle smutného pána a svou vzducholoď.
30.06.2004
Díra v chodníku už je dávno zadělaná a invalidé tak můžou vesele jezdit do krámu. Jezdí na elektrických vozících kouřit ven na ulici. Líbí se mi jejich smysl pro humor. Pokud to tedy mělo být vtipné. Jdu po chodníku a už zdálky vidím majitele krámu, jak sedí (nevím, jestli se tomu tak říká) na vozíku a kouří. Z krámu se vyhoupne druhý vozík a sympatický blonďák projíždí okolo relaxujícího kolegy a mizí pryč. Majitel potáhne z cigarety, zadívá se na vozík poskakující na dlažkách, zakloní hlavu, vyfoukne kouř a se zájmem pronese směrem k mizícímu blonďákovi: “Kam deš?”
