Po příjezdu do Fukuoky jsem udělal jednu chybu. Vzal jsem si sice papírovou mapu, ale v zásadě jsem ji rovnou založil, aniž bych se podíval kam vlastně přesně jedu a kde přesně vystupuju. Udělal jsem to z jednoho prostého důvodu a tím je, že jsem se absolutně spolehnul na navigaci v mobilu. Jenomže se staly dvě věci a to navíc současně. Mobil mi přestal vyhledávat polohu z GPS a zobrazoval ji výhradně na základě informací ze sítě, kde je chyba v řádech desítek metrů a za druhé, Japonsko, na rozdíl od Koreji nemá téměř žádné WiFi s internetem zdarma. V přístavu internet byl a chybu v určení polohy při jízdě autobusem nepoznáte, protože sledujete zastávky, které jsou od sebe vzdáleny kilometry. Jenomže jak jsem vystoupil, najednou jsem byl uprostřed budovy, ačkoli jsem byl na křižovatce. Po snaze přeplánovat trasu jsem přišel navíc o polohu úplně, neboť když není internet, není ani mapa. Bylo mi to vcelku jedno, ale musel jsem se smát. Spolehnout se takhle naprosto na moderní technologie je trochu úchylné a v jiné situaci v podstatě až sebevražedné.
Každopádně, dal jsem si něco k jídlu, usoudil, že pro placenou Japonskou WiFi síť, s pokrytím téměř celé Fukuoky, dělal nejspíš Polák, protože když jsem si jí chtěl zaplatit na dva dny (490 YEN / den, tzn. cca 95,- CZK), tak jsem došel do patové situace, kdy jsem se k síti připojil a abych jí mohl zaplatit a tudíž se na internet dostat, musel jsem udělat registraci s autorizací přes email. A k tomu jsem se pochopitelně nemohl dostat, protože jsem nebyl na internetu a právě proto si jej kupuji. Udělal jsem to tak, že jsem registraci udělal na „veřejný“ email a napsal do Prahy SMSku Luďkovi, ať mi SMSkou zpět přepošle autorizační PIN z emailu. Od té chvíle jsem na internetu.
Cesta do hotelu díky zmíněnému problému s chybovostí GPS trvala poměrně dlouho, protože jsem se vydal náhodným směrem a pozoroval, kterým směrem a s jakou spolehlivostí “poskočí” má poloha na displayi mobilu. Ani po dvaceti minutách jsem touto metodou nebyl schopen hotel najít. Zastavil jsem dvě náhodně vybrané holky a zeptal se na cestu. Okamžitě se mě vydaly zachránit a šly se mnou směr hotel. Ulice, kterou jsme procházeli obsahovala poměrně hodně barů a klubů a na jednom z nich bylo napsáno anglicky: „Dnes večer, anglická konverzace zdarma. Barmani mluví anglicky a japonsky.“ Vzhledem k tomu, že bar byl od mého hotelu vzdálen přibližně minutu chůze, bylo to první místo, kam jsem se ten večer vypravil.
Bar byl ve druhém patře. Byl malý, místnost cca 30m2 a i tak skoro prázdný. Všehovšudy v něm byly čtyři kluci včetně barmana. Dle vizáže všechno Japonci. Barman a jeden z kluků mluvili naprosto plynně anglicky. Barman byl na čtvrt Američan, na čtvrt Korejec a napůl Japonec. Žil chvíli v USA, ale pak se přestěhoval s rodiči do Japonska. Druhý plynně hovořící to měl podobně s tím rozdílem, že byl čistý Japonec. Chtěl jsem někam, kde budou holky, ale bylo mi trapné hned odejít, tak jsem se s nimi dal do řeči a nakonec jsem tam zůstal tři hodiny. Ten druhý anglicky mluvící mě naprosto dostal tím, že po mém sdělení, že jsem z České Republiky se mě dotázal, jestli náhodou neznám automobilku Tatru, že si myslí, že je Česká. Odvětil jsem, že znám a čekal, co bude dál, protože bych čekal cokoli, hokej, pivo, holky, otázku „Kde to je?,“ ale bych byl ochoten se vsadit, že podobnou otázku nemám šanci dostat nikdy. Prohlásil, že jí má rád, že to je nejlepší terénní náklaďák na světě, že s ní jezdil někde, když byl u armády, že pak měli MANy, které nikam nevyjely, a tak dále. Diskutovali jsme na to téma poměrně rozsáhle, ale popis tohoto tématu by tady zajímal jenom zlomek lidí.
Druzí dva Japonci moc nemluvili, měli Japonský šišlavý přízvuk, ale mluvili poměrně dobře. Pochopitelně se nakonec téma stočilo k holkám a došli jsme k tomu, že všem Japoncům, nebo aspoň těm čtyřem v baru, se líbí arijské typy holek a nerozuměli tomu, když jsem jim řek, že mě se zase líbí Asiatky. „ Proč, dyť sou všechny stejný, maj stejný vlasy a stejný oči,“ nechápavě vrtěl hlavou barman. „ Chceš to, co nemáš,“ usmál jsem se a jeden z šišlavých Japonců se začal rozplývat nad fotkou modrých očí a blonďaté hlavy nějaké náhodně vybrané holky na internetu.
Zbytek večera jsem proběhnul pár restaurací, kde jsem coby běloch budil rozruch, ale nic zajímavého, resp, stojícího za zmínku se již nekonalo. Koupil jsem si dva banány na snídani, vodu a cosi, co vypadalo jako trojhránek sushi a šel na hotel. Zmiňuju to proto, že po rozbalení jsem vyndal trojhránek rýže a překvapeně na to koukal. List, do kterého to vypadalo, že je rýže zabalená, když to bylo zabalené (je to správně napsané, ale zní to divně), zůstal v igelitu. Rozbalil jsem list, plácnul do něj rýži a zjistil, že uvnitř je schován kus masa a zelenina. Důmyslné…
