Ukradená stěrka předního okna

Z Pine Haven do Yellostown to je kus cesty, na které kromě hor není nic zajímavého a tak jsme se rozhodli, že pojedeme přes noc. První část cesty jsem si vzal na starost já. Martin vzadu na posteli usnul a vzbudila ho až absence cesty, což v praxi znamenalo hrozně vtipně pružící obrys těla, odrážejícího se od vzduchové matrace v prostředním zpětném zrcátku. Na silnici se v noci intenzivně pracovalo, jak můžete vidět z nočních fotek v sekci „Other.“ Po sjezdu z kopce dolů do podhorského městečka, po zhruba čtyřstech kilometrech celkové noční jízdy, mi můj organismus naznačil, že už by to stačilo, i předal jsem na benzínové pumpě volant Martinovi, strčil tankovací pistol do nádrže a šel se vyčurat na keřík vedle zhaslého krámu. Když jsem se vrátil, bylo všechno připraveno k odjezdu. Vyškrábal jsem se do postele, sundal si kalhoty a poslouchal jak hukot auta mizí někde v dálce za hranicí snu se sýkorkou, co žere med, když najednou sýkorka i s medem se škubnutím zmizela, díky Martinovému „Jéééé, voe, já nevrátil tu stěrku na okna!“ Líně jsem potočil hlavu dopředu a skutečně, na tachometru 80km/hod a na haubně před řidičem stěrka na okna, opřená o stěrač a nervózně se vrtící v poryvech vzduchu. „Hele, bys to moch vracet,“ zívnul jsem. „No jo, ale co s tim teď,“ zeptal se Martin s prstem opřeným o tlačítko Cancel na tempomatu. „Kolik sme ujeli? … Aha, .. se vrať..“ Martin zmáčknul tlačítko, pohoupal mě na posteli při otáčecím manévru, ukradená stěrka se vrátila do stojanu do vody s bublinkami a mě se začalo zdát něco nového. Tohle je happy end, kdybyste to náhodou nepoznali..