Den -5

Letiště mě vždy něčím fascinovala. A zároveň jsem za celý život nepřišel na to čím. Možná symbolika možnosti změny, očekávání něčeho nového, trochu nebvyklý den.., nevím. Nicméně ten pocit jsem měl opět. Tentokrát decentně umocněn tím, že co chvíli padlo, sice ze žertu, ale z takového toho žertu, který je žertem jen proto, aby zlehčil mravenčení v zádech, slovo na téma právě záhadně spadlého letadla. Karolina, obsazení našeho letu přiblížím pozdějí, se navíc létat tak trochu bojí. Je pravděpodobné, že toto tvrzení budu donucen přepsat. Tak tedy, abych se trochu obsahově pohnul z místa, po z mé strany téměř probděné noci, kterou jsem strávil tím, že jsem dodělával resty a připravoval si notebook na cestu, jsme se vydali na letiště. Poprvé jsem měl co do činění se společností Delta Airlines a jak pevně věřím tak také poslední a to i přesto, že mám obvykle ve zvyku vše americké trochu omlouvat, či vyzdvyhovat. Klasické odbavení, na které je běžný evropan zvyklý se totiž nekonalo. Byly jsme předvoláni jednotlivě k mladíkovi, který, jak později dámské osazenstvo konstatovalo a mě nezůstalo než souhlasit, měl zadek ve velikosti dvou trochu větších housek z bílého pečiva za dvě padesát. Tento hoch, bral svou práci velmi, velmi vážně. Bohužel natolik vážně, že jeho snaha dodržet interní směrnice sebou brala i základní logické principy. Dokáži pochopit, že naše vcelