Nevím, jak kdo z vás relaxujete, ale mně hodně funguje auto. Když si potřebuji rychle odpočinout, nebo si něco srovnat v hlavě, pomůže mi, když jedu alespoň hodinu sám a v klidu. Ještě lépe funguje bezcílné bloumání po okrskách, s dobrou hudbou a stáhnutými okny. Určitě by výše uvedené šlo realizovat i jinde, ale v autě mě to monotónní hučení a ubíhání okolní krajiny nějak uklidňuje.
Abyste byli schopni zpomalit ten neskutečný proud myšlenek, které se v podstatě nedají uchopit a které vám proudí ukrutnou rychlostí hlavou, musíte si právě probíhající myšlenku říct nahlas. Postavit větu trvá určitou dobu a hlavně věta, na rozdíl od myšlenky, má určitý řád. Dojem, že myšlenka má řád rovněž, je zcela mylná. Bavíme se o myšlenkách, které vás něčím stresují. Tím, že myšlence dáte formu a řeknete jí nahlas, jí zastavíte. Můžete na ní zárověň ihned zareagovat. Mozek, resp. vaše podvědomí to nemá rádo a bude se vás snažit z tohoto počínání nějak vytrhnout.
Jakmile reagujete slovy na to, co vám podvědomí předhodilo, začnete si uvědomovat, že všechno co máte v hlavě, všechno, co vás stresuje, či jinak vyčerpává, vlastně vůbec stresující není, protože to má řešení. Vyzkoušejte si to, funguje to skvěle. Nicméně o právě zmíněném jsem vlastně vůbec mluvit nechtěl.
To o čem jsem mluvit chtěl je přesně na opačné straně, v rovině dementního žvatlání, které nemá žádný význam. Tentokrát jsem to měl v takové míře, až by to mohlo být zajímavé pro pány v bílých pláštích. Vzhledem k tomu, že to nedokážu přesně popsat a zároveň proto, že jsem po nahrání jednoho krátkého videa v Tallahassee zapomněl vypnout kameru a ta zdokumentovala cca 30min audiozáznamu, který dokazuje, že to mám v hlavě pomatené, přepíšu vám téměř doslova (něco je opravdu nereprodukovatelné) útržek toho, co začne mozek tvořit. Pokud budete mít dojem, že to nemá začátek ani konec, váš dojem je správný. Přesněji řečeno, nemá to ani prostředek.
„Hello officer, ….., heeeelloooo officerrrrr, …., hello officer, do you want a Twinkies? What? You don’t want a Twinkies? … You don’t want a fucking Twinkies, nega? …. Hajííí, …., officer, …, fuuuuj, to je hnusný auto, … hello officerrrrr, …, zima, kurva to je zima, …, ty voe píchnout v dešti, to je na hovno, to ti nepřeju, … zíííííf, kafe, … do you like my Vette? … Hey, do you like my Vette, bro? … Hahahahhaha … Hop, hop, hop, …, ty voe nech toho, žádnej kravál, opravim ti to, až zastavíme u pumpy, …, no tak, řikám ticho, buď zticha, neklepat, … nehoupat, … a hele, pan Lorenc, hahaha, …, ach jo, ty voe to byl zase nápad, tak nevim, jestli se mi víc chce mrznou, bo víc zkoumat, proč to netopí, …, co se rýmuje na netopí? … Hmmm, tak budeme sledovat třeba tohle auto, …, ne to má blbou značku, budeme sledovat, hmmm, hele to je bordel, kde mám Josepha, budeme sledovat tohle auto, protože má zelenou barvu a zelená barva je barva sledování, …, ach jo, no, tak mi zmizelo kafe, Josephe voe, vylez, kde mám kafe? Aha, na zemi, jak se tam dostalo? Josephe! To je divný, se určitě někam vylilo, ale nikde to vylitý nevidim, hmm, no to je jedno, aspoň budu dejchat kafe. Nebudu, protože já nedejchám, stačí mi vzduch vstřebat, …, třebáááá prstama u nohy. Kde seš kafe, šlápnu na tebe! Jestli najdu flek, dám mu jméno, … A hele, kamion, kde se tenhle tu bere, to neni možný, ty voe, to je fakt divný, …, že seš taky rád, že mě vidíš, … hm, jo, je, je mu to vidět na světlech, …, no, tak kolik máme mil, hmmm, nemáš náhodou hlad, co? Nevidim ti do nádrže, ale asi by sis dala, hmm, bude ti chutnat Chevron, bude viď, já vim, no, já mám vylitý kafe, tak fajn, deme se oba najíst. Najíst. Najíst, co se rýmuje na najíst? …“
Tak takhle nějak to vypadá. Je vcelku pochopitelné, že čím více kilometrů v kuse jedete, tím více z vás padá hovadin. Ale je to fajn. A o to tady asi jde.
Video, které jsem jednoduše musel natočit, jakmile jsem zjistil, že kolem Tallahassee budu projíždět, najdete tady. Pokud se nechytnete hned, vzpomeňte si na Twinkies.
