Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, zda jsem spíš extrovert, nebo introvert. Každopádně, v centru NYC s pickupem a ohromným vlekem plným gum, jsme vypadali jako exoti. Ale popořadě…
Po vyložení větší části kol se sice významně snížila hmotnost vleku, ale pochopitelně se nezmenšila jeho velikost. A toto konstatování je také hlavním bodem dnešního příběhu. Martina si zjistila nějaké vyhlášené taneční studio v centru NYC, a protože jsme se odhlásili z hotelu a potřebovali pokračovat v cestě, usoudil jsem (naivně), že bude ideální řešení zajet autem, pochopitelně i s vlekem do NYC, tam zaparkovat, vypustit Martinu na taneční lekci a mezitím se někde najíst.
NYC ve své odpolední špičce je nepříjemnost i na kole, natož s pětitunovým pickupem a zhruba stejně těžkým vlekem, který je ještě o metr delší než samotný pickup. Spolehlivě jsme byli nejdelší soupravou, která se v té době po NYC pohybovala a to i se započtením autobusů. Navíc jsme se směle pouštěli do malých postranních uliček v zoufalé snaze najít parkovací místo.
Našeho počínání si všiml pouliční sběrač podobných zoufalců, jakým jsem byl já, žijící pravděpodobně z provize za prodané parkovací místo a to přesně ve chvíli, kdy jsem přibrzdil na zákazu zastavení, v místě, kde jsem tímto úkonem nezablokoval celý New York. Jamajčan přiběhl, a aniž bych cokoli řekl, tak ve dvou větách pronesl, že pokud tam zaparkujeme, tak přijede odtahovka, utrhne nám vlek, za což si nechá zaplatit a pak nám oboje odtáhnout někam na druhý konec Ameriky. On, jakožto náš spasitel, pro nás má řešení, čímž je parkovací místo. A navíc hlídané. Sdělil jsem mu, že potřebuju zaparkovat přibližně na hodinu a půl a zeptal se ho na cenu. Chvilku koukal na mě, pak na auto, pak do auta a suverénně pronesl: „$200 USD, to je dobrá cena, brácho.“ Upřímně jsem se zasmál a sdělil mu, že za dobrou cenu považuju něco kolem $20 USD. To zase rozesmálo jeho. Vůbec jsem se nesnažil smlouvat, bylo mi to tak nějak jedno, takže jsem mu poděkoval a dodal, že to jdu zkusit někam jinam. Zřejmě to považoval za vyjednávací taktiku, protože když jsem nastartoval a začal se rozjíždět, tak rychle prohodil: „Počkej kámo, proberu to se šéfem.“ Ani ne za minutu byl zpět a s opětovnou suverenitou a hraným nadšením v očích pronesl: „Dohodnul sem Ti skvělou cenu brácho, $150 USD.” Beze slova jsem se usmál, pokynul mu na pozdrav a rozjel se, abych si dal nějaké jiné kolečko po NYC. Martina začala být nervózní, tak jsem ji při dalším průjezdu kolem studia vysadil s tím, že buď najdu rozumné místo, nebo budu hodinu jezdit po NYC a pak jí vyzvednu.
Měl bych zmínit jednu podstatnou věc a sice, v NYC je neskutečné množství dodatkových tabulí týkajících se právě parkování. Pokud nevíte co znamenají, jako já, tak absolutně netušíte, kde je možné parkovat a kde ne. Rozlišují komerční a nekomerční vozidla, víkendy, svátky, pracovní hodiny, víkendové hodiny, apod. Kombinace uvedeného je pak smrtelná i pro Newyorského policistu, či policistku, jak jsem si vzápětí ověřil.
