Den -1

Odhad spotřeby dostává povážlivé trhliny. Má kanadská rodina koupila loď. Zdánlivě nesouvisející věty, že? Omyl, vzal jsem Jeepa, abych loď odtáhl. A ještě odskočím na v časové souslednosti starší událost. Konečně přišel okamžik, na který jsem se těšil od chvíle, co jsem si přečetl onen kouzelný nápis "Quadra Drive II." TESTOVÁNÍ. Kryštof nás dovedl na cestu, na kterou si velmi dobře pamatuji z doby stavění chaty, kde jsme tenkrát naložila pickupa plného písku a pak s ním zapadli a kopali ho ven půl dne. Konec cesty vypadal jako cca 4 m vysoká hromada písku. Nebyla ale kolmá. Což znamenalo jediné. A sice, tohle není konec cesty. Nebyl. Trvalo to přibližně 15min. Písek se sypal, redukce na palubní desce svítila, QD II pracoval, osmiválec se líně převaloval a kopec byl nakonec zdolán. Úsměv se nepadařilo skrýt, auto první test zvládlo výborně. Akorát musím konstatovat, že suchý písek je horší než mokrý sníh. Pohled na ukazatel průměrné spotřeby se zastavil na číslici, 26,7. To nic není, říkal jsem si, od nulování jsme ujeli pouhých deset km plus terénní vložku.. Ještě mi dovolte drobnou poznámku k fotkám. Sice to na první pohled může vypadat, že se fotograf kopci snažil pomoci nakloněním fotoaparátu, což mělo za následek "kácení" značky a sloupu, ale značka a sloup byli skutečně nakřivo. Rovně stál pouze strom a na fotce jako jediný opravdu rovně stojí. Vraťme se však k lodi. Jednalo se o pontonovou loď. Je to taková velká krabice, která připomíná spíše verandu než loď, ale jak se později ukázalo, je velmi stabilní, pohodlná a prostorná. A také těžká. Hodně těžká. Ne, že by s váhou měl problém motor ve smyslu síly, ale dostal podstatně větší hlad. Takže byť cestou tam spotřeba klesla na 18,2 litru, tak cestou zpět jsme se opět dostali přes 20. Nicméně ten zvuk, děti, ten zvuk.. Odpoledne jsme hodili loď do vody, kterou jsem okamžitě celou posmrkal, neboť se u mě objevila záhadně přes noc rýma a vyjeli jsme na jezero. Skočil jsem ke Kryštofovi na vodní skůtr (JetSky), chytil se popruhu a snažil se ignorovat dva pocity. První, že mi zaručeně bude chtít na prvním možném místě ukázat jak to jede a věřím, že 240 koní s tou malou umělohmotnou věcí na vodě bude hodně civčit a buď si utrhnu ruce, nebo popruh za který se držím a druhý, že si polonahý za chlapem nepřipadám úplně komfortně. Druhý pocit se zatlačil pravděpodobně setrvačnou silou do pozadí sám u první cedule, kde jsme opuštěli kanál, kdy se volnoběch 1470 otáček změnil na 9000 a z rychlosti 3km/hod se stalo 115km/hod během doby, za kterou nestačí dopadnout první kapka při čůrání ve stoje k zemi. Vzhledem k tomu, že jsem neměl šanci cokoli vidět před sebou a při snaze se dívat jsem maximálně polikal vodu, jsem sklonil hlavu, sevřel ještě víc ruce a útrpně čekal doufaje, že se ta věc někdy zastaví a že důvodem zastavení nebude kontakt s lodí, nebo strašně velkou rybou. Zastavila. Musím říct, že jakmile jsem se stal řidičem já, tak se situace obrátila. Najednou oněch 115 km se zdálo být málo, voda stříkala přijemně a skákání přes vlny byla zábava. Prostě p. Einstenin měl zase pravdu, vše je relativní.