Máte nějakou noční můru, která se vám sem tam zdá? Já ano. Jedná se o cosi, co nelze v této realitě slovy popsat, nicméně i tak udělám zoufalý pokus a zkusím to. Představte si, že jste pozorovateli absolutního nic, černočerné tmy, která je pod vámi, kolem vás a vše nesmírnou silou pohlcuje. Jediné, co nepohltí, je cosi, co ji zřejmě tvoří, co je jejím jádrem. Tím je tenký a naprosto dokonalý potůček rtuti, který v bezchybném, neměnném tempu teče odnikud nikam, zatáčí v geometricky přesných útvarech všemi myslitelným směry a jeho podstatou je pohyb, který není možné zastavit.
Nezní to nijak strašně, dobře si to uvědomuju. Ne, pokud tento, nebo podobný sen nemáte. Nejde o to, jaký vytváří obraz, jde o to, co představuje a co ve vás vyvolává. O snech jsem však psát nechtěl.
Dnes jsme měli noční ponor. Noční ponor s lokálním divemasterem. Sekundovala mu Ukrajinka Darja, která nám dělá divemastera u denních ponorů. Markétě se na noční ponor po předchozích zkušenostech s jinými nočními ponory nechtělo, tak nám dělala doprovod.
Když jsme dojeli na pláž, nandali si výstroj a byli připraveni vyrazit, Ondrovi začala z ničeho nic téct krev z nosu. Prohlásil, že do vody nepůjde a zcela zjevně změnil své chování, které z mého pohledu nebylo adekvátní dané situaci. K tomu se později vrátím.
Udělám malou technickou odbočku pro ty, kteří nemají s potápěním zkušenosti. Ostatní nechť přeskočí na další odstavec. Každých deset metrů hloubky vody představuje 1bar. Běžný atmosférický tlak je rovněž 1bar. V číslech tedy, 10 metrů pod vodou na vás působí tlak dvou barů, tedy dvojnásobek zemské atmosféry, ve dvaceti metrech tři bary, ve třiceti to jsou čtyři bary, atd. Zcela logicky tak musíte dýchat i jinou hustotu vzduchu. Čím níže jste, tím je dýchaný vzduch hustší až se postupně mění na kaši. Jinými slovy, pokud byste pod vodou nafoukli balónek a pustili ho na hladinu, bude mít na hladině několikanásobný objem, protože okolní tlak směrem k hladině klesá a balónek se tak začne rozpínat. Stejné to je samozřejmě s vámi, resp. s vašimi plícemi. Pokud se nadechnete v deseti metrech a vyplavete na hladinu, vaše plíce budou mít dvojnásobný objem, na což jaksi nejsou stavěné. Ještě pár drobností a nebudu vás dál trápit. Standardní licence pro začínající potápěče je 8 m hloubky, následuje level 2 s 18-20 m (což je licence, kterou máme my). Hlouběji jsou pak advanced licence, na které se musíte již „napotápět“. Je to primárně z důvodu, že logicky čím jste hlouběji, tím déle trvá vyplavat nahoru, působí na vás větší tlak a vaše tkáně jsou více syceny dusíkem (poměr vzduchu a dusíku, který dýcháme jak tady, tak pod vodou je 21% kyslíku, 79% dusíku), atd. Při jednom baru zemské atmosféry je vše v pořádku, dusík odchází v reálném čase z tkání pryč. Pod vodou dýcháme několikanásobně více kyslíku s dusíkem a dusík v tkáních zůstává a vysycuje se z organismu déle. Podle výše zmíněné logiky, čím hlouběji jste, tím více dusíku do těla dostáváte. Proto se z větších hloubek dělají bezpečnostní přestávky, aby se dusík měl čas vysycovat pod okolním tlakem. Může se vám ještě stát, že dostanete dusíkovou narkózu (opojení), kdy prostě začnete blbnout vlivem vyšší hladiny dusíku v krvi. Nejen pro určení hloubky máte počítač, na kterém máte veškeré podstatné údaje, rovněž máte manometr, který vám říká, kolik tlaku vzduchu vám zůstává v lahvi. A do vody jdete s „buddym“, se kterým se vzájemně hlídate. V případě problémů se podělíte o vzduch, srovnáte se, pomůžete si, .., prostě buddy. Jinak řečeno, máte kolem sebe hromady hovadin, které dřív neexistovaly, a lidé se stejně potápěli, akorát to míň řešili.
