Den 28 / Ohio / Pensilvania

Dneska máme naplánován kemp s tím, že ho začneme hledat brzo, abychom ho brzo našli. Naše přání bylo vyslyšeno. Než se tak stalo, tak se Lukášovi, který zrovna řídil, chtělo strašlivě čurat. I zastavil si za pár stromy, vedle pole na okrsce, vyskočil z auta, … a slyším, "Hi, how are you?" Ach jo, vyskočil jsem z auta také a šel zjistit co se děje dříve, než Lukáš na chlapa použije svého "Bajzouna." Chlap ve středních letech v pickupu Fordu 350, s ležérně vystrčenou rukou z okna zajel za nás a nenápadně zjišťoval, proč stojíme zrovna tam. Sdělil jsem mu, že jsme si jen tak zastavili, poňáč jedeme od rána a jsme utahaný a že je hodnej, že nám chce pomoct, ale že jsme v pohodě. Prohlásil, že nás nechce otravovat, ale že jenom viděl jak zastavujeme vedle silnice a že to je jeho pozemek. Omlouvil jsem se s tím, že hned pojedeme, na což zareagoval, že to neni vůbec problém a ať se klidně protáhneme. Začal se vyptávat odkud a kam jedem, kde jsme byli, kde se vzal ten červenej písek na našem autě a podobně. Postupem času, během naší diskuze, za vytrvalého poskakování Lukáše v mém periferním vidění, který už měl močový měchýř těsně před výbuchem, se začal usmívat a říkat skoro na každou informaci jak strašně "cool" to je, že taky chce cestovat, ale že má radši motorky a že jede teď na svojí farmu, tak jestli se chceme osprchovat, nebo si odpočinout, tak že můžeme k němu. Bylo mi hloupé mu říct, že to co momentálně potřebuje Lukáš, je počurat nějakou rostlinku a tak jsem mu jen poděkoval s tím, že musíme být brzo v Pensilvanii a že se jenom doprotáhnem a pojedeme. Podal mi ruku a za zvuku 7,1 litrového V8 dieselu odjel. Lukášovi se do tváře vrátila růžová barva, přestal poskakovat a pokračovali jsme v cestě. Ujeto 650 km