Odpadnul jsem v hostelu v Tres Lagos, pouhých 160 km od Calafate. Tres Lagos je naprosto nesmyslná vesnice, ve které najdete velkou policejní stanici, dva hostely, parkoviště pro karavany s noclehárnou, obchod a hromadu rozestavěných a rozpadlých budov. Počet obyvatel odhaduji na 30. Půlku z toho tvoří policie, deset zaměstnanci obchodu a hostelů a těch pět zbývajících tu je za trest. Bylo mi to jedno, jediné o co mi šlo, bylo zmizet do jiné reality s polštářem pod hlavou.
Předposlední den cesty začal přesně v 6:00, kdy se kola odlepila od chodníku před hostelem. Přesně v 6:41 jsem našel cestu, vzdálenou 1,2 km od hostelu. Pro ty z vás, kteří nečtou pozorně, to zdůrazním. Za 41 minut jsem ujel 1,2km. Důvod je jednoduchý. Argentina. Odbočku jsem našel až s pomocí kompasu a satelitních snímků. Chvíli jsem hledal nová ošklivá slova na Argentince, což postupem cesty začalo být vcelku náročné, neboť jsem je vyčerpal hned první den, ale nakonec jsem se zabořil do sedačky, zaseknul pravou nohu o gumu pod středovým sloupkem, což má ve svém důsledku podobné vlastnosti jako středověký tempomat, zhluboka se nadechl a začal polykat dnešních tisíc kilometrů.
A přesně v ten okamžik, kdy se naprosto uvolníte, kdy jsem byl pevně rozhodnutý, že se nenechám ničím dalším rozhodit, se to stalo. Před autem se v dálce objevil plot, v něm brána a okolo ní omotaný řetěz. Chvíli jsem nezměněnou rychlostí pokračoval dál, neboť jsem nebyl ochoten uvěřit tomu, co vidím, pak jsem sundal nohu z plynu, nechal auto dojet setrvačností před bránu a ještě než úplně zastavilo, jsem to nevydržel a začal strašlivě řvát. Tak, že jsem cítil, že mám nejenom červenou hlavu, ale i červené ruce, břicho a určitě i zadek. Měl jsem co dělat, abych se udržel a bránu se nepokusil v pekelném afektu rozjezdit autem. Bylo štěstí pro bránu a ve finále díky relativně masivní konstrukci i pro mě, že jsem si žádné auto nekoupil, je velmi pravděpodobné, že koupené auto by v té bráně skutečně skončilo.
Problém se vyřešil v podstatě snadno, někdo se dostal do stejné situace jako já, ale byl, na rozdíl ode mne, vybaven pilou na železo. Řetěz tam sice byl, ale byla rozříznutý a ohnutý, takže ho stačilo vyháknout a bránu otevřít. Tento zážitek mě definitivně probral a já byl v 7:03 na asfaltce za bránou a pokračoval v cestě. Tuhle asfaltku jsem už znal, přijel jsem po ní, takže pokud Argentinci nevykopali přes noc někde díru, nebo nevypustili jezero, nemělo by se už nic nestandardního přihodit.
Cestou zpět se otevřela scenerie se skálou, kam jsem prostě musel vyjet autem. Už zdálky na mě volala, a takovému volání se nemůžete bránit. Nahoru samozřejmě nevedla žádná cesta a trvalo mi zhruba půl hodiny, než jsem auto dostal na kopec ke skále. Na rovinu přiznávám, že jsem neměl koule (dámy prominou) na to, abych dojel až na poslední centimetr a zůstal jsem zhruba půl metru od kraje. Celá skála je šikmo dolu a drolí se. Riskovat, že budu v jednom člověku dostávat auto zpátky, se mi nechtělo. 
Ještě stojí za zmínku, že jsem pravděpodobně chytil Argentinský virus, který napadá mozek. Stalo se totiž to, že při cestě na jih jsem zaznamenal, že spousta objížděk je zbytečných a lze jen objet zátarasy a vrátit se na původní cestu, kde je asfalt. Sice je rozbitý, ale pořád se po něm dá jet rychleji a pohodlněji než po šotolinových objížďkách. Úvaha to byla správná, ale jak jsem zmínil, nesměl bych být v Argentině, kde ze záhadného důvodu přijdete o základy analytického myšlení a začnete špatně vyhodnocovat situace. Dojel jsem skupinu tří aut (pokud jsou tři auta už skupina). Při první příležitosti jsem je předjel a přesně v ten okamžik se objevil zátaras. Skvělý, pomyslel jsem si, teď jim mám možnost demonstrovat, jak blbý jsou. Objel jsem zátaras a najel na asfaltku, která se však od předchozích lišila. Byla vcelku v pořádku, ale podivně se leskla. Bylo mi divné, že se auto začalo chovat, jakoby jelo po žvýkačce. Zhruba po kilometru mi to došlo. Tu silnici dělali Argentinci z polského asfaltu. V tom vedru se rozpouští. A já ho mám v tuhle chvíli zaručeně po celém autě. Nespletl jsem se. Oba boky auta byly pokryté asfaltem. Musel jsem se smát. Něco v téhle zemi vážně napadá mozek.
Tím první ze dvou dnů na cestě zpět v podstatě skončil. Než jsem uložil sebe a Opelo-Chevroleta k posledním noci před odletem zpět do Buenos Aires, prohlédl jsem auto zespodu, což vzbudilo pozdvižení u páru důchodců, kteří považovali auto na třech kolech za nabourané, vykoupal jsem se v malé říčce, či velkém potoku, a nakonec usnul na kraji lesa, 374 km od Bariloche.
Ráno jsem zavolal do autopůjčovny s psychologickým pokusem, který dopadl výborně. Zeptal jsem se, jestli mám nechat auto umýt od asfaltu za 300 pesos (cca 500 CZK), nebo jestli si ho umyjí sami. Vůbec netuším kolik by to stálo, ale hádám podstatně více a hlavně bych se tomu musel věnovat a to se mi nechtělo. Reakce byla okamžitá, „Ne, vůbec se tím nezabývej, zaplatíš 300 pesos při předání na letišti.“
Auto přežilo bez zásadních problémů. Chvílemi nefungoval posilovač řízení, nějaký kámen se dostal pravděpodobně mezi štít brzdového kotouče a kotouč, což dělá strašidelný kravál, praskly dvě plastové poklice na kola (dát plastové poklice na kola na těchto silnicích může jenom Argentinec. Ani Polák by to neudělal), ale tím výčet „problémů“ končí a nejsou nijak fatální.
Ve fotkách je tentokrát hodně zvířat. Musím říct, že mě fascinuje uklízecí schopnost přírody. Mrtvý zajíc zmizí ze silnice během jedné hodiny. Pro ty z vás, kteří nemají rádi krev, nebo mrtvá zvířata, přeskočte část, kde jsou ptáci.
Nedá mi to a ještě doplním, že všude jsou toulaví psi. Baví mě. Je z nich cítit schopnost přežít. Nejsou zdegenerovaní. A s ničím si nedělají hlavu. Přes den si lehnou přesně v tom místě, kde je to zrovna popadne. Pod autem, pod stromem, ve stínu upadlé střechy, anebo v prostoru bankomatů. Jinak řečeno, kde je chládek, nebo alespoň stín, tam je pes.
Tím příběh 3.000 km Argentinou na jih a zpět končí. Děkuji za pozornost.
