Hned druhý den, první jsem byl rád za sprchu a postel, jsem se vydal na prohlídku města. Vzal jsem si baťoh, foťák pověsil na krk, GoPro nacvaknul na hrudník a šel. V podstatě tak, jak bych chodit v Mexiku neměl. Mauricio, od kterého jsem měl byt, mi doporučil Tacos dva bloky od bytu slovy: „Na ulici, to poznáš, dvě starší senoritas, na rohu, Tacos je zelený.“ Bylo skutečně skvělé. A stálo 17 pesos, tedy zhruba 20 korun. Jídlo tu je vůbec extrémně levné a pálivé. Já rád pálivá jídla. Dobré jídlo, dobré pivo a teplo. Co víc člověk potřebuje?
Nicméně k příběhu, který se váže na název článku. Kousek před náměstím Zócalo mě oslovil další člověk. Během patnácti minut třetí. Menší padesátník, dobře oblečený, sportovní postava, baťoh a volně přehozená šála, která v mexickém počasí nedávala moc smysl. Už automaticky v podobných situacích reaguji poděkováním a striktním odmítnutím zájmu s tím, že se nezastavuji v chůzi a letmo se dotyčnému zadívám přímo do očí. Je to velmi funkční systém. Dáte tak najevo, že nemáte ani zájem, ani strach. Protistrana obvykle usoudí, že je jednodušší si najít někoho jiného.
Tento člověk se však nedal tak snadno odbýt a se slovy, že jestli mi to nevadí, že by si procvičil angličtinu, že nemá co dělat a že mi ukáže město, se rozešel za mnou. Zastavil jsem se, prohlédl si ho znovu a neuměl ho zařadit. „Ok, show me the city!,“ pokynul jsem mu a začal ho nenápadně pozorovat. Nevěřil jsem mu, nicméně zajímalo mě, o co půjde. Začal se standardně ptát na to, odkud jsem, jak se jmenuju a sem tam se do diskuze snažil zařadit vtip. Mluvil o sestře z Dallasu, kam jezdí každý rok a podobně. Vedl mě a já si dost pozorně hlídal kudy a kam jdeme.
Při prvním přecházení silnice, pod záminkou vyhnutí se autu, se mě dotkl a tím se prozradil. Obyčejný zlodějíček. Schválně jsem mu dal příležitost, aby to udělal znovu, abych si to potvrdil, a ano, zase se mě dotkl, tentokrát jinde. Přesně takhle se mapuje, co kde máte schované. Dotykem zjišťuje, která kapsa je plná a co v ní případně je. Začalo mě to bavit a začal jsem tu hru hrát s ním. Změnil jsem téma směrem k tomu, že mám ve městě známé, které spolupracují s FBI a on zase, že dělal box a postavil se do boxerského postoje a naznačil pravý a levý hák a direct. V tomhle zřejmě nekecal, neboť jeho postoj i údery byly skutečně boxerské. Chvíli jsme se přetahovali v podobné diskuzi a já se začal usmívat.
Došli jsme k nějakému velkému vnitřnímu marketu. Pozoroval jsem okolí, jestli se s někým nezná, abych se nedostal mezi skupinu lidí, kde bych být nechtěl. Nikdo ho neznal. Stále mi ukazoval, co všechno tam je a co bych si měl koupit a mě bylo jasné, jaký cíl sleduje. Chtěl vědět, kde mám peníze a kolik. To jsem mu s radostí splnil. Nic jsem si na tržišti nekoupil, z čehož byl vyloženě otrávený, ale došel jsem si koupit vodu. Bylo jasně vidět, že je rád. Demonstrativně, pomalu jsem sáhl do své levé kapsy u kalhot, kde nosím peníze bez peněženky ve sponě už hromadu let a odkud mi je nikdo nemůže bez povšimnutí vyndat. Prostě to nejde. Jak byl rád, že budu platit, tak po zjištění, kde peníze mám, radost zcela evidentně zmizela. Stejně tak, že mám vše ostatní buď pověšené na krku a přidržuji si to rukou (foťák), nebo pod bundou a kouká z toho jen malá část (gopro), či různě zapnuté ve vnitřních kapsách (mobil a ostatní drobnosti). 
