Roblesův penzion měl zvláštní interiér a vůbec byl podivně dispozičně řešen. Berte to jako konstatování, není v tom troška despektu. Vstupní dveře ústí do dvora domu, který je částečně zastřešen, takže funguje jako interiérová chodba. Z této chodby vedou vstupy do jednotlivých “bytů", které zřejmě dřív sloužily jako jednotlivé pokoje jednoho velkého bytu. Takto však vznikly samostatné jednotky s vlastním sociální zázemím, které jsou řešeny surově. V rohu bytu je postavena sádrokartonová příčka do výšky cca 2,5 m a takto vzniklá kóje je rovněž zastřešena. Je v ní záchod, umyvadlo a sprchový kout. Jen podotknu, že celková výška stropu v místnosti má dobře pět metrů, takže sociální zařízení zvenku vypadá jako sádrokartonová kostka.
V sedm hodin jsem zavolal Noela, který následně dorazil, a jeli jsme na hrad, kde se měl odehrávat jakýsi ceremoniál. Chtěl jsem mu koupit lístek, což odmítl s tím, že vstup si koupí sám u okénka pro Kubánce, že to je „skoro zadarmo“ a ať si koupíme lístky pro sebe u jiného okénka pro turisty.
Po vstupu v davu stovek lidí, jsme se prodrali až na hradby, odkud prý je na ceremoniál nejlépe vidět. Noel z ničeho nic zmizel, aby se vzápětí objevil se třemi plechovkami piva. Ceremoniál spočíval v tom, že sem a tam chodili vojáci, něco španělsky říkali, pak zapálil nějaká dřeva, pak zase chodili sem a tam a něco říkali, až nakonec vystřelili z kanónu namířeného na vodu. Celé to trvalo tak jeden a půl hodiny. Díky pivu mi to přišlo poměrně vtipné, nicméně bez něj bych byl asi kopal do hradeb nudou. Jde o to, že bezmála dvě hodiny chodí ve tmě téměř neviditelná skupina postav, něco pořvávají, chodí sem a tam, pak jeden z nich zapálí kus klacku, vzdáleně připomínající pochodeň, chodí s ním sem a tam, u toho něco řve, pak k němu přiběhne druhý, zapálí si svůj klacek o jeho klacek, aby následně společně odpálili kanón. Udělá to bum a je konec. Předposlední věta byla skutečně o vojácích, kteří pochodují s kusem zapáleného dřeva. Pokud vás napadlo cokoli jiného, dejte si studenou sprchu.
Určitě by mě to bavilo víc, kdyby to zkrátili na patnáct minut a vypustili z toho 100 vojáků. Po návštěvě hradu jsme vzali Noela na večeři. Tedy lépe řečeno, jeli jsme na večeři s tím, že na ni Noela pozveme, ale ten prohlásil, že nemá hlad, že si dá akorát pivo. Večeře byla ucházející, na Kubánské poměry dokonce výborná. Noel za sebe poprvé nechal zaplatit a těsně před tím, jsme se s Martinou dostali do situace, která byla poměrně zvláštní, a doteď vlastně nevíme, co měla znamenat. Stalo se totiž to, že v průběhu večera, kdy Noel začal být vláčnější, se nás zeptal, jestli máme plány na zbytek večera, nebo noci. Samozřejmě jsme neměly, ale ta otázka zněla hodně divně. Mohl být problém v angličtině, nebo prostě jen nechtěl být sám. Nic to ovšem nemění na tom, že jsme se rozhodli, že raději pojedeme k Roblesovi na hotel.
Ráno nás uvítal Dayron, se svou přítelkyní, ohromnou snídaní. Nosili nám na stůl čím dál tím více jídla, až začal být problém s jeho umisťováním na celkem velký stůl. Nemohli jsme si odpustit několik poznámek k faktu, že nás obsluhuje Olympijský vítěz a že by mohlo být fajn si založit business na tom, že postavíme hotel, kam naženeme samé olympioniky a budeme je nutit obsluhovat hosty. Každý si vybere svůj oblíbený sport a oblíbená vajíčka.
Cesta zpět do Varadera byla o něco komplikovanější, protože jsme nevěděli, jak se dostat ven z centra. Nejdříve jsme určili směr Varadero s tím, že si projdeme nějaký okrajový kus Havany a budeme koukat po autobusech. Když jsme konečně zastávku autobusu našli, zjistili jsme, že další autobus jede až za několik hodin. Alternativní program byl, vzít si lokální městský autobus a nechat se odvést na nějakou periferii Havany.
Stopnul jsem moped, coby rikšu a pokoušel se s ním domluvit na tom, kde je optimální zastávka na výjezd z města. Pochopil vcelku ihned a odvezl nás do centra, přesně deset metrů od místa, odkud jsme ráno vycházeli. Na můj neodbytný dotaz, co tam jako máme dělat, vystoupil a řekl několik vět mladému páru na zastávce autobusu. Dívka mi vtiskla do dlaně dvě pesos, řekla: „Bus driver“ a usmála se. Když jsem jí nabízel na oplátku konvertibilní pesos tak rezolutně zavrtěla hlavou.
Za dvě pesos, což jsou přibližně dvě koruny, jsme odjeli přibližně třicet kilometrů za hranice Havany. Tam jsme se opět rozhodli stopovat. První, kdo nám zastavil, byl Moskvič, se dvěma puberťáky, kteří začali nejprve na 150 konvertibilních pesos (přibližně 2.500 CZK), aby pak skončili na 35. I tak se nám s nimi nechtělo. Po několika dalších minutách se objevilo další auto, tentokrát starý Fiat Uno, s cenou do Varadera 20 CUC. Sedli jsme si oba dozadu, opřeli se o sedačku, ujeli přibližně pět kilometrů a zastavili. Prý tam má kamarády.
Po dvaceti minutách jsme se rozjeli a dalších patnácti znovu zastavili. Takto se to opakovalo přesně 5x. Důvodem byli kamarádi policajti, kamarádi od aut, tankování, oprava auta a kamarádi ze závodů. Bylo to únavné, ale ve své podstatě úsměvné. Ke 20 CUC jsme přihodili ještě kšiltovku Nike, z čehož měl náš řidič neskrývanou radost.
