02.12.2004
Vždycky jsem podezíral svoje auta, že mají škodolibý smysl pro humor. Pořídil jsem si dálkové startování na auto, abych si v létě udělal v autě zimu dřív, než do něj nastoupim a v zimě teplo z podobného důvodu. Dálkové startování docela dobře funguje i na hlídkující městské policisty, ale to je na jiné vyprávění. Škodolibá auta mají nezměrnou trpělivost a schopnost dokonalého načasování. Načasování podtrhuji. Říkám to proto, že za celou dobu, co mám svého tmavého Jeepa, si nemohl vybrat lepší okamžik pro realizaci škodolibého vtipu. A sice:
Nasedám do auta, startuji a vyjíždím z řady zaparkovaných aut do kolony, kterou vyrobil inteligentní popelář. Netrpělivě popojíždím do křižovatky, kde se zoufalým tempem posouvají ostatní auta. Přesně v křižovatce udělá Jeep první vtip a sice chcípne motor. “Ano, vtipné,” suše poznamenám směrem k palubní desce a otočím klíčkem. Nic. Otočím klíčkem znovu. Nic. Tím nic myslím absolutní, největší nic, které si jen dokážete představit. Otočím klíčkem v zapalování potřetí, tentokrát větší silou v domnění, že ho klíč zaražený silou do krku natolik zabolí, že přestane dělat vtip a nastartuje. Nic. Vytahuji klíč ze zapalování a s úšklebkem vítěze zapínám dálkové startování. Alarm. Nebavil jsem se. Stát v totálně zacpané křižovatce s houkajícím autem opravdu není vtipné. Po několika vteřinách jsem usoudil, že bude lepší auto odtlačit stranou na chodník, i učinil jsem tak. Jeep mi vrátil trochu bahna, které jsem na něj o víkendu nakydal a já věděl, že tenhle vtip ještě neskončil. Prohlížel si mě zrcátkem a přesně ve chvíli kdy se mi ho s vypětím sil podařilo natlačit na chodník, vypnul alarm. “Dostal si strach,” zeptal jsem se dveří u řidiče a přemýšlel, co bych mu za trest udělal. Beru do ruky mobilní telefon a vytáčím asistenční službu, aby Jeepa odtáhly z přechodu pro chodce. Milá spojovatelka mi oznámila termín příjezdu odtahovky přesně ve chvíli, kdy se na dálkovém ovládání rozblikal symbol startování a Jeep nastartoval. Děti, jestli máte škodolibý auto, prodejte ho. Jinak budete mít špinavý kalhoty.
04.12.2004
Někdy je těžké zbavit se vztahu, který skončil. Pokud nemáte nový vztah, tak zbavit se starého vztahu je paradoxně, ve svém důsledku, jednodušší, než když nový vztah máte. Pokud nový vztah máte, nebo alespoň máte pocit, že ho máte, tak je důležité, aby nový vztah měl předpoklady k tomu, že bude lepší než vztah původní. Předpoklad, že bude lepší, je pouze pocitová záležitost. Nikdy se novým vztahem nezbavíte okamžitě vztahu původního a hlavně máte zoufalou potřebu oba vztahy porovnávat. Pokud porovnáváte, máte problém. Řešení problému jsou dvě. Obnovit původní vztah, nebo jednoduše přestat porovnávat a přijmout fakt, že máte nový vztah. Je to podobné, jako byste si přinesli měsíc starou, nedojedenou večeři. Máte šanci ji porovnat s tou dnešní,.., pokud ji máte.
10.12.2004
Jak nemám rád slovo zírat, tak dnes jsem zíral na prsa jedné normální holce za pultem obchodu. Stál jsem ve frontě a nemohl jsem se ubránit tomu, aby mi co chvíli nesklouzl zrak na její hrudník. Nijak zvlášť se mi nelíbila. Nepotrpim si na velký prsa a ona je vlastně ani nijak zvlášť veliký neměla. Středně velký prsa. Čim to sakra bylo? Stalo se mi to, pokud dobře počítám, po čtvrtý v životě, ale ani jedna se zíracim hrudníkem se mi vlastně nelíbila. Jedna mi sice voněla, ale to jsem zjistil až potom, co jsem jí koukal na prsa. Nekoukám lidem na prsa. Nepočítaj se hrudníky obézních pánů, co utíkaj. Ale tahle holka za pultem.. Čim to, že je něčí hrudník zajímavý, ačkoli k tomu ničím měřitelným nevybízí? Měřitelným! To je ono. Poměr! Měla plochý bříško a docela drobnej hrudník. Ano. Její prsa by na tuně jinejch holek vypadaly normálně. Hezky formovaný prsa (bo drahá podprsenka, ví bůh), v kontrastu s hubenym tim, co bylo přes pult vidět. To je tak zoufale málo kontrastních holek?
11.12.2004
Dementní rýmování by mělo bejt trestný. Mate lidi.
Jdu cvičit. Procházím vrátnicí, načež pani vrátná (manželka Vrátnýho, maj pět Vrátňátek) se ke mně nakloní přes okýnko a pronese: “Je zavříno, technická závada.” “A bude otevřeno zejtra?,” zeptal jsem se. “Z důvodu úmrtí, počítače nevrtí,” odvětila vrátná a zašklebila se. Chvilku jsem váhal, jestli se někdo nezabil pádem z kola při spinningu a pak mi začalo pomalu docházet, že odpověď vlastně nebyla odpovědí, ale .., emmm, ?, čim vlastně? “A zejtra bude otevřeno,” zeptal jsem se znovu. “Joooo, to asi jo. Ale rači si zavolejte, to víte..” Ano, projevem nutkavý potřeby si povídat. Počítače nevrtí, ach jo. Je to peklo.
20.12.2004
Je sice devatenáctýho, ale chtělo se mi napsat dvacet. Původní záměr byl napsat o tom, jak strašlivě koně slintaj, ale nenapíšu. Sex je to, o čem chci psát. Vztahy, jak už jsme si děti řekli, jsou neporovnatelné. Myslim z obecnýho pohledu na pocitově dobrej vztah. Ale sex? Proč porovnávat kvalitu sexu? Neumim odpovědět. Chce se mi. Možná je to tim, že věřim v určitou fatalitu vztahu, která se promítá právě do sexu. Jak? To nedokážu popsat, ale mám za to, že se dá rozeznat právě porovnáním. A časem. Zvláštní je, že v každym novym vztahu nutně chybí něco dobrýho, ze vztahu předchozího. U sexu to platí dvojnásob. Připomínám, že mluvíme o kvalitních vztazích, respektive o něčem, co se odehrává opakovaně. Pochopitelně něco dobrýho, ze současného pohledu chybějícího ve vztahu předchozím, přináší. To je prostě fakt. Ale ono je to zase bohužel v první řadě o pocitech. Co s tím? Obávám se, že fatální sexuální vztah bude jen jeden. Který? Moc rád bych to věděl. Schopnost paměti zapomínat a měnit skutečnost je to nejlepší, co člověka mohlo potkat. A to bez špetky ironie. Chcete závěr? Není. Snad jen, že dobrých sexuálních vztahů je málo, važte si jich.
