01.02.2006
Smutno. Jak široké spektrum pocitů tohle slovo dokáže obsáhnout. Pohltí vás. Tmavě modrý den. Narozeniny. Zjistil jsem, že mám rád. Lépe řečeno, zjistil jsem, že přestávám mít rád z důvodu, který je velmi fádní. Je jím čas a chyby – říká se tomu stereotyp. Něco zmizelo. Chtěl bych vědět, jak to vypadá a kde to je. Stárnu a dělám rozhodnutí, která by mi v jiném úseku mého života připadala naprosto absurdní. Ale teď.. Stále jsou z objektivního pohledu absurdní. Jenom jsem je chtěl udělat. Jak dlouho, že trvá soulož? Je to jedno, tahle prostě trvala o pár vteřin dýl. O těch pár vteřin, na které si vždycky dávám pozor. Je to absurdní. Byl to zvláštní den s několika vteřinami navíc. Třeba ukážou cestu kam, a co to vlastně zmizelo. Ale možná, že vážně jenom stárnu.
14.02.2006
Fakt, že je přiblblých svátků moc, si asi všiml každý. Že se svátků využívá k podpoře prodeje různých nesmyslů taktéž netřeba zmiňovat. Dokonce dokážu pochopit, že někdo využije příležitosti svátku – ať už z důvodu nedostatku vlastní fantazie, pokřiveného pocitu “ideální příležitosti,” kombinace obojího, či z jiných důvodů (doplňte si) – k tomu, aby něčím překvapil, udělal nesmyslné gesto, nebo něco podobného. S tímhle vším dokážu žít. Problém nastává ve chvíli, kdy se zkombinuje ten dementnější ze svátků a nutnost navštívit obchodní dům, za účelem nákupu potravin. Činnost nakupování potravin je sama o sobě otravná, ale když se k tomu přidají z různých rohů vyskakující holčičky, oblečené do červených oblečků, nutící vám odporné umělohmotné kytky, bonbony ve tvaru srdce, kosmetiku a kdo ví co ještě, tak mi nikdo nemůže mít za zlé, že se mi chce pozvracet nákupní koš a rozkopat bonbónová srdíčka. Dneska je Valentýn, “zamilovaný” svátek – posílejte SMSky, dávejte dárky, jindy to totiž nejde.
05.02.2006
Některý dny jsou prostě fajn. Pozná se to hned, jak se probudíte. Stačí se protáhnout a podívat se do zrcadla, jestli se usmíváte. Nevim proč to tak je. Možná jde o hezkou vzpomínku před probuzením, možná o to, co jste dělali večer předtím, možná o sen.. V každym případě je to fajn.
07.02.2006
Vlezl brouk do stolu. Nerozhlídnul se. Kousnul do šroubu, vylomil si zub. Před sto lety by se to nestalo. Ne proto, že ve stolech nebyly šrouby, ani proto že se dřív brouci rozhlíželi. Samozřejmě, že oboje je pravda. Ale hlavní je, že před sto lety neměli brouci zuby.
09.02.2006
Nevím do jaké míry je následující příběh „vyprávitelný“ (tomuhle slovu bude zaručeně alespoň jeden člověk rozumět), ale rozhodně se jej vyprávět pokusím. Nejde o nic zajímavého, nicméně zde je:
Jedu s asistentkou zařídit cosi nezajímavého a zastavujeme na zákazu zastavení. Zákaz zastavení není v tomto příběhu podstatný, takže si jej nemusíte pamatovat. Bude to asi dlouhé vyprávění… Ještě bych mohl poznamenat, a to důležité do určité míry je, že řídila právě ona. Důležité je to proto, že příliš často neřídí, nezná Prahu a občas si plete strany, což je poměrně silná kombinace na mou schopnost sebeovládání, ve smyslu potlačení mé drobně cholerické povahy. Abych se však dostal k jádru příběhu – onu nezajímavou část kterou jsme vyřídit měli, jsme vyřídili a nasedáme zpět do modrého bonbonu značky Smart. Ze strany spolujezdce vyřazuji rychlost a pomáhám s úkony pro nastartování vozu, když v periferním vidění pozoruji podivné pohyby a obličej natočený k našemu již v tuto chvíli nastartovanému vozu. Otočím se čelem k dotyčnému a tázavě dám hlavu na stranu. Osoba v hnědé bundě zvedne nesměle pravou ruku a pokyne ve smyslu: „Mohu se Vás na něco zeptat?“ Upřímně řečeno to zrovna tak mohlo znamenat: „Sežral jsem dvě kila vepřovýho,“ „Právě jsem kopnul holuba do prdele,“ nebo něco podobného. Nicméně zůstaňme u první varianty. S gestem snahy o pomoc jsem kývnul a stiskl tlačítko ‚dolů‘ na roztomilém čalounění pravých dveří pojízdného bonbonu. Ještě než sjelo okénko úplně dolů, muž ve věku čtyřiceti let přistoupil nesměle k vozu a nepřesvědčivě se jal vysvětlovat, že není z Prahy, že má auto v Holešovicích, že nemá na naftu, že je zoufalý, atd. Mám určitou slabost pro tuto formu žebrání. Možná proto, že vyžaduje určitou dávku fantazie a hereckého nadání. Čtyřicátník prosil o tři litry nafty, což mi při současných cenách vyšlo na 100,- i s levnou tyčinkou, nebo dvěmi lízátky a pro tuto sumu jsem také sáhl. Dotyčný však byl pravděpodobně teprve začátečník a špatně odhadl, že již nemusí pokračovat a dodal – teď už doslovně, alespoň co zvládne má chatrná paměť: „Jestli chcete, mám tady i nějaký DVDčka, můžu Vám je dát.“ Zpozorněl jsem. „A jaký DVDčka máte,“ zněla odpověď. „No, víte já tady teda mám jenom jedno,“ teď už vědoma své chyby reagovala hnědá bunda. „No a co to je za DVDčko,“ trval jsem na svém. „Hmm, je to,“ sahá do bundy, „víte, je to teda jako porno, .., menuje se to ‚Kurvy na útěku‘..“ To bylo na mě trochu moc a začal jsem se smát. Pán se však nedal odbýt, nevěda co má můj smích znamenat, „Je to ale dobrý, dabovaný, podívejte,“ a šermoval mi zcela novým DVD v obalu s přelepenými částmi scén před stáhnutým okýnkem. „Tak fajn, vemu ho pro kolegu, bude mít radost.“ Dotyčný byl ve finále poněkud zklamán mým rozhodnutím, a aby obhájil cenu své práce v okradeném sexshopu poprosil, pravda velmi slušně, o dalších padesát korun. Dostal je. Já dostal DVD s neuvěřitelným názvem a uložil jej do šuplíku ve firmě. Kolik litrů jaké tekutiny si dotyčný koupil, či zda mu křivdím, se asi nikdy nedozvím. V každém případě až budete chtít něco koupit, zkuste nasednout jakou spolujezdec k někomu, kdo se dlouho rozjíždí.
