Martin udělal chybu, že si šel kousek Badlands projít pěšky. Mě procházky po vyznačených trasách nebaví, tak jsem vzal auto s tím, že Martina vyzvednu na druhé straně stezky. Měl jsem dost času a to se stalo Martinovi osudným. Napadlo mě totiž podívat se v jednom krámu v parku na mapy a na jedné z nich byla vyznačena trasa pro terénní auta. Co se dalo dělat, musel jsem ji koupit. Pak už jsem jenom čekal na Martina s připravenou trasou, jedl Jerky a přemýšlel, jak mu šetrně naznačit, že pojedeme někam mimo cestu.
Martin kupodivu přijal zmíněnou informaci bez jakéhokoli komentáře, jako prostý fakt. První zastávkou byl zapomenutý železniční most. Představte si, že jedete krajinou kde není cesta, okolo je vyprahlá půda s tvrdou, žlutozelenou trávou a podobně zbarvenými keři, kamením a … mostem. Dřevěný železniční most. Na obou stranách před a za mostem byl jasně vidět násep, kudy vedla trať. Plocha zbavená kolejí a pražců líně naznačovala jiným odstínem trávy, že kdysi měla důležité poslání. Podobná místa mě svým způsobem fascinují. Jsou jako útržek ze sto let starých novin. Zajímá vás co na nich bylo i přesto, že se vás daný článek již nijak netýká a informační hodnota textu v něm je pro vás z pohledu dnešní doby nulová. Přelezl jsem most na druhou stranu, přičemž mě překvapilo, jak je obtížné udržet svižnou chůzi přes pražce na mostě. Do mezery mezi nimi se vám propadne noha, ale přesto jsou relativně blízko u sebe a musíte tudíž jít systémem „každý druhý.“ Mozek s tím má trochu problém a tak chůze přes most vypadá jako chůze ročního dítěte v použitých plenkách.
Přebrodili jsme napůl vyschlou říčku a narazili na hrozně blbou krávu. Nevím, zda se inteligence krav liší podle jejich národnosti, ale tahle kráva byla opravdu … kráva. Osobně mám krávy rád, baví mě jejich uslintaná, kulatá tlama, jazyk, který si vytrvale strkají do nosu a snaha si žvýkacím systémem narvat do huby celou mikinu, či jinou část oblečení, které máte právě na sobě. Tahle ale nedělala nic. Pominu skutečnost, že byla sama a nikoli ve stádu a zaměřím se pouze na její výraz. Koukala se na nás jako na zjevení, jakoby ještě v životě člověka neviděla. Když jsem vytáhl foťák, tak popošla kousek dopředu, pak jí došlo, že by se asi měla bát, otočila se a začala utíkat. Jenže tahle kráva utíkala všemi směry najednou, což jak jistě uznáte, není fyzikálně možné a tak vlastně zůstala stát na místě a přitom utíkala. Zdá se to jako nesmysl, ale je to tak. Z fotky vypadá pouze středně blbě.
Nastal drobný problém, že jsme se nebyli schopni rozhodnout, jestli to co se vedle našeho auto rozprostírá je prérie, nebo step. Ať už to bylo cokoli, navedlo nás to do země plné svišťů. Jejich království se rozprostírá na několika kilometrech čtverečních. Pískáním a vrtěním ocasem si předávají informace o projíždějích autech. Chtěl jsem sviště vyfotit, ale po tom co jsem strnule seděl za volantem s foťákem v ruce a prstem na spoušti, pozorujíc skrz boční stažené okénko stejně strnulého sviště, který pozoroval mé oko, skrze můj objektiv zhruba patnáct minut, do mě začal Martin šťouchat prstem a zjišťovat zda-li mi vypadne foťák z ruky či nikoli, jsem fotku vzdal, vynadal svišti, vyfotil ho jenom půlku a jeli jsme dál.
V poslední části naší cesty, jsme se dostali k louce, na které na naše auto dělaly nálety kobylky. Museli jsme zatáhnout okna, protože létaly i dovnitř. Během několika málo minut, bylo celé auto pokryté kobylkami. Jednu jsme odvezly až do kempu vzdáleného přibližně 20km, kde se chvíli rozhlížela nad nápisem "Jeep" na haubně, pak seskočila a zmizela v trávě.