Příběhů z cesty dám v tuhle chvíli hned pět. Tady jsou
Kouzelná kontrolka: Když jsem auto kupoval a pak s ním jel, upozorňoval mě kupující na jakousi kouzelnou kontrolku, která vám svým rozsvícením dá najevo, jestli jste dobrý, nebo špatný řidič. Vztahoval to k řazení zhruba těmito slovy: „Když jako umíš zacházet s řadící pákou a spojkou a plynem a seš fakt dobrej, tak dycky když přeřadíš, tak se rozsvítí tady na palubní desce kontrolka“. Přišlo mi jako naprostá pitomost, ale pravdou bylo, že se tam jakási kontrolka při přeřazování občas objevovala. Nebyl jsem dlouho schopen identifikovat, co to je za symbol. Až dnes. Kontrolka nápadně připomínala symbol OverDrive, který je obvyklý na automatických převodovkách. Až za poměrně dlouhou dobu jsem si všimnul, že na řadící páce je stejný symbol. A lze mačkat. Rozebral jsem v zácpě hlavici řadící páky (co jiného byste taky v zácpě dělali) a skutečně, nemačká se to proto, že by to bylo upadlé (jako zbytek věcí v autě), je to spínač. Nebudu zabíhat do detailů, Corvetta má skutečně ještě jeden stupeň. Řadí se automaticky ke každému manuálně řezenému stupni, kromě jedničky, pokud jedete v klidu. Technicky řečeno má tak převodovka sedm stupňů. Jakmile je přiřazen další stupeň, svítí na palubní desce OD.
Mexičan si opravdu myslel, že auto oceňuje řidiče za to, jak řadí. Byl vyloženě hrdý, když se mu povedlo přeřadit tak, aby se symbol na palubní desce objevil. Dlužno dodat, že s Corvettou jezdil několik let. To je prostě vtipné.
Vykrmování tlusťochů: Šel jsem si koupit krém na opalování, protože jsem si sundal střechu auta, a protože když mi svítí sluníčko přímo na hlavu, vždycky si spálím vršky uší. Když jsem vycházel ven z krámu, tak na mě hned za automatickými dveřmi, na vyhrazeném parkování pro invalidy, volá někdo z auta, z místa řidiče. Bylo mu tak šedesát, byl strašlivě tlustý a měl od jídla neskutečně zadělané triko: „Ahoj, prosimtě, nevadilo by ti, kdyby si mi koupil něco k jídlu?“ Zarazil jsem se a začal vyhodnocovat situaci, se kterou jsem se ještě nikdy nesetkal. Vůbec je legrační, jak si mozek neumí rychle poradit s tím, co ještě nezažil a přitom se snaží odtušit, co dotyčný skutečně chce. Že by žebral, se mi nezdálo pravděpodobné, sice měl triko jak prase, ale to bylo nejspíš proto, že se pokecal hamburgerem. Navíc seděl v autě a i když šlo o auto relativně normální, bylo skoro nové. Odpověděl jsem strategicky něco ve smyslu, že jsem neporozuměl otázce. Skutečnost je taková, že jsem otázce porozuměl ve smyslu slov, která řekl, ale vůbec mi nebylo jasné, co vlastně konkrétně chce. Navíc vykrmovat tlusťochy je, jak si pamatuju, jeden z božích hříchů, že ano.
Vyměnili jsme si role, teď se pro změnu zarazil pán a po chvilce se opatrně zeptal, jestli mluvím anglicky. Odvětil jsem, že málo, načež řekl, že to nevadí a že řekne někomu jinému. Nechci mu křivdit, ale skutečně mám dojem, že se mu prostě jenom nechtělo vystupovat z auta a chtěl jíst. A to už je vážně moc velké zlo. 
Texaská rezerva: Když jsem hledal pumpu, abych natankoval, narazil jsem na dalšího vykrmeného chlapa s roztomilým štěnětem. Mnohem zajímavější než tento pár bylo však prostředí, kde se nacházeli. Bylo to, jako když dojedete na kraj světa. Fakt je, že to kraj světa byl. Bylo to těsně na hranicích s Mexikem, Novým Mexikem a Texasem. Dokonce v jednom místě dálnice doslova líže Mexické hranice a proto tam je brána, kde musíte zastavit, pes vám očuchá auto a americký celník vám položí otázku. Asi jako Mexičan co pašuje bílý prášek, nebo zelené listy nevypadám, neboť když jsem na jeho otázku, jestli mám pas, ukázal pomalým pohybem ruky za sebe a načnul větu: „Mám ho v kufru, chceš abych..“, mě v půlce věty zastavil, mávnul rukou před sebe a zívnul: „Jsi v pohodě, jeď.”