11.02.2006
Sedím v křesle a pozoruji teplotu čaje. Už pět dní se z něj nekouří. Nechci se pohnout, narušilo by to moje soustředění. Mám podezření, že už nebude horký. Před chvilkou se v něm utopila moucha. Teď plave na hladině. Chtěl jsem jí zachránit, ale nemůžu se pohnout.
12.02.2006
Staré emaily vás zaručeně překvapí. Zvlášť když jako já začnete uklízet elektronický nepořádek v počítači a nečekáte, že na ně narazíte. Emaily s bývalými přítelkyněmi, kamarádkami a milenkami, ve mě vyvolaly nostalgické rozjímání nad tím, jak hezky jsme si psali a jak dávno to je. Z rozněžněného usmívání mě dostal až níže uvedený email, který jsem posílal s několika fotkami auto-popelníku plného žvýkaček, nutno podotknout, že použitých, své tehdejší milence. Náramně jsem se pobavil. Nevyplývá z toho nic jiného, než že vás nic nerozesměje tolik, jako vlastní vtip.
Podívejte se na přiložené obrázky a uhodněte, kolik hodin byl řidič za volantem vozu.
Tento e-mail pošlete stojedenácti přátelům a do jedenácti let se Vám splní alespoň jedno přání. Pokud tak neučiníte, stane se Vám stojedenáct tisíc špatných věcí.
Henry Stojan odmítl hádat a shořela mu tiskárna, na které měl položený multivitamínový džus. Džus se pochopitelně vypařil a jenom zázrakem nepraskla sklenička po babičce. Později se ukázalo, že se tak nestalo proto, že babička měla problémy s močením a tak chodila několikrát za noc na toaletu. V polospánku zahlédla fotky vytištěné na tiskárně a s plným močovým měchýřem dostala nutkání rychle úkol vyřešit, což se jí podařilo.
Mary Dušanová email smazala a při skoku do dálky jí upadla noha. Zajímavé na tom bylo, že nikdy do dálky neskákala.
Tomáš Kolowrat se emailu vysmíval a praskly mu brejle.
Dvouletý Jindřich Tomanovský vytištěný email poslintal a vyrostly mu devítky zuby.
Nepodceňujte tento email a hádejte co nejdříve..
17.02.2006
Chcete-li se někde rychle ztratit, jeďte do Itálie. Tím „rychle“ myslím opravdu rychle. Nevěřil bych, že je možné nevědět odkud jste přišli po tom, co projdete pěti ulicemi. Jde to. Receptem je velké množství velmi úzkých ulic ve velmi různých úhlech. Velmi geometricky složité. A velmi matoucí. Velmi.
19.02.2006
Zvadlé růže se naklání přes okraj vázy. Smutná dívka zavřela oči a myslí na toho, kdo jí je dal. Je tma. Slza teče po tváři a rozprskne se o zem. Ticho. Prázdno. Plyšový pes ví úplně všechno, málem ho rozmačkala při vyprávění. Co kdyby odešla? Co kdyby nebyla? Proč je tak těžké o něco přijít? Co všechno lze poznat z jednoho obrazu dívky nad vázou s vadnoucími květinami..
20.02.2006
Oheň mě pálí do prstů. Je to zvláštní, protože jsem ohnivzdorný. Rád hladím plameny. Šeptají mi ošklivé věci. Musím je poslouchat, jinak se rozzlobí. Včera jsem neposlechl. Pálí mě ruka, musím poslouchat.
21.02.2006
Neznám tohle město, ale vím, kam jdu. Už jsem tudy šel několikrát předtím. Ano, tuhle ulici znám, pamatuji si i to zrezlé lešení. Tady jsem se zasmál, když jsem si všiml obrázku nad výlohou. Kde se tady ale vzala tahle malá, zapadlá ulice, ve které nikdo není? Nikdo. Přece ano. Podivný, malý obchod. Prodávají v něm věci, kterým by babička řekla „cetky“. Prodavač je starý pán z pohádky – má dlouhé bílé vlasy, umolousané vousy a potrhaný černý plášť. Nevím proč mám neodbytné nutkání si v téhle zvláštní ulici, v tomhle podivném krámě, od starého pána něco koupit. Gumový náramek s kovovým zapínáním. Nevím, komu jej dám. A přesně proto jsem jej koupil.
