Den 21 - 27 - California / Nevada / Utah / Wioming / Nebraska / Iowa / Illinois / Indiana / Ohio

"Je to závod, je to závod," je údajně hláška z filmu, který jsem neviděl. Přesně v tomto duchu se odehrálo posledních několik dnů. Denní průměr kolem 800 km (pokud jsme jeli celý den) nás posunul o velký kus dál, nebo chcete-li blíž k našemu cílovému místu. Co se za tuto dobu událo? Inu děti, událo se toto: Naše autobaterie, stará tři roky, se upřímně nasrala (pardon) na auto ve všech významech slova "nabitého" eletkronikou, cucající z ní proud do lednice, tří notebooků, holícího strojku, mobilních telefonů, převodníku napětí na 120V a dalších zbytečností a začala soustavně stávkovat. Jelikož její stávkování začalo nabírat na intenzitě a četnosti, tak jsme se rozhodli ji vyměnit za mladou krev. Rozhodnutí padlo přesně ve chvíli, kdy jsme po pěti minutách nenastartovaného auta byli nuceni vždy všechno povytahovat ze zásuvek, což představovalo několik minut lezení po autě, abychom pak dalších deset minut čekali na zotavení baterie z proudového šoku a se zatajeným dechem doufali v alespoň jedno pootočení motorem. Ještě mi dovolte malou ukázku toho jak si evropan, zapojující mozek tam kde má zůstat vypnutý, komplikuje život. Při výběru baterie, jsem postupoval způsobem, který mi přijde obvyklý. Podíval jsem se jakou kapacitu má stávající baterie v autě, jaký umí dávat špičkový proud a změřil její fyzickou velikost. Přišel jsem do obchodu, kde jsem nejdříve hledal podle změřených údajů správnou baterii, až jsem našel více méně omylem, pod ohromným nápisem "Počítač k vyhledání autobaterie," jak název napovídá, počítač, který po zadání výrobce, modelu, roku výroby a typu motoru našeho auta, vyprdnul číslo regálu ve kterém správnou baterii najdu a její číslo, kdyby tam nějakým nedopatřením byla baterie jiná. Zároveň jsem se zeptal ještě prodavače, který po chvilce pátrání v jiném počítači došel ke stejnému regálu a stejnému modelu baterie. Sklonil jsem se k baterii a zjistil, že vedle ní je baterie, která je velikostí o trochu větší, nicméně která se do auta vejde (máme metr, že), která stojí stejně, ale má zhruba o 15% větší kapacitu. Proč tedy, sakra, proč bych si kupoval baterii s menší kapacitou, když si můžu koupit baterii s větší kapacitou, zazněla otázka v mé hlavě. Co jsme udělali? Ano koupili jsme tuto druhou baterii. Druhý den ráno jsem s pohrdavým úsměvem značící vítězství logického a především samostatného úsudku zvedl haubnu auta, podíval se na baterii v motoru, podíval se na baterii na zemi a zamračil se. Udělal jsem to podruhé, zamračil se ještě víc, zaklapnul haubnu, mlčky vrátil autobaterii do auta a konstatoval, že jí budeme muset vyměnit. Nějak mi unikla podstatná věc a sice, že tato baterie se pravda do auta vejde, ale má přehozené kontakty + a -, tudíž nejde zapojit bez zásadnějšího zásahu, neboť by stávající kabely byly krátké. Holt co dělat, přiznávám, že jsem za vola. Auto nastartované novou, pokorně vyměněnou autobaterií se líně rozjelo na dálnici. Má poznámka směrem k Lukášovi za volantem, že asi budem muset natankovat způsobila skloněnou hlavu a následně mírné zesinání v obličeji. "Jakej máme dojezd?," zareagoval jsem na tuto náhlou změnu v barvě hlavy. "Mno, .., asi 55km," přečetl si na displayi palubního počítače. Zpomalili jsme. Po minutí prvního