Vraťme se k pumpě. Vypadalo to, jako když se vrátíte tak padesát let zpět. Redneck skupinka, rozvalená na lavici před pumpou, potetovaní motorkáři usrkávající z pytlíku pivo, rozpadlý pickup se psem na korbě, kolem pobíhající děti, … a žebrák se psem. Měl silný texaský přízvuk, takže jsem mu rozuměl zhruba tohle: „Bla bla ….., bla, pickupem, … bla, bla, píchlá rezerva, …, bla bla, doprdele, …, bla bla, hodnej, … bla, abysme tam dojeli, … bla?“ Zřejmě to znamenalo, že někam jeli a že píchli a že nemaj rezervu a že to potřebujou opravit a že na to nemaj prachy. Bojoval jsem zrovna s kartou u stojanu pumpy, což je ze záhadného důvodu vždycky trochu s otazníkem, jestli evropská karta u americké pumpy (jsou samoobslužné) bude fungovat. Řekl jsem mu, že se za chvíli kouknu, co mám hotově a že mu když tak něco dám. Začal obdivovat moje auto, což mi vzhledem k jeho stavu připadalo úsměvné a pes se ho snažil počůrat. Karta nefungovala a než jsem se vrátil zevnitř od bezzubé obsluhy čerpací stanice, byl i se psem poměrně daleko u někoho jiného. Býval bych mu třeba pět dolarů dal, mám pro příběhy slabost.
Bez střechy nestříkat: Třetí drobnost se váže na skutečnost, že v autě začal smrdět benzín a zároveň začalo být horko. Smrad benzínu jsem v první chvíli přikládal kanystru, který vozím za zády pro případ, že mé výpočty dojezdu na natankování nebudou správné. Na jednom odpočívadle jsem zastavil, abych kanystr očuchal. Benzín z něj netekl. Netekl ani z auta, prostě netekl nikde a přesto byl cítit. Problém jsem vyřešil tak, že jsem sundal střechu, hodil jí do kufru přes kanystr a pokračoval v cestě.
Během dalších pár desítek minut mi došlo, že to takhle asi nepůjde, neboť jinak dojedu do San Antonia s rudou hlavou a rudou rukou. Na další pumpě jsem si koupil opalovací krém ve spreji, odtud také první zmíněný příběh s pokecaným tlusťochem. Jestli je něco skoro stejně otravné jako čekání, tak je to mazání se. Sprej je sice z hlediska aplikace lepší, ale ani ten na sebe nemůžete jen tak nastříkat, zvlášť ne v jedoucím autě. Pokud na sebe začnete stříkat cokoli v autě bez střechy, při rychlosti nad 50km/h, tak postříkáte úplně všechno, kromě sebe. Věřte mi, zkoušel jsem to několikrát.
Šilhavá Corvetta: V okolí San Antonia jsem přišel o další hodinu času. Za poslední dva dny jízdy to byly dvě hodiny časového posunu. Nepočítal jsem s tím a tak jsem jel dojížděl do města za tmy Jak jsem zmiňoval, u Corvetty se vyklápí jen jedno světlo, naštěstí světlo do středu silnice, tzn. to u řidiče. Posledních zhruba deset mil před městem na dálnici, když jsem sledoval Simpsons, což mě stejně jako jakákoli jiná věc, kterou stačí v podstatě poslouchat a sem tam se kouknout, drží při smyslech, neboť mě částečně rozptyluje od monotónní dálnice, jsem zahlédl policejní auto u krajnice. Zkontroloval jsem rychlost na navigaci, která byla cca dvě míle nad limitem, nechal to tak být a minul policistu. Rozblikal se ani ne vteřinu po mém průjezdu. Stopnul jsem seriál a odložil ho stranou, protože si nejsem jistý, jestli se smí, nebo nesmí sledovat film za jízdy, dal blinkr doprava a zopakoval si pravidla návětěvy policajta, tzn., zajel jsem na krajnici, stáhnul okýnka, chcípnul auto, dal obě ruce na volant a s úsměvem čekal. Jak z příručky.
Policista přišel, k okénku, šikmo zezadu. Kdybych po něm chtěl střílet, musel bych se otočit o 270 stupňů a on by tak měl čas vystřelit dřív. V levé ruce baterku, pravou položenou na odpoutané zbrani. To mě vždycky baví. Vážně. Jednoho z nich bych si vzal sebou, až bude zombie apokalypsa. Budou mít dobrý trénink.
Policista slušně pozdravil a sdělil mi, že se omlouvá, že mě zastavuje, ale že mě chtěl upozornit, že mi nesvítí jedno světlo. Odvětil jsem, že mu děkuju, ale že o tom vím (tohle bych si u nás nikdy nedovolil říct, protože bych za to dostal ihned pokutu), že to opravím hned zítra, že jsem původně neplánoval jet potmě. Zeptal se, jestli mám doklady od vozu a když jsem odpověděl, že ano, jestli je chce vidět, si mě chvilku prohlížel, aby pak s úsměvem odklonil baterku a odvětil: “ V pořádku, nepotřebuju je vidět. Udělej pro mě, prosím to, že to světlo opravíš co nejdřív. Děkuju a šťastnou cestu.“ a odkráčel. Já je prostě mám rád, nedá se nic dělat.
A na vysvětlenou, pokud někdo z vás neviděl Zombieland
