Co zůstalo nezmíněno, aneb zbytek našeho výletu se střípky předešlého a nezmíněného

Lukášovi narozeniny. Odehrály se v jakési poměrně luxusní restauraci s živou hudbou, což jsem tak nějak s přibývajícím věkem schopen ocenit čím dál tím víc. Restaurace se specializovala na ryby, což jsem přivítal s povděkem. Zbytek posádky již méně, ale to jen do doby, než se ukázalo, že tam mají i jiná a stejně kvalitní jídla. V restauraci kromě dobrého jídla měli i dobré, respektive evropsky pojaté pečivo. Aby se nám z příběhu, který byl z pohledu zážitků rozmanitý a zapamatováníhodný (neumíte si představit, jak dlouho jsem to slovo psal) nestalo plitké konstatování, tak dodám, že doprava do a z restaurace v délce zhruba dvou kilometrů proběhla ve třech na první řadě sedadel a s Karolínou v uklizené tašce na zadních sedadlech. V praxi to znamenalo pištění a nadávání kolem řidiče, který se smál. Já byl řidičem. Lukáš na hotelu dostal místo svíček zapálené sirky a místo Happy Birthday to You nám zahrál kouřový alarm. Celkově lze konstatovat, že to byly dobré narozeniny.. U Lukáše zůstaneme i v následující scénce v posledním a prvním Outletu zároveň. Lukáš se totiž rozhodl, že si koupí oblek. A jak si řekneme, nejde ani tak o to co se prodává, ale kdo to prodává. Totiž, jsou situace, kdy skoro až slepě důvěřuju buzerantům. Tedy gayům. Napsáno to zní až příliš hanlivě. Když přeskočím zbytečné maličkosti, tak se dostaneme ke konstatování, že Lukáš stojí před otázkou, zda koupit oblek u Celvin Klein, který prodává starší a ochotná paní, nebo Hugo Boss, který prodává gay. Nedá se nic dělat, gay byl paní vzdálen několik světelných let. Těsně před placením jsme se mimochodem dověděli, že se zrovna vrátil z Brna, kde pracuje jeho kamarád v IBM, pamatuji-li si dobře. Neumím popsat samozřejmou přesvědčivost se kterou Lukášovi podal „jeho“ velikost aniž by se dotknul metru a dopředu odpověděl na nevyřčené otázky, tedy lépe řečeno, .., se samozřejmou jistotu konstatoval co je dobré a co špatné na jiných velikostech a proč zrovna tenhle oblek je ten ideální. Holt nezbývá než konstatovat, že svět je malý, gayové mají dobré oko a cit pro hadry a Lukáš má parádní oblek.. Kanada nás přivítala Mandarinem. Mandarin je japonsko-čínská restaurace v duchu „All you can eat,“ tedy sežer co můžeš. Celkem jsme se je pokusili vyjíst třikrát. Martina dostávala pravidelně skleničku s příchutí hadru, ale zato zase našla na parkovišti před restaurací dvacet dolarů, Lukáš hrdině konzumoval obří haldy kuřecího masa a dortíků až pak v autě funěl a propotil koženou sedačku, Karolína se prala o jahody a já si nosil sushi. Ještě vyhraju výlet do Japonska a všechno bude jak má být. Pro ty z vás, kteří se do kanady chystáte, mohu Mandarin doporučit. Jídlo je poměrně kvalitní a hlavně je opravdu veliký výběr jak z různých druhů mas a zeleninových salátů, tak příloh, ovoce, dortů, ovocných košíků a zmrzlin. Pokud si nevyberete tady, tak potřebujete chleba se škvarkama. Long Point je tu znovu. Tentokrát s Kryštofem a jeho kamarádem Darcym. Darcy chce být policajtem. Darcy se na policajta nehodí. A pokud ano, tak do kanceláře. Darcy si to ovšem nemyslí. Já vám, naši čtenáři, dám jeden příběh a pak uděláme anketu s otázkou „Hodí se Darcy na policajta, či nikoli?