Důvodem pro tuto cestu byl šestihodinový přestup v Soulu na cestě do Austrálie. Protože jsem si neuměl představit, že budu šest hodin koukat do zdi, natáhl jsem si ho stopover v Koreji s tím, že navštívím svou sestřenici Pavlínu, která učí angličtinu v malém městě Pohang. Když zůstane trochu času, přejedu lodí do Japonska, které mě zajímá už dlouhou dobu.
Asiati, z nich zvlášť Japonci, mě vždycky něčím fascinovali. Mám dojem, že se jedná o trochu jiný živočišný druh a nehledejte v tom špetku despektu, či rasistický podtext. Fascinují mě, ve všech myslitelných významech slova, jejich reality show, jejich mentalita, jejich historie, … jsou prostě jiní. Ne horší, ne lepší, prostě jiní. A kromě toho se mi líbí Asiatky, ale to necháme stranou. Takže v následujících dnech se pokusím obrazem a písmem zachytit něco z Koreji a pravděpodobně i Japonska.
Vzhledem ke skutečnosti, že tohle píšu až po několika dnech, tak rovnou doplním zážitek z letiště v Praze. Pro ty z vás, které nudí zbytečná zamyšlení, dopředu upozorňuji, že se jedná o ztrátu vašeho času. Stejně tak to doporučuji přeskočit těm z vás, kteří jsou hákliví na cokoli, co by mohlo být interpretováno jako úvaha s rasistickým, či antisemitským podtextem.
Jdu si takhle letištní halou, odbaven, se spoustou času před sebou, znaven strategií „nespaní“ před letem, kterou jsem již dříve zmiňoval v jiné z cest, když můj pohled sklouzl na navigační ceduli, jejíž obsah vyburcoval mé podvědomí k tomu, aby informaci zpracovalo a předalo dále do té části mozku, který pracuje v této realitě. Na ceduli stálo „Modlitebna.“ Upřímně mě existence této cedule fascinovala, neboť jsem nebyl ochoten uvěřit tomu, co představovala. Následoval jsem šipky a po několika metrech se skutečně objevila místnost o velikosti přibližně 3 x 7 metrů, s naznačeným severem a měkkým kobercem.
Nejsem věřící v klasickém významu slova, ale zároveň se považuji za velmi tolerantního ve smyslu schopnosti nechat každého, ať si věří čemu chce, ať si v rámci své víry dělá co chce, či co mu daná víra přikazuje, co dle jeho mínění dělat potřebuje, a podobně, aniž bych měl potřebu tomu rozumět, či kohokoli na tomto základě soudit. Ale zároveň, tak jako u čehokoli jiného, míra tolerance začíná a končí v bodě, kdy naráží na svobodu, či víru někoho jiného. Jinými slovy, jakákoli forma víry je “problém” toho, kdo věří. Pokud někomu přikazuje něco nejíst, nebo naopak jíst, něco dělat v určitou dobu na určitém místě, atd. je to jen a pouze jeho problém. Nikdo za jeho „povinnosti“ vůči jeho víře není zodpovědný, jen on sám a považuji za zvrácenost, že něco podobného, jako je modlitebna v prostorách letiště, je financováno z výdělků letiště, podobně jako například toaleta. Toaleta je pro každého a plní potřeby každého z nás, u modlitebny se o tom dá s úspěchem pochybovat.
Proč o tom vůbec píšu, proč tak ze široka a proč tak naléhavě? Na zlomek vteřiny jsem se tomu totiž zasmál, než mi došlo, jak zrůdné to je a jak přesně to zapadá do konceptu toho, co několik posledních let tvrdím. Tohle prostě nemůže dopadnout dobře. Je to totiž další fragment ohromného životního puzzle. Pokud jedna (nejsem odborník na náboženství, tzn. pokud jich je více, opravte mne) “náboženská skupina”, u které mi je známo, že se potřebuje modlit určitým směrem z určitého důvodu a v určitou hodinu, si je schopna prosadit něco takového, jako je modlitebna ve veřejných prostorách mezinárodního letiště, jejíž plocha by se dala komerčně pronajímat za nemalý peníz, pak nám ve výhledu dalších několika let pomáhej bůh. Tentokrát doslova a to i když ani v „našeho“ křesťanského boha nevěřím.
