Den 29 / Pensilvania

Včerejší kemp se nesl ve znamení přípravy na překročení hranic. Přípravami mám na mysli takové to jak vám dojde, že už je něčeho konec a obrazně vydechnete. Už vás jednoduše čeká cesta domů a je v zásadě úplně jedno, jestli to co jste do té doby dělali bylo super, nebo strašné, jestli to trvalo týden, nebo pět let, prostě víte, že se už vlastně vracíte do prostředí, které důvěrně znáte, .., domů. Vaše podvědomí vydechne, poňáč ve stereotypu a důvěrně známém prostředí si na rozdíl od vědomí většiny lidí libuje. A tenhle kemp představoval poslední, respektive měl představovat poslední noc ve státech..
Kemp patřil opět do známé a již dříve zmiňované sítě kempů KOA. Jak je lidskou přirozeností, již dávno jsme se naučili, jak to v nich funguje, kde co mají, jaké služby můžeme očekávat a samozřejmě jak dostat slevu, neboť dostat slevu znamená v první řadě vyhrát soukromou hru, nikoli ušetřit. Dlužno podotknout, že před tímto večerem jsme se vybavili dvěma kartóny Corony (tentokrát ne light) a dvěma kartóny Smirnof ICE, což je v Pensilvanii poměrně komplikované, neboť je zde viditelný určitý stín prohibice. Jenomže, .., s tím jsme si poradili naprosto ukázkově. Couvneme v čase k momentu, kdy jsme se rozhodli, že v tomto městečku s kempem na jeho kraji zůstaneme přes noc. Nejdříve jsme kolem dokola objeli městečko a to 2x, já s Jodou na ruce (k čemuž se vrátím později), hledajíce supermarket, kde bychom si koupili nějaký stejk a zmíněný alkohol. Smíříme se s konstatováním, že alkohol v supermarketu nebyl a v přilehlém krámku vedle s licencí na alkohol nebylo ani pivo, ani Smirnof. Rada unuděného hispánce zněla, ať si zajedem do velkoobchodu, pokud chceme kartón a začal se smát. Jeli jsme. Polorospadlá chatrč na kraji města v zatáčce bylo to, co jsme hledali. Paní u pultu, by v česku čepovala pivo u výčepu a jmenovala by se Mařena. Růžolící ŽENA, mající dobrý metrák, přifuněla a s dobrosrdečným úsměvem pronesla směrem ke mně a Lukášovi: „Tak co to bude, pánové?“ „Smirnoff ICE a Corona,“ zněla odpověď. „Po 24?“ „Jasně.“ Mařena zmizela za závěsem, aby se vzápětí vrátila a mávala kartonama zavěšenýma v rukou. Zaplatili jsme, každý z nás se rozpadl pod svým karton a zmizeli jsme za lítacími dveřmi..
Večer se odehrál ve znamení prohrané sázky z přemíry alkoholu, výborného stejku a růžové houbičky. Ale popořadě. Jali jsme se slavit poslední den ve státech. Naproti našemu kempovému stání se objevila v průběhu večera motorka a s ní motorkář. Klasický. Tedy tak jak já si klasického motorkáře představuju. Chlap, kolem padesátky, s břichem, ale takovým tím chlapským břichem, potetovanýma rukama, šedivým vousem, chraplavým hlasem, který moc nepoužívá, neboť raději ukazuje než by mluvil. Takový byl motorkář co přijel. Pozdravili jsme se s ním ležérním gestem přesně ve chvíli, kdy Lukáš dal na oheň první stejk. Během třetí Corony nám připadalo jako dobrý nápad ho pozvat k nám ke stolu na pivo, nicméně jak Lukáš strategicky poznamenal, nemůžeme ho pozvat dřív, než se najíme, poňáč by nám jeho pupek sežral večeři. Než se večeře udělala, tak motorkáře spolkly dveře od sprchy. Když se opět otevřely, tak se ve stínu skomírající lampy, objevila 190 cm vysoká silueta chlapa s ručníkem kolem pasu. Co je na tetování by snad i člověka zajímalo, ale prostě do tmy na chlapa se neciví. Zvlášť když má růžovou houbičku v ruce. A jak to dopadlo? Nijak, než jsme se najedli, tak si náš drsný motorkář šel lehnout i se svojí růžovou houbičkou a mi jsme pokračovali v pití a začali se sázet..
