Den 12 - Utah / Arizona

Den začal hádkou zda existuje, či neexistuje Monument Valley. Já zarputile tvrdil, že ano a že je v něm šutr s názvem tři sestry, načež Karolína tvrdila, že si to pletu se skupinou a Lukáš tvrdil, že Monument Valley jako název neexistuje, že všechno kde jsou šutry je monument valley. Vyjeli jsme do Arches National Park a těsně předtím prolezli Information center, kde jsem ukořistil jediný letáček a sice ten, na kterém zdálky zářilo 4x4. Bylo tam zakresleno několik tras a každá z nich měla určitý stupeň obtížnosti. Myslící si o uvedených obtížnostech své, okamžitě jsem vyškrtnul ty lehké a zůstali nám dvě, velmi těžká a nejtěžší. V Arches jsme dostali další mapku na které byly také off road cesty a navíc byly i v našem směru, i nakonec zůstalo u těchto. Lehce zklamán, neboť v národním parku jsem očekával něco, co půjde zdolat trochu více rozjetým Smartem, jsme po hodinové projížďce kolem tun turistů a něco málo více tun kamení zahnuli na prašnou cestu. Za prašnou cestou následovala cedule s nápisem: "Jen pro 4x4 se zvednutým podvozkem." Usmál jsem se a připustil, že jsem se mohl splést. Spletl. Následovala skála vzhůru ve stoupání přibližně 45stupňů. Nebyl to souvislý, rovný kus skály, ale skála s pískem s vyčuhujícími kusy kamenů. Vylezl jsem z auta s kamerou a navigoval Lukáše přes kameny. Naše auto sice zvednuté není, ale zas tak strašidelný terén to nebyl a uzávěrky nutnost vysokého podvozku do určité míry eliminují. Ani držák tašky se nemusel sklopit, i když značku na konci nosiče jsme utrhli. Po čtyřech a půl kilometrech stoupání a klesání přes skály následoval písek, který by sice asi jindy zajímavý byl, ale trumfnout skály se mu nepodařilo. Nutno dodat, že na fotkách (jak už to tak bývá) i ten největší kopec je rovina a auto těsně před převrácením se líně naklání a na videu je to vůbec nuda. Leč, co naděláme.. Dvě a půl hodiny mimo silnici, vyčerpalo naše žaludky. Fastfood se nám pochopitelně přejedl hned první týden, takže jsme hledali nějakou lokální restauraci. A našli, já si dal polední menu a nelitoval jsem. Karolína si nedala nic a nelitovala. Martina si dala cosi s kuřecím masem a nudlemi a tvářila se nenadšeně. Lukáš si dal neuvěřitelnou kombinaci špaget, capari, bílého vína a řízku, zkrátka něčeho co už na papíře vypadalo hrozně, a…., litoval. Já se vytrvale mlátil hlavou o lampu, která byla nesmyslně nízko nad stolem a do toho nám obsluha neprozřetelně přinesla lístek na kterém bylo několik otázek k restauraci, jejich kuchyni, prostředí a podobně. Řeknu to jinak. U stolu seděli čtyři lidé, jeden s odsunutým plným talířem a znechuceným výrazem, druhá s velkou sklenicí coly otráveně honící ledy brčkem po obvodu sklenice, třetí nadávaje co deset sekund při kontaktu hlavy s lampu a čtvrtá rýpající vidličkou do talíře a sem tam spolknuvší nějaké to sousto. Napadlo by někoho z vás do tohoto kolektivu přinést podobný dotazník? Našli jsme vedle silnice jezírko – rybník a Lukáš a já jsme se šli do jezera osvěžit a…, vyčurat. To s tim čuráním jsme zjistili až když jsme oba odplavali dál od sebe a téměř ve stejnou chvíli se zastavili ve vodě a stáli, pokud se tedy zoufalému udržení hlavy nad vodou dá říct "stát". Dlužno poznamenat, jak jsme dodatečně prokonzultovali asi po dvou dnech, při čurání ve vodě si Lukáš plavky stahuje a já nikoli. Bez této informace by naši čtenáři byli zcela jistě významně ochuzeni. Cíl dnešního dne byla Arizona a zároveň místo, které jsem jako jediné nutně chtěl navštívit já. Veškerá předchozí i budoucí místa byla primárně přáním ostatních. Bylo to místo na Colorado river, které jsem si názvem nepamatoval, nicméně Vojta na emailu věděl. Nebudu psát před kolika lety jsem tam byl. Je to hodně, hodně dávno. Jednalo se o městečko Page. Tenkrát to byla, dámy prominou, prdel světa. Dnes celkem velké městečko s oploceným, uměle zatopeným kaňonem se zpoplatněným vjezdem. Ale to se ukázalo až druhý den. Dnes, při vybalování věcí a stěhování naší tašky do hotelového pokoje, ke které jedna mírně připitá paní a tenkrát v tu noc i sousedka na Floridě prohodila ležérně větu: "v tom máte mrtvolu, že jo?," se ve dveřích objevil indián. Nepředstavujte si indiána v kalhotech z bizoní kůže, na koni a puškou přes rameno. Tohle byl normálně oblečený američan a indián v jednom. Začal trochu podivnou angličtinou něco říkat o svých kolenou a o tom, jak nejedl a nepil a ukazoval naproti na supermarket. Pochopil jsem z toho, že má hlad, i dali jsme mu balíček housek a lahev ledového čaje. Poděkoval, ale nezdál se být spokojen. Po zhruba čtvrt hodině, při vybalování věcí mi došlo, jak zatemněný mám mozek. Chtěl koupit chlast. No jo no, holt jsem nebyl dostatečně bystrý.. Spotřeba 14,7 / Ujeto 637 km