01.01.2000
Intoxikace, delirium, porucha vědomí, Silvestr, studené čárkované ‚C‘, kartáček na zuby, unavená bříza – piju, protože se nudim. Někomu upadla sklenička na stůl a vystřelila lžičku se zbytkem jogurtu kočce přímo do oka. Chtěl jsem jí říct, že to je život, ale škrábla mě. To je život.
03.01.2000
Umřel mi strop, byl hnědej a měl jsem ho rád. Kdo ho maloval? Byl sobeckej. Možná byl spontánní, nepoznám ten rozdíl.
04.01.2000
Dvě kila vzduchu a tři písmenka. Chci bejt malý tiskací ‘e’. Mám chuť zvracet. Jaký to je zvracet zbytky včerejších novin dementního stánkaře? Viděl jsem ho, měl skleněnej mozek jako já – dávno. Možná se mu taky rozbije a už nikdo zvracet nebude. Bude mi to líto.
08.01.2000
Zbavil jsem vraždu motivu a nechal si ji zarámovat. Mám teď galerii ryzosti s jedním obrazem. Odpoledne se mě ptala zaprášená kazeta Willie Nelsona na ten čistej obraz a na drogy. Nevim, co jí mám říct.
10.01.2000
Odpověděl jsem jí dneska ve tři hodiny a čtrnáct minut – ‘S drogama se dá přestat.’
11.01.2000
Ukrad jsem stín opilýho bezdomovce a prodal do L’Orangeraie. Trochu zmoknul, když jsem ho sroloval a odnášel. Nepršelo. Byla tma, možná proto.
17.01.2000
Hodil jsem žvejkačku do míchačky. Zejtra z ní udělaj zeď, za zdí bude bydlet pán, přidělá si na ní obraz. Ta zeď bude moje a ten pán taky.
18.01.2000
Svět je plnej nemocnejch mrtvol, chvástajících se svou demencí. Hned za nima je absolutno, ale nikdo z nich ho nevidí. Je to zvláštní, mrtvoly by ho vidět měly. Mlčky jsem okolo něj prošel a dělal, že ho taky nevidim. Za dveřma je holka a brečí. Je jí líto těch mrtvolek, který kolem ní choděj. Třeba taky přestane vidět absolutno.
19.01.2000
Byl jsem v L’Orangeraie, stín prodali.
21.01.2000
Vadí mi, že vim, co se stane. Dneska pršelo, umřel pes a bylo mi špatně – věděl jsem to.
24.01.2000
Mám neodbytnou potřebu běhat po stropě. Jenže vždycky zakopnu o ty mikrospický částečky prachu. Zejtra se jdu projít a nevim, kdy se vrátim.
24.01.2000
Jen co jsem zamknul dveře a ušel pár metrů, potkal jsem embryo. Čeká, až se narodí, těší se na svět. Musel jsem ho vzbudit, zdál se mu čtyřrozměrnej sen bez barev.
25.01.2000
Pětiletej kluk v sepranym tričku drží v ruce brokovnici. Už vystřílel skoro celou vesnici. Poslední kdo zbyl, je slepej děda. Sedí na opršený dřevěný lavici a zírá před sebe. Poklepal jsem mu na rameno a zeptal se ho, co vidí. Řek, že vidí štěstí. Kluk ho zastřelil. Čeká, až zestárne – jako dospělej může dělat spoustu věcí – těší se na to.
26.01.2000
Stojim vedle chlapa, co počítá, jestli si může koupit auto. Nemůže, má málo papírků – musí počkat, až jich bude mít víc, už teď se těší – chce mít děti. Ohlídnul jsem se a je mi špatně.
27.01.2000
Musim si odpočinout, procházka mě vyčerpává.
28.01.2000
Mám hlad, měl bych se vrátit. Dám si trochu porozumění, posypu ho tolerancí a zapiju falešnou morálkou.
29.01.2000
Žlutej vršek kopce spí a já na něj nemůžu vylézt. Chtěl jsem ho pošimrat, ale nebylo čim, chtěl jsem na něj zakřičet, ale ztratil jsem hlas, chtěl jsem na něj dupnout, ale bál jsem se. Teď pomalu taje a já vim, že se nikdy neprobudí.
30.01.2000
Na lidském těle vznikají podivné výčnělky a zabarvení. Zvláštní. Mám podezření na alkohol a halucinogenní drogy.
31.01.2000
Najedl jsem se, ale hlad mám pořád. Možná jsem měl sníst něco jinýho.