sjezdu, pod kterým se na nás škodlibě smál nápis "No service" na znamení, že si tam nekoupíme ani bonbon, ani benzín, jsme chvíli přemýšleli zda se nevrátíme již ujetých 47 kilometrů zpět do městečka, odkud jsme vyjeli, kde pumpa byla. Myšlenku jsme zahnali s tím, že přece není možné, aby nebyla pumpa hned na dalším sjezdu. Další sjezd po dalších 23 km se znovu chlubil cedulí "No service." Palubní počítač hlásil dojezd 0 km a podle navigace jsme další sjezd mohli očekávat po 30km. Co dělat, pokračujeme dál. Před táhlým kopcem jsem vyhlásil sázku, zda kopec vyjedeme, či nikoli. Skončilo to dva hlasy pro to, že benzin dojde a dva pro to, že vydrží. Vydržel. Před dalším sjezdem, jsem už zdálky rozpoznal podle barvy a kývání, kterým se nám cedule vysmívala "No Service." To už znamenalo 94 km od poslední pumpy a 40 km po tom, co počítač hlásil nulový dojezd. Jedeme dál, nic jiného nám nezbývá. Tedy, spíše bych měl napsat, ploužíme se po dálnici na pětku na začátku vrcholu kroutícího momentu, což představuje zhruba 85km/hod a 1300 ot/min. Další sjezd, další No service. Není to vtipné. Z dálnice uprostřed pouště, pokud jí projíždíte pomalu, vidíte zajímavé scénerie. Akorát v podobné situaci si je moc nevychutnáte, ale máte spíš tendence se věnovat černému humoru, který podporují sem tam viditelné křížky, značící hrobečky vedle úplně rovné dálnice. Zřejmě někdo komu došel benzin před námi. Nebudu vás nudit, nakonec jsme bez třech kilometrů ujeli od poslední pumpy v městečku 150km, z toho, podle počítače, 93 kilometrů na prázdnou nádrž. Jeep dostal nažrat a poplácáno po palubní desce a my si utřeli opocená čela, stáhli okénka a nastrkali věci do zásuvek.. Dokonalá ukázka toho jak je člověk rozmazlený zázemím všeho možného, až to potlačuje základní pud sebezáchovy. Ještě jsem se nezmínil o části naší výbavy, kterou tvoří podběrák, pamatující vynález hliníku. Ocitnul se v autě po tom, co jsem se holedbal (konečně se mi podařilo toto hrozné slovo použít ve větě), že bude-li kde, ulovím rybu pouhým podběrákem. Lukáš, coby vyhlášený vrah vánočních kaprů, jí vykuchá a uvaří. Proč o tom mluvím? Protože na nás z dálnice vykoukla říčka. Hezká horská říčka v přibližně 1700 metrech nad mořem. Byla sice studená, ale ne natolik, aby nám to zabránilo do ní vlézt a podívat se jestli v ní není naše budoucí večeře. Bohužel nebyla. Byl v ní ale tak velký proud, že jsem chvílemi ne zrovna dobrovolně přemýšlel, že k autu zpět nepůjdu, ale že nasednu na proud a pojedu po řece dolu, kde se nechám naložit. Nakonec, když jsem střemhlav po proudu dohonil botu, podařilo se mi nadechnout a opřít se nohou o dno, jsem změnil plán, vylezl ven a cítil se skvěle osvěženě. Bohužel bez ryby. Ale to ještě přijde.. Následující věta bude obsahovat několik sdělení v řadě. V této zemi je skoro levnější si kupovat nové oblečení, než prát. Jelikož jsme už mnoho dnů nebyli v Outletu a začalo nám docházet oblečení a to zejmána spodní prádlo, tak slečny dostaly absťák a zastavili jsme v Outletu. Velkém Outletu. Ještě než se rozjuchaná polovina posádky rozprchla do koutů ohromné budovy, tak na nás vykoukla veverka. Tedy ne obyčejná veverka. Chipmunk. Vypadá jako veverka, ale je menší a údajně je to vlastně druh medvěda, který dokáže plachtit. Nezbláznil jsem se. Ne, že by tam jen tak pobíhala, měl ji v rukou