Bar plný blondýn

Logan se ukázalo být sympatickým městečkem, ve kterém jsme se rozhodli ubytovat dříve než obvykle a zajít do baru. Bar, myšleno klasický bar jsme nenašli. Recepční z motelu nás poslala do podniku „naproti“ což byla pizzerie na kterou se čekala fronta. Koktavá obsluha papírku s pořadníkem jmen před barem se nás zeptala na jméno, na což jsem odpověděl suše: „John.“ Nic inteligentnějšího, ani více amerického mě nenapadlo a mnou oblíbené příjmení Trachta, které používám ve své rodné zemi na různé rezervace a podobné hovadiny by asi znamenalo pět minut spelování. Tímto se veřejně omlouvám svému bývalému spolužákovi ze základní školy, za používání jeho příjmení. Budiž mi polehčující okolností, že jako křestní používám Petr, což je tím pádem zcela jiná osoba. Posuňme se však dále. Na vyvolání jména John se nám čekat nechtělo, i vydali jsme se po hlavní ulici dál. Narazili jsme na živou hudbu v hotelu, kam nás v kraťasech nechtěli pustit, na podivnou rodinnou restauraci s jedním párem důchodců kolem devadesáti a nakonec Beehive restauraci s barem. Jak jsem poznamenal, nešlo o klasický bar, ale o bar v restauraci, ve tvaru U. Sedli jsme si na jeho jednu stranu a dali si pivo. Obsluha baru nám ho poslala a my se začali rozhlížet kolem. Přímo naproti naší straně U, přes hlavu číšníka, byla jakási oslava asi pěti blondýn kolem 20ti let, která už podle všeho nějakou chvíli trvala. Jak to již tak v této zemi bývá, ženská část populace se skládá z 20% žen tlustých a ošklivých, 40% žen tlustých, 30% žen ošklivých, 8% hezkých turistek a zbývající dvě procenta jsou v Hollywoodu na natáčení filmu. Ani zde to nebylo jinak. Nicméně pokročme dál. Že slečny náš příchod zaznamenaly, se nedalo přehlédnout. Vzhledem k tomu, že jsem se s nimi seznamovat skutečně nechtěl, tak jsem jen suše poznamenal směrem k Martinovi ať se k nim nedívá. Finta příliš nezabrala. Během deseti minut hýkání, hopsání a afektovaného chechtání mající za účel upoutání pozornosti, se u nás objevily dvě slečny s ohromnou mísou Nachos se studenou omáčkou s fazolemi a slovy, že určitě máme hlad, tak ať si vezmeme. Usmál jsem se na znamení díky a napil se piva. Vzhledem k tomu, že jsme před hodinou měli opravdu ohromnou večeři, byla samotná přítomnost Nachos provokací našich žaludků. K tomu navíc, abychom proti-přítomným udělali radost, jsme si každý trochu lupení natrhal. Nebýt piva, měl by číšník na zádech nejen Nachos s fazolovou omáčkou, ale taky napůl natrávenou, hodinu starou večeři. Abychom pokročili dál, slečny v hýkání pokračovaly a my začali mít strach. Strach zesílil, když se v jedné z baculatých tlapek objevil fotoaparát, který vzápětí, kdy jsem se do něj podíval, zmizel nenápadně pod stolem. Martin to psychicky nevydržel a šel čurat přesně ve chvíli, kdy se objevila ve stejných dveřích, ve kterých Martin zmizel, starší ze slečen se slovy: „Nechcete se k nám přidat?“ Netrpělivě jsem vyhlížel siluetu Martina ve dveřích, která jakmile se objevila, tak jsme zaplatili, rozlili zbytek piva po baru a zmizeli ve tmě. A tím náš příběh končí. Pokud se vám nezdál dostatečně děsivý, tak je to tím, že máte buď malou představivost, nebo jste příliš, .., tolerantní