Jedna z podobných cedulí byla zhruba deset metrů od vchodu do tanečního studia, které bylo přibližně 400 metrů od Jamajčana. Zastavil jsem u ní a jal se studovat detaily nápisů a vysvětlivek u parkovacího automatu. Dolar na patnáct minut se mi zdál jako skvělá částka. Problém ovšem byl, že automat ignoroval mou kartu a na mince postrádal otvor. Z poza rohu se vyloupnul Jamajčan a vidouce jak pobíhám kolem parkovacího automatu, který mu mohl potenciálně vzít práci, vykouzlil novou nabídku s ještě zářivějším úsměvem: „Abys viděl, že tě mám rád kámo, tak jsem ukecal šéfa a můžeš u nás zaparkovat za $70 USD!“ skoro tu větu zazpíval. “Hele já už zaparkoval a budu to mít za čtyři dolary, kámo,“ odvětil jsem s lehce jízlivým tónem v hlase. Bylo na něm vidět, že mi chce něco říct, ale nakonec z něj nevypadlo vůbec nic a zmizel zpátky za rohem.
Pokračoval jsem ve studování automatu, když jsem zahlédl dvě policistky, jak jdou spolu (poměrně netypický obrázek) po chodníku mým směrem. Využil jsem situace, protože jak jsme si již vysvětlili dříve, policajti v Americe se snaží v první řadě poradit, či pomoct a teprve potom jsou nepříjemní, nikoli v opačném pořadí. Navíc obě vypadaly docela dobře na evropské poměry, na americké byly vyloženě krásné. „Ahoj, nevíte jak funguje ten automat?“ usmál jsem se, „Potřebuju tady na zhruba 40 minut zastavit (Martina měla za sebou zhruba půlku hodiny) a nemám nejmenší tušení, jak to mám zaplatit.“ Ta hezčí z policistek, ke které jsem primárně mluvil, se podívala na auto, pak na mě, pak zpátky na auto a pronesla: „Máš pěkně velký auto na New York, …, nevim, ale myslim že tohle je komerční stání,“ popošla k autu, nakoukla dovnitř, pak koukla na značku, pak se otočila ke mně a dodala: „To je soukromý auto?“ Nebyl jsem si jistý, jak mám odpovědět, na což promptně zareagovala druhá: „To neni komerční, co? Hele jestli tady budeš jenom 40 minut, tak tady klidně stůj, my Ti problémy dělat nebudem, ale kdyby náhodou šel kolem někdo jinej, tak o tom nic nevíme,“ koukla na přívěs a dodala: „Myslim, že to máš povolený, co kdybys to 40 minut utahoval, aby Ti to nevypadlo a Ty si neohrozil dopravu v New Yorku?,“ šibalsky na mě mrkla a obě s úsměvem odešly. Vzal jsem si rukavice, povolil popruhy, hodil je na zem, pošoupnul gumy, aby vypadaly nestabilně, zamknul auto a šel se podívat do tanečního studia s hřejivým pocitem, že mám vyřešený problém s parkováním.
Nebudu se zabývat detailním popisem, to by určitě zvládla líp Martina, nicméně jednalo se o zhruba pětipatrovou budovu, v jejímž každém patře byla recepce a několik sálů s tím, že v každém se učil jiný taneční styl. Našel jsem sál s Martinou, pár minut koukal dovnitř a prohlížel si holky, kupodivu opět poměrně hezké a vzhledem k tomu, že zbývalo poslední zhruba deset minut do konce hodiny, takže odhadem zhruba 20 minut do odjezdu, seběhnul jsem dolu, srovnal a stáhnul kola a sednul si do auta. Martina vyběhla ven vzápětí.
Další průjezd NYC se již zdál být poměrně rutinní záležitostí. Někde kolem Páté Ave. jsem jel raději krokem, neboť většina Newyorčanů vůbec nevnímala vlek a soustředila se na konec pickupu, takže poměrně spolehlivě běhala mezi auto a vlek. Na jedné z křižovatek, směrem k našemu autu, pronesl sytým hlasem a pobaveným úsměvem ve tváři, stokilový Američan větu, kterou z hlavy nikdy nevymažu: „Kurevsky velký auto na tohle kurevský město. S tim vlekem seš kurva frajer!“ a zasalutoval. Musel jsem se začít smát.
Zcela upřímně, při vjezdu do centra mě napadlo lecos, ale že projíždět NYC pickupem s vlekem nejenže nebude problém, ale budeme atrakcí pro obyvatele města, pro které jen tak něco atrakce není, to jsem nečekal. A ano, došel jsem k závěru, že budu mít lehce extrovertní sklony.
