Den 2 / New York - New Jersey

Sportování v autě je jen těžko realizovatelné. Chůze je prý dobrá alternativa ke sportování. Dobře, .., tohle nebyl ten pravý důvod. Prostě jsme si chtěli projít Manhattan pěšky a jet metrem. Jasně, zase nic originálního, ale i tohle je povinnost. Zaparkovali jsme auto dvě stanice metra od Manhattanu na parkovišti, které mělo hydraulické zvedání aut. Najedete do takové kóje, která se zvedne zhruba 3 m do vzduchu a pod vás se tím pádem dá zaparkovat druhým autem. Už už jsem najížděl do kóje, když vyběhnul pákistánec mávaje rukama na znamení, že to je příliš odborný úkon, do kterého se rozhodně nemám pouštět. Vystoupili jsme z auta, které si pákistánec převzal. Kromě toho, že mával rukama se také snažil, a to nepřehlédnutelně, komunikovat, ale bohužel bez znalosti základů angličtiny. Po pěti minutách snahy pochopit, co že důležitého a neodkladného se nám to snaží sdělit nám došlo, že ta věta do které jsme doplňovali slova až konečně rozzářeně řekl "YES, YES" měla znít asi takto: "Jak tady spadla ta letadla, tak byla všude hrozná tma." No uznejte, není to kouzelně zabitých pět minut?  A co že jsme na Manhattenu a v metru viděli? Odpadky, Burger King a to i zevnitř, zvláštní díru po neexistujících dvojčatech a spoutu New Yorkčanů. Ženská část si chtěla dát na Manhattenu zmrzlinu, aby mohly říct: "Daly jsme si zmrzlinu na Manhattenu" a tak jsme našli Starbucks cafee, další New Yorkčany, Starbucks cafee, další odpadky, Starbucks cafee a ještě další Starbucks cafee. Nicméně New York je zvlášní město. Jestli je nějaké město rodu životného, tak je to právě NYC. Nedá se popsat důvod, je potřeba to prostě vidět a cítit. To co vidíte je totiž Starbucks cafee, lidi, odpadky, hadry a Starbucks cafee. Málem bych zapomněl, pochopitelně jsme nevynechali další ikonu USA a sice Sochu svobody. Nejdřív na loď vystrkovala svůj zelenej, kovovej zadek, ale nakonec se na nás přece jen podívala čelem. Je zvláštní, že výlet za zelenou, kovovou ženskou ve vodě ve mě ze všeho nejvíce evokoval jatka. Dav lidí se nažene po úzkých uličkách na transport, pak se po úzkých uličkách za vytrvalého pokřikování megafonu vyprdne někam jinam, tam se nechá volně pobíhat, aby se pak zase nahnal zpátky. Nás nikdo nesežral, ale rozhlížel jsem se nenápadně celou dobu a vyhlížel pána s puškou. Večer se odehrál v duchu hledání místa ke spaní. Sice jsme byli kousek on NYC, ale i tak nic nebránilo mé skryté snaze najít něco co nejméně přístupné, abych měl důvod si pohrát s autem bez ohledu na dopad na spotřebu. Když jde o hračky, musí i ješitnost dokazující, že jsem měl pravdu stranou. Bohužel u všeho, kde byl les, či voda, stály baráky a sám nemám rád, když někdo jezdí okolo naší chalupy, tak jsme nakonec skončili v trapně přístupném kempu s krásnou asfaltkou. Cestou jsme potkali v křoví, do dvou metrů od cesty, spát mládě srnky, které jen lehce nadzvedlo hlavu a spalo dál. Kemp jako takový jsme nenašli i vrátili jsme se kolem srnky v křoví na parkoviště za bránou. Vyndali stan, roztáhli prkna na střechu, přeházeli věci… a přijelo policejní auto. "Ahoj, chcete tady kempovat," zněl dotaz sypmatické, oplácané policistky s odulým obličejem. "Ahoj, jo chceme, akorát nemůžeme najít kemp, tak jsme si to rozložili tady na střeše," odpověděl jsem. "Tady nemůžete, já vás tam odvezu, pojeďte za mnou," zněla reakce. "OK, akorát pojedu pomalu, nechám stan na střeše," odpověděl jsem s tím, že Lukáš vlezl do stanu, aby nám stan za jízdy neuletěl a nevznášel se do rána nad jezerem. Policistka vyrazila a já celé dva kilometry marně přemýšlel, jestli v autě před námi jede odulá policistka, či prťavý policista a