Takže do vody nás šlo pět, lokální divemaster, Darja – náš divemaster, Michal, Jirka a já. Michal byl můj buddy. Kužel světla baterky z mé pravé ruky osvětloval střídavě dno, bok michala, ploutve divemastera a kompas na ruce a já se chechtal do automatiky. Kolem třech metrů se objevil korálový útes a já se přistihnl, že mi je trapně, že svítím rybičkám do obýváku a zase se začal chechtat. Do automatiky se blbě směje. Dohoda s divemasterem byla, že půjdeme maximálně do šestnácti metrů. Po osmi minutách ponoru jsme byli ve dvaceti metrech, dno a tím i rybičky s jejich barákama zmizely a my se začali vznášet v nekonečném prostoru, protkaným komíhajícími se kužely světel. Bavilo mě to. Je to jakobyste byli ve vzduchoprázdnu, pojmy nahoře a dole, vpravo a vlevo přestaly dávat význam. Jednoduše plujete prostorem. Letmá kontrola počítače hlásí 26,5 metru a stále klesáme. To je divné, proběhne mi hlavou. Pocit uvolněného vznášení se prostorem zmizel. Místo něj nastoupil neodbytný pocit, že jsem ve svém vlastním snu, s rtuťovým potokem. Že bych měl dusíkové opojení? Netuším. Doplaval jsem Michala, což byl v daný okamžik téměř nadlidský úkol, chytil ho za rameno a naznačil mu, že nejsem úplně v pohodě. Michal se na mě podíval a odplaval pryč. Chvíli jsem ho pozoroval a pak usoudil, že asi nepochopil, co jsem se mu snažil naznačit. Začal jsem se zoufale snažit najít nějaký záchytný bod, abych se zorientoval v prostoru. Bublinky! Ty jdou jasně nahoru, stačí, když je budu pozorovat a bude jasné, který směr je nahoru. Jenomže ono to nejde. Sice vidím, kam jdou, ale tu informaci nedokážu zpracovat. Prostě to nejde. Navíc mi počítač hlásí, že stoupám. Ani tuhle informaci nevím, jestli zpracovávám dobře. Zbytek skupiny mám pod sebou (teď už vím směr) zhruba 10 m a nemůžu se k nim dostat, ať jejich směrem plavu, jak chci. Snažím se upustit vzduch ze žaketu, abych začal klesat, ale inflátor nefunguje. Nefunguje mi od určitého tlaku obvykle, to vím. Sáhnu po pojistném ventilu na zádech, ale nemůžu ho nahmátnout. Koukám na počítač, 12m, 11m, 10m, .. no nic, nemůžu nic dělat, alespoň budu pravidelně dýchat. Svítím baterkou dolů, abych upozornil skupinu, a stoupám. Jsem na hladině. Pozoruju nesmyslně ruce, pak koukám na počítač a na kompas a začínám se ohmatávat. A hele, pojistnej ventil na zádech, klesnu do pěti metrů a na kompasu si nastavuju směr břeh. Baterku mám namířenou dolů, kdyby náhodou někoho napadlo mě hledat. Po několik minutách se skutečně objevuje divemaster, ukazuje, abych s ním šel na hladinu, tam něco zmateně říká a pak ho spolkne moře. Mě vzápětí taky. Klesám do šesti metrů, hledám ryby a uklidňuju se. Jsem na sebe naštvaný, protože jsem byl zcela dezorientovaný a neuměl si s tím poradit. Nesnáším to. Nesnáším, když se mi něco podobného stane. Nejhorší je, když vám funguje mozek, situaci vcelku dobře vyhodnotíte, ale to je tak nějak vše, co dokážete udělat. Cítíte hroznou bezmoc a vztek. Přemýšlel jsem, jak rychle jsem se vynořil a jestli nemůžu mít nějaký problém. Zcela evidentně mi nic není, dýchám normálně, akorát jsem vzteklý. Uvidíme. Plavu pomalu ke břehu v šesti metrech hloubky, teď už se spoustou ryb kolem, které jsem vytrhnul kuželem světla z nočního snění. Ještě než jsem si stačil sundat ploutve a stoupnout si, Markéta s Ondrou překřikují ze břehu moře s otázkou, co se stalo. V krátkosti jim popisuji situaci, když se samostatně objevuje Jirka. Připomínám, že tohle se prostě nesmí stát, plave se ve dvojicích, či trojicích. Ani já, ani kdokoli jiný nesmí zůstat sám. Jirka byl poměrně rozhořčený, že jsme byli v jiné, než domluvené hloubce a to hluboko pod limitem a ostatní komíhající se světla se začala přibližovat.
Slíbená vazba na krvácejícího Ondru bude znít zbytečně dramaticky, ale nevím, jak to napsat tak, aby v tom dramatický podtext nebyl cítit. Ondra později večer vysvětlil, proč tak nekompromisně odmítl ponor poté, co mu začala téct krev z nosu. Od doby, kdy ho identická situace dostala ven z auta dříve, než mělo nehodu, vnímá svůj nos, jako varování, jako indikátor potenciálního problému.
Co říci závěrem? Náš divemaster se prostě zbláznil, nebo měl dusíkovou narkózu. Počítač mi hlásí největší dosaženou hloubku 29,7 metru, Darja, okamžitě poté, co si sundala ploutve, s nimi vzala beze slova divemastera po hlavě a když se na ní tázavě podíval, tak ho švihla znovu, my si začali vyprávět subjektivně zabarvené pohledy na právě prožité a já chci na noční ponor znovu. Z toho co se odehrálo mi plyne empiricky ověřené: Na nikoho se v podobných situacích nikdy nespoléhejte. Děkuji bohu (ano, stále jsem ateista), že jsem si vzal kompas, protože bez něj bych byl po vynoření uprostřed moře velmi, velmi nervózní. Rovněž příště uvěřím tomu, že když na počítači vidim 26,5, tak to znamená 26,5 a ne chorobný stav mého mozku. Jen dodám, že se nic nestalo, večer mi sice bylo opakováno, že jsem v rauši, ale přisuzuji to pivům, nikoli dusíku, nebo nějakému jinému problému.