jakýsi uniformovaný člověk, za nimž byla ohromná tabule a kromě toho Chipmunka, kterého měl v ruce, měl neskutečně mrňavé mimino v kapse. Ten v ruce, byl v ruce evidentně rád, rád se drbal a furt se snažil vykukovat ven. Po chvíli jsem pochopil, že se nejedná o ohrožený druh, žijící v okolí a že pán nedává osvětu veřejnosti, ale že jde o reklamu na létajícího medvěda. Chipmunk stojí $480 USD a je neuvěřitelně roztomilý. Píšu o tom proto, že mě fascinovala přesvědčivost člověka, který je prodával. Evidentně ho nezaskočila žádná otázka, takže jsme se dozvěděli, že se se má rád se psem i kočkou, umí plachtit až ze třiceti metrů, žere ovoce a bojí se indiánů. To s těmi indiány neřikal, ale já si to myslim. Takže, v Outletu jsem si během několika minut koupil dvě košile, kraťasy a triko za celých 750,- Kč, což mi opět zvedlo koutky směrem vzhůru na znamení, že evropa je se svými cenami skutečně trapná a šel jsem si sednout ke stolečku vedle koblihárny, abych vám připravil mapy. Za dvě a půl hodiny se slečny vrátily s maličkou taškou hadříků, prošli jsme kolem outletu počítačů, což mi přijde srandovní a jelo se dál. Mám pro vás lehce morbidní informaci a sice tu, že rozplácnutá světluška svítí. Svítí přibližně deset sekund. Projížděli jsme zónou s vysokou koncentrací světlušek, což z dálky vypadalo tajemně, zblízka pak upatlaně z pohledu našeho předního skla. Omlouvám se všem ptákům, že jsme jim rozmázli potravu, ale na druhou stranu mít lampu v žaludku asi taky není žádná výhra. Jeden příběh s komáry jsme už měli, ale je to už dávno, tak přišel čas na nový. Jedeme si takhle po dálnici a s neomylnou jistotou míříme na Service Area, abychom zaparkovali a mohli se vyspat. Najít Service Areu není problém, jsou značeny a u každé je informace, za kolik kilometrů, respektive mil, bude další. Tak tedy, do jedné vjíždíme sledujíce konec čtvrté serie The Simpsons. Zastavujeme, dokoukáváme poslední minutu a poté všichni, kromě mě, odbíhají na čůrání. Otevření a zavření dveří trvá, jestli hodně, tak dvě sekundy. Během této chvíle, stačilo do auta nalétat tak tři kila komárů. Neznamená to tři kilové komáry, ale asi tak jeden milion klasických, malých komárů. Vyběhnul jsem, a to doslova, ven z auta a běžel se schovat do budovy centra, kde jsme vymysleli následující plán. Já a Lukáš naběhneme do auta, okamžitě nastartujeme, stáhneme okna a co největší rychlostí, aby se větší část komárů podtlakem vysála a zbytek se nafoukal dozadu do auta, popojedeme ke vstupním dveří centra, kde slečny zahájí sprint do zadních dveří a se staženými okny budeme pokračovat dál. Jak jsme naplánovali, tak jsme udělali. Plán neměl závažnější trhliny až na to, že slečnám se do komářího světa moc nechtělo a tak jsme nějakou tu sekundu stáli, což znamenalo další roj komárů v autě. Nicméně po nájezdu na dálnici udělal podtlak své a tak jsme bojovali s posledním kilem komárů, které jsme zavíráním okýnek pouštěli systematicky ze zadního okna do přední části auta a tam je likvidovali. Horor s komáry ještě nikdo nezfilmoval, pokud mě má chatrná paměť neklame, tak tímto dávám toto téma k dispozici. Určitě to bude strašidelné, neboť kilovky komárů stašidelné jsou.. Na závěr jeden příspěvek od našeho čtenáře, v reakci na poslední odstavec Dne 7. Stejně jak jsem dostal, tak posílám dál, bez komentáře.. Ujeto 3400 km