Chlap mezitím, co jsem platil, ukradl několik tužek s hlavami nějakých neznámých postav před krámem, aby se pak nenuceně bavil s prodavačkou. Chvíli jsem měl nutkání ho napráskat, ale pak jsem si to rozmyslel. Není to můj boj, ono na něj dřív nebo později dojde. Když jsme vylezli z tržiště, dvě tužky mi nabídl, „jako dárek v Mexiku“. Striktně jsem odmítl s tím, že kradené věci nechci. Zarazil se. Evidentně žil v domnění, že jsem si toho nevšiml. Přestalo mě to celé bavit a rozhodl jsem se, že už to stačilo a že se ho zbavím.
Od chvíle jeho boxerského postoje jsem si ho držel po své levé ruce. Byl pravák, a abych se dostal na jeho dominantní ruku, musel by udělat krok dozadu a pootočit se a to nějakou chvíli trvá. Rovněž jsem ho přestal následovat, ale začal jsem určovat, kdy a kde přejdeme. Řekl jsem mu, že chci dobrý točený pivo, ať mě navede. Bylo vidět, že je ze změny pravidel poněkud zmatený. Náhodně jsem vybral restauraci a dotázal se, zda tam mají pivo. Tvrdil, že ne, tak jsem vkročil před otevřené dveře a na dvě slova: „Hola, cervesa?,“ jsem dostal přikývnutí. „ A hele, pivo mají,“ pronesl jsem směrem k němu. Jo, tak mají, otráveně zareagoval prcek. „ Za prohlídku města si účtuju 700 pesos, můj servis, můj čas“, pokračoval, tentokrát už bez křečovité snahy být empatický. Usmál jsem se. „ Hele za prohlídku města, která trvala 30 minut, ti dám maximálně 50 pesos,“ pomalu jsem udělal krok dozadu, abych nebyl na přímý dosah. Byl jsem ochoten od začátku, kdy jsem pochopil, že se mě bude pokoušet okrást, což jsem předpokládal, že se mu nepovede, dát, pro dobrý pocit, 100 pesos. „ 700 pesos je moje standardní sazba, dám ti slevu na 500,“ trval na svém a vypadal naštvaně. „ Podívej se, buď ti dám 50, nebo nic, rozmysli si to,“ ani já jsem nehodlal ustoupit. „ Dobře tak 200.“ Nemám tohle dohadování rád. Udělal jsem chybu, že jsem vyndal peníze z kapsy a okamžitě je neuklidil zpátky. Když jsem vytáhl ze spony zmíněných 50 pesos a podával mu je, tak místo pro bankovku sáhl do spony a rychlým, šikovným pohybem vytáhl 500 pesos. „ Okamžitě mi vrať moje prachy,“ procedil jsem pomalu, důrazně a velmi nahlas. Už dříve jsem si všiml, že se mu nelíbí blízká přítomnost policie a jiných lidí, tak jsem toho teď využil. Několik lidí si počínajícího konfliktu všimlo a zadívalo se naším směrem. „ OK, OK, “ neochotně mi je vrátil a tvářil se, jako by mu někdo vzal hračku. No a tím celá legrace v podstatě končí. Rozešli jsme se s letmým pozdravem, každý jiným směrem. Pivo jsem si nakonec dal úplně jinde, neměl jsem úplně zájem, aby věděl, kde jsem.
Popisuji to v detailu proto, že by to někomu mohlo k něčemu být. Já to beru tak, že jsem se něco nového naučil a zpočátku mě to vyloženě bavilo. 30 minut mě stálo zhruba 60 CZK a nedobrovolně baterku za dva dolary, kterou jsem měl hloupě na boku baťohu. Upřímně mě štve, že se mu jí podařilo ukrást. Ani ne tak kvůli samotné baterce, ta nebyla ničím zvláštní a mám ještě dvě další, ale kvůli tomu, že jsem to prostě v tomto bodě nezvládl. Navíc vím naprosto přesně, kdy se to stalo, ale v daný okamžik mi to nedošlo. Na druhou stranu to je právě ta zaplacená zkušenost. Znova se to nestane.
