Jak jsem zmínil v úvodu, organizované zájezdy bývají nuda, alespoň pokud s tím něco neuděláte. Vzhledem k tomu, že máme s Martinou podobný pohled na to, co zábavné je a co ne, alespoň v oblasti cestování, tak jsme se rozhodli, že do Havany nepojedeme organizovaně, ale stopem.
Varadero, coby turistické město je naprosto sterilní. Samozřejmě jsou v něm prvky Kuby, jako například stará auta a Kubánci, ale tím to taky tak nějak končí. Pokud chcete na Kubu, kvůli tomu, že z ní něco chcete vidět, Varaderu se vyhněte. Je to v podstatě jeden velký hotelový komplex. Náš hotel byl kousek od toho, čemu říkali dálnice, co mělo dva pruhy oběma směry, ale to bylo také jediné, co to mělo s dálnicí společného. Alespoň z našeho evropského pohledu. Martina se ujala stopování, přičemž já nejdříve schoval naše tašky, pak trochu i sebe a začal jí vysvětlovat jak se stopuje dobře, jak u toho má stát, jak má mít ruku, jak nohu a když už to vypadalo, že po mě hodí nějakým kamenem u silnice, tak zastavilo auto. Byl to americký Chevrolet, ale nikoli z let šedesátých, ale přibližně rok starý. V něm seděl pětapadesátiletý Kubánec, ze kterého se později, během cesty, stal Španěl. Pokynul nám ať si sedneme, což by nebylo tak těžké, kdyby přes čtyři pětiny zadních sedaček už neseděla televize, respektive krabice od televize. Martina se dozadu nasoukala, na krabici se vešly i naše tašky a vedle řidiče jsem zapadnul já.
Noel, tak se jmenoval náš řidič, nejdříve moc nemluvil, nicméně po nějaké chvíli nám vcelku obstojnou angličtinou sdělil již prozrazené tajemství a sice, že je původem Španěl, že prodává na Kubě čerpadla na ropu, což mi mimochodem přišlo vcelku zajímavé. Nicméně na detaily toho, co to je za čerpadla, kam a komu je prodává mu již angličtina nestačila. Na druhou stranu, potěšen zájmem se nás z ničeho nic zeptal: „Pijete Piňakoládu?“ A aniž by čekal na odpověď, dodal: „Vezmu vás na místo, kde dělají nejlepší Piňakoládu na Kubě.” Aniž by čekal na odpověd, odbočili v půlce ničeho, za velkým mostem do kopce, k jakési částečně opevněné budově s hlídaným parkovištěm, z čehož se následně vyklubala restaurace. Samotná existence hlídaného parkoviště v pustině, kde řidič, který odstaví auto skutečně dostane za stěrač lístek s časem kdy zaparkoval, mě pobavila.
Noel měl pravdu. Ačkoli podobné drinky nejsou úplně to, co bych si objednal, byla to ta nelepší Piňakoláda, co jsem pil. Stála 5 konvertibilních pesos (CUC), což je přibližně to samé co 5 EUR. Na evropské poměry vcelku normální cena, na Kubu však neskutečně drahé. Noel odmítl můj pokus o zaplacení se slovy, že jsme jeho hosté a šel nám ukázat vyhlídku. Druhá půlka cesty pokračovala v duchu té první, tzn. dozvídali jsme se věci, které jsme v podstatě okamžitě zapomněli a to až do chvíle, kdy se zeptal, co vlastně jedeme do Havany dělat a kde budeme bydlet. K podobným otázkám přistupuji poměrně ostražitě a tak jsem neurčitě odpověděl, že vlastně tak nějak uvidíme. Noel se však nedal a pokračoval: „No, jestli nemáte kde bydlet, tak já mám kamaráda, kterej má hotel.“ Na chvíli se odmlčel, aby dodatek nabyl na vážnosti: „Znáte Roblese? Dayron Robles!,“ celé jméno pronesl s takovou hrdostí, že mi bylo trapné odpovědět, že neznám. „ Olympijský vítěz, Dayron Robles, běh přes překážky, můj kamarád, neznáš? Robles, … Robles!“ Nehrálo roli, jak moc přesně artikuloval, jak důrazně jméno zmiňoval, Dayrona jsme prostě neznali.
Každopádně, jeho nadšení z majitele hotelu a kamráda v jedné osobě bylo tak veliké a upřímné, že ve mně rozptýlilo pochybnosti. Noel nás odvezl přímo před penzion Roblese pár minut chůze od centra Havany, já mu pomohl vyložit televizi, kterou vezl právě do hotelu. Rozloučili jsme se s tím, že jestli nemáme na večer program, takže nás vyzvedne a vezme nás na hrad, kde je něco: „ Co jste ještě neviděli.“ Vzal jsem si jeho číslo se slovy, že mu po sedmé hodině zavolám a spolkly ho dveře bílého Chevroleta.
