Den 17 - California

Probuzení bylo zahájeno velkým zíííív a polovičním protáhnutím, protože na střeše ve stanu není na dlouhé protáhnutí místo. Sprcha v kempu byla na čtvrťáky a mechanismus počítání doby na teplou vodu byl zaseknutý desetníkem, jak konstatovala přivolaná odsekávačka mechanismů na sprchy. Vypravili jsme se do Six Flag, zábavného centra se spoustou horských drah, vystřelovačů, padačů a podobných hovadin. Vlezli jsme na první horskou dráhu, která se před námi objevila a Martina se pokoušela vymyslet důvod, proč na dráhu nemůže. Po 20ti minutách ve frontě a dvou minutách ve vozíčku jsme opět stáli na rozpáleném asfaltu a šli. Atrakce s vodou měla ještě lepší skóre, 45min fronta a zhruba minuta na velké plavací pneumatice. Musím doplnit, že během čekání jsme nad hlavou pozorovali zaseknutou atrakci, kde třicet lidí viselo hlavou čelem k asfaltu a … viselo a viselo.. až přišla psycholožka po speciálních schodech, ke každé řadě zvlášť a povídala si s nimi. Nakonec se sedačky rozjeli a jako bonus jim přidali dalšch patnáct jízd v kuse zdarma. Alespoň doufám. Následovalo něco jako centrifuga, nebo chcete-li odstředivý kolotoč, na který Martina nešla a já se zeptal Lukáše jestli mi náhodou nebude blbě, neboť jsem v podobných atrakcích téměř panicem. Nakonec bylo blbě Karolíně s Lukášem, nejspíš díky tomu, že já se celou dobu během atrakce soustředil na to, abych se předklonil a ohnul takovou divnou trubku před sebou. Na poslední atrakci obří horské dráhy jsem šel jen já a Lukáš, neboť Karolína se stále zabývala stavem svého žaludku a Martina se bála. Po tom co jsem se připoutal, sundal si boty, dal si je do jedné ruky a brýle do ruky druhé, tak zmizela podlaha, žlutá vesta s mikrofonem zahájila pohyb celé věci větou: "Dámy, můžete začít křičet" a já si vzápětí uvědomil, proč tyhle atrakce tak nějak nevyhledávám. Důvod je ten, že nemůžete vůbec ovlivnit co se bude dít. Pokud někdo jiný udělal chybu tak na to doplatíte. Pochopil jsem to ve chvíli, kdy jsem se přistihl, že si mohu ukroutit hlavu, abych věděl dopředu kterým směrem ta věc zatoží, či kam se propadne. Nicméně nakonec jsme se vrátili, podlaha se objevila, nikdo chybu neudělal a my jsme mohli na baseball. Přiznám se, že se mi původně až tak úplně nechtělo. O to příjemnější překvapení se konalo. Pivo za $10, hotdog za $5, .., už dávno jsem se naučil, že existuje spousta věcí, které se na peníze přepočítávat nedají. A to je třeba zrovna tady. Atmosféra, která na stadionu panuje se dá těžko popsat. Jsem přesvědčen, že drtivé procento lidí nejsou nijak zažranými fanoušky, jen jsou Dodgers "jejich" tým. Jít na baseball je něco jako jít do kina. Prostě se jdete pobavit, odreagovat a sem tam zařvat na nadhazovače: "Hit him in the head!" Neni v tom špetka agrese, byť to tak může vyznít. Je to součást kultury zápasu. A je to sranda a hlavně, jak jsem psal, pohoda.. Pokud pojedete do USA, jděte na baseball, nic víc k tomu napsat neumim. Večerní evergreen v duchu hledání místa k přespání se odehrál i dnes. Akorát dnes jsme se dostali až tak daleko, že jsme nakonec sledovali policejní auto, abychom ho dohonili na nějakém zrovna ukončeném zátahu na jakousi mexickou skupinku mafiánů. Mělo to výhodu v tom smyslu, že tam bylo tolik policejních aut a tím pádem i policajtů, že přesně podle hesla "Víc hlav víc ví" dali dohromady přesný návod jakým směrem, jakou ulicí s jakým názvem po kolika metrech odbočit kam. Leč, .., návod byl natolik přesný a obsažný, že jsme si ho nezapamatovali dál než na první hlavní ulici. Před půlnocí jsme objevili hodinový hotel, s tak těžkou vůní uvnitř, že by se za ní nemusela stydět vysloužilá bordelmamá z předměstí. Spotřeba 15,6/ Ujeto 190 km