z tohoto přemýšlení mne nevytrhnulo ani Lukášovo vytrvalé bouchání do střechy mísící se s větrem roztrhanou větou, že to hrozně fouká a že se brzo vznese. Na křižovatce odulá policistka vystoupila a rázem se z ní stal prťavý policista, který pokynul rukou a pronesl, "Tudy, vyberte si jakýkoli místo, kde není papírová cedulka. Hezkej večer..," a zmizel. V tom je rozdíl mezi evropským a americkým policajtem. Tady se automaticky předpokládá, že občan je tupý blb, který potřebuje poradit a pomoct, nikoli kriminálník, který záměrně páchá jeden přestupek za druhým. Výsledkem je, že když tady vidím policajta, tak vím, že se můžu zeptat a dostanu radu která mi pomůže. Když ho vidím v evropě, tak mám tendenci se dostat co nejdříve z jeho dosahu. Závěr co je dobře a co špatně nechť si každý udělá sám. Kemp, a že je nemám rád, byl čistý, slušně vybavený, se sprchou a grilem. Lukáš schodil stan na zem a začal napínat Tropico. Tedy, chtěl napnout Tropico (pokud stejně jako já, jste do této chvíle nevěděli co Tropico je, tak je to ten nepromokavý hadr, který se hází přes ten promokavý hadr), ale nějak nebylo čím. "Hele, já na tom parkovišti asi nechal ty provázky," vypadlo z něj. Nastartoval jsem pracně zaparkované auto za stromem, vycouval do tmy a vyjel s Martinou kolem spící srnky ze sna žvýkající kopřivu (pokud je v USA mají) na parkoviště. "Hele máme na střeše ty prkna a nejsou přivázaný," poznamenala. "Vim," utrousil jsem, s rukou prostrčenou okýnkem na střechu a hmatem kontrolujíce kus dřeva. Provázky smotány do klubíčka svítili v odraze dálkových světel prostřed parkoviště. Vystoupil jsem do tmy, hodil je střešním oknem obloukem do auta, nastoupil a jel zpět. Martina prohlásila, že by se tady sama bála přesně ve chvíli, kdy se ozvala ostrá tlumená rána a okamžitě vzápětí něco jako žuchnutí něčeho velkého do vysoké trávy. "Co to bylo?" zeptala se vysokým hlasem. Nebyl jsem schopen zvuk identifikovat. Nejvíce mi to připomínalo zvuk výstřelu přes tlumič a jak jsem zmínil, pád něčeho velkého do trávy. To jsem jí ale říct nemohl, protože bych měl v noci rozmačkané přeloktí. "Nevim," pronesl jsem klidnym hlasem, "asi nějaký zvíře." Lukáš nás vítal větou, "Hele, kde máte prkna?" Záhada podivného zvuku byla vyřešena. Opět jedeme nocí okolo již značně otráveného mláděte srnky, která si o těch blbých lidech nemyslí nic dobrého a opět něco sbíráme ze země a vracíme se na číslo 47 kempového stání. Jestli si myslíte, že tím to všechno skončilo, tak se pletete. V noci byla bouřka. Tedy spíše: v noci byla BOUŘKA. Ohromná, gigantická bouřka. Tak velká bouřka, že kdyby byla třikrát menší, tak by byla pořád ohromná a gigantická. Mám to svým způsobem pokřiveně rád. Líbí se mi ta ohromná síla, kdy člověku nezbývá než si uvědomit svou malost. Uhodil těsně vedle nás blesk s takovou razancí, že pět minut potom nebylo možné slyšet vůbec nic. Interval mezi bleskem a hromem byl neznatelný. K tomu všemu bylo mrazivé, nehnuté ticho, které nevnímate sluchem, ale cítíte ho. Nepršelo. Jediná kapka. Pak najednou bouřka zmizela a začalo pršet, intenzita deště se zesilovala každou sekundu tak, že po několika minutách jsem měl pocit, že nad námi stojí velký pán, s ještě větším kýblem a s dementním úsměvem polejvá auto vodou. A jak mi za dalších pár sekund došlo, zřejmě poléval i stan, neboť se objevila v zadních dveřích vodou ulíznutá hlava na Hamleta a za ní mokré triko a v něm mokrá Karolína. Pak do auta přistály další mokré věci a něco, co vzdáleně připomínalo Lukáše. Déšť neustával, ale zmírnil se a tím pádem jsem si nemohl zvrhle libovat v demonstraci síly paní přírody a usnul jsem.. Spotřeba 15,9 / Ujeto 159 km