Abych nezdržoval, posuneme se v čase za zjištění, že ke kaňonu se jinak než organizovaně nedostaneme. Zaplatili jsme patnáct dolarů a jeli směrem voda. Upřímně řečeno se domnívám, že by se nějaké místo najít i tak dalo, ale určitě ne v okruhu několika mnoho desítek kilometrů. Nesnášenlivý k ostatním jsem z naší skupinky pouze já, tak jsme se spokojili s odlehlou zátokou. Voda byla sice čistá, ale nebylo to ono. Rozhodně se sem budu muset podívat znovu, dokud nebude za plotem celá země. Tahle snaha oplotit svět a udělat ještě větší stádo z už tak organizovaných humanoidů mě na jednu stranu děsí, na druhou stranu ujišťuje v tom, že se musí nevyhnutelně něco stát.
Slovní kopaná je hra, kterou zrovna v oblibě nemám. Nicméně převedeno do angličtiny má hra nový rozměr a to zejména proto, že Lukáš je poznamenaný spíše němčinou. Karolína dostala při slově na "S," kdy z Lukáše vypadlo: "Socialistiš" záchvat, připomínající škytavku kříženou s voláním o pomoc. V kole následujícím pro změnu mě skolilo slovo vycházející z Lukášových úst, znějící: "Bajzoun," což se nakonec ukázalo být anglickým bizonem. Přerušuji vysílání konstatováním, že právě v tento moment je půl desáté v noci, úplná tma, jak se na půl desátou sluší a patří a venkovní teplota je přesně 40 (slovy čtyřicet) stupňů na Celsiově stupnici. V tomhle odmítám se jen pokusit usnout. Abych ukončil příběh se slovním fotbalem, nakonec jsem byl rozdrcen vytrvalým nahráváním ostatních na Martinu, u které se vždy všichni zasekli a vymýšleli slova končící na "Y," která pak končila u mě.
Grand Canyon, je další z mnoha ikon USA. Grand Canyon má jednu zvláštní vlastnost a sice, …, je v podstatě nevyfotitelný. Ne, že by se na něj nedal namířit objektiv a stisknout spoušť, ale to co vidíte na snímku není Grand Canyon. Osobně z něj nijak unešen nejsem. Uznávám, že je to velká, zvláštní, docela hezká díra do země, ale prostě jak do toho nejde vlízt a dá se na to jenom dívat, tak je to jak jídlo za vitrínou – je jedno jakou má chuť, nikdy se to totiž nedozvíte.
Vrátím se k horku. Přibližujeme se Las Vegas. Momentálně je deset hodin v noci, přejeli jsme přehradu Hoover, před kterou nám ostraha prohlédla naší zadní tašku plnou výbušnin stylem, kterým bychom v ní provezli středně velký tank. Na mou otázku, jaké tam je horko ve dne, když teď v noci se nám pomalu rozpouští auto, mi bylo s úsměvem sděleno, že když neni moc hezky, tak kolem 114 stupňů pana Fahrenheita, což je necelých 46 stupňů Celsia. "Je lepší cestovat v noci," dodala usměvavá ochranka. Je mi vedro, je tma a jeho názor momentálně nesdílím. Někdo udělal někde chybu, 40 C v noci je prostě moc, ať se na mě nikdo nezlobí.. Karolína poznamenala, že horko bez možnosti se opalovat je "špatný," což je úhel pohledu, který by mě asi nikdy nenapadl. Sjíždíme z kopce a teplota klesá až na úžasných 33 stupňů. Nikdy bych neřekl, že zrovna já použiju přívlastek "ůžasný" k teplotě 33 stupňů. Zastavujeme mezi náklaďáky podél nájezdu na dálnici, házíme stan na střechu a já s Martinou lezeme dovnitř. Na poznámku Lukáše a Martiny, že tam bude kravál suše odvětím, že ne, že už jsme spali na horších místech. Jak šeredně se může člověk splést. Ve 4:30 mísního času jsem se na střeše ve stanu posadil a nepřítomným výrazem pozoroval projíždějící kamion, který stačí za úsek kolem našeho auta, za zvuku pískajícího turba, přeřadit čtyři převodové stupně. Všem pickupům, kteří nemají originál výfuk, bych jim ho utrhnul a majitelům omotal kolem krku. Ráno v půl sedmé vyjíždíme do brány herního světa, Las Vegas.
Spotřeba 14,6 / Ujeto 603 km