Prohraná sázka. To bylo tak.. Přímo vedle našeho stolu byl strom. Vysoký strom. Větve mu začínaly zhruba dva a půl metru od země. A jedna z nich ve výšce přibližně pěti metrů nad zemí se stala objektem naší sázky. Ani nevím jak na to přišla řeč, ale někdo neprozřetelně poznamenal, že se na ten strom špatně poleze. A to neměl říkat. Okamžitě se ve mně nastartovala soutěživá část, která věděla, že na ten strom se prostě vylézt dá. I vsadil jsem se. Sázka zněla, že budu do třiceti sekund sedět na té větvi pět metrů nad zemí. Byl jsem přesvědčen, že to zvládnu podstatně rychleji, takže jsem se sázce ve skrytu duše smál a to i přes těch několik mnoho Coron. Začal běžet čas, vyskočil jsem na první větev a s maximální rychlostí lezl nahoru. Jenže, .., mi nějak nedošlo, že vlastně nevím, kde ta větev je. Ze stromu pochopitelně vypadá jinak, než ze země. A protože jsem chtěl nejen vyhrát, ale i demonstrovat podceněnost sázky, tak jsem lezl a lezl… V půlce stromu mi došlo, že jsem asi moc vysoko a měl jsem zhruba pět sekund na to, slézt dolu, což už jaksi nebylo časově možné. Výsledkem byla prohraná sázka a podivně poškrábané nohy, neboť mi přišlo jako dobrý nápad tam lézt jenom v trenkách. Inu děti, to je zase ta mužská ješitnost. Kdepak racionalita a soustředění se na cíl, hezky ukázat, že je člověk lepší, než musí být. Ješitnost holt nemá mozek, co s tím..
Poslední co nám zbývá zmínit, je dopoledne tohoto dne a tím je Joda. Ten kdo neví kdo je Joda, neví ani co jsou hvězdné války a proto nemá smysl popisovat, kdo Joda je. Všem ostatním se omlouvám, že ho popíšu jako zeleného skřeta s proplešatělou hlavou, i když to vůbec není zelený skřet s proplešatělou hlavou, neboť to je Joda. Nicméně, vraťme se k podstatě příběhu. Začalo to tak, že jsem v jednom golfovém krámku zahlédl právě Joda, jako plyšový návlek na golfovou hůl. Tedy přesně řečeno zahlédl ho Lukáš, ale jakmile mě na něj upozornil, tak už jsem ho měl v ruce jako dárek pro někoho, u koho jsem mohl s 99% jistotou přepokládat, že přesně tento návlek ocení. Návlek na golfovou hůl vypadá vzdáleně jako pletená ponožka. Lituji ty, kteří už musí kombinovat dvě představy. Každopádně, .., návlek jsem si za dveřmi krámu nandal na ruku a ovládal hlavu Joda jako maňáska. A taky jsem se mu tedy potom za to omluvil, to jen tak na okraj. Netušil jsem, jak neuvěřitelný rozruch to vzbudí. V následujícím obchodě, jsem se seznámil hned se dvěmi obsluhujícími studentkami najednou, které poskakovaly, ukazovaly jedna druhé „nenápadně“ na mou ruku a sledovaly Joda. Když pak Lukáš řídil, tak jsem Joda vystrčil z okénka a předstíral, že žije. Cyklisti padali z kol, chodci si mohli ukroutit hlavu, řidičům pískaly gumy, prostě Joda provází síla nehledě na jeho formu.