“. Tak tedy. Jedem si takhle lodí na seznamovací ostrov, který mne neskutečně pobavil. Jde totiž o místo, kde na pevnině není nic. Tedy lépe řečeno, na pevnině je bordel. Ne smetí, ale takový ten přírodní bordel. Křoví a tráva a vy na to koukáte a řikáte si, tam já nejdu, tam je bordel a nic tam není. No a u tohoto ostrova kotví lodě, jejich kapitáni organizují piknik, pokud se tomu když si děláte jídlo na zakotvené lodi dá říct piknik. Aby jste si nemysleli, nejde o pár lodí. Jde o téměř nekonečnou řadu lodí, odhadem kolem stovky. Posádky lodí skočí do vody, chodí kolem lodí a usmívají se. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že jde o jakousi paralelu ke tření ryb. Tady se naprosto cíleně jezdí seznamovat neskutečné množství lidí a to tak přiblble přímočarým způsobem, že mi cukaly koutky celé dvě hodiny, co jsme se tam poflakovali a to zejména po tom, co se kolem naší lodě začaly potloukat čtyři slečny, z nichž jedna se zdála být svobodnou matkou. Ať se na mě nikdo nezlobí, já hry hraju rád, ale tahle hra je příliš, skutečně příliš průhledná a to si pak člověk nepřipadá jako ve hře, ale jak v přehlídce idiotů. Nicméně, možná jsem jenom už moc starý. Nicméně vraťme se k Darcymu. Když jsme se pluli zpět do chaty, tak najednou se Darcy na svém vodním skůtru zastavil prostřed jezera a začal zuřivě mávat. Přijel k němu Kryštof na druhém vodním skůtru a začal mávat na mě. Otočili jsme loď a připluli k místu ze kterého oba mávali. Nevěřícně jsem zíral na Darcyho, když tvrdil, že na dně je poklad a hopsal na skůtru až dělal kolem sebe vlny. Pravdou je, že jsem musel uznat, že černý flek na dně znamená, že tam je něco jiného než jenom písek. Čekal jsem co se bude dít a ono se nedělo nic. Zeptal jsem se tedy, jestli tam skočí a vyloví to. Na to Darcy s vážnou tváří rozvážně a nahlas pronesl: „Já ne, já se toho bojim.“ Zeptal jsem se ho, čeho se na pokladu bojí, na což odpovědět neuměl a přesně v tenhle moment jsem si vzpomněl na jeho potřebu stát se policajtem. Jak to dopadlo s pokladem děti? Inu, dopadlo to takhle. Skočil jsem do vody, potopil se a nahmátl cosi porostlého mušlema, co nešlo vytáhnout. Na konstatování, že to tam je dlouho, poňáč jsou na tom mušle začal Darcy opakovat: „Je to poklad, je to poklad!“ Potopil jsem se znovu a znovu se věc pokusil vytáhnout a opět bez úspěchu, jen jsem si rozřízl prst. Fakt, že jsem si rozřízl prst o něco kovového a zrezlého Darcy k opakování „Je to poklad, je to poklad“ přidal kývání a hopsání. Vzal jsem kotvu z lodi, zahákl ji za kovovou věc pokrytou mušlemi. Jak loď začala couvat, tak se věc pohnula a vyšly z ní bubliny. O Darcyho se pokoušel infarkt a k hopsání a kývání přidal podivné hýkání. Nutno podotknout, že se o nevylovený poklad hned začal s námi dělit. I po uvolnění mušlozrezlé věci ze dna, se mi jí nepodařilo zvednout a tak se k mé snaze připojil i kryštof. Na „tři“ jsme se potopili a věc vytáhli z vody. Na fotkách si můžete prohlédnout co jsme vylovili. Starou, velkou plechovku s hřebíkama a betonem. Svůj podíl jsem nechal Darcymu a šel se osprchovat.. Tak a jsme na konci děti. Cestou zpět se už nic stojící za zmínku neodehrálo. Tak nějak docházím k nezvratnému závěru, že tu naší prťavou planetu něco čeká. Co to bude to nevím, ale zasloužíme si to. Každopádně bez ohledu na to, jestli se něco stane, nebo ne, tak všem doporučuji si „vyčistit hlavu.“ Ono totiž vypadnout ze stereotypu znamená v první řadě získat určitý objektivní pohled na to co a kde jsme a co a proč je kolem nás. Možná ani ne tak pohled, jako spíš čas se zamyslet. A jak vidím na sobě, posledních dvacet let, jsem si na sebe moc času neudělal. Zároveň ale taky vím, že toho času potřebuju podstatně víc. Děkuji za pozornost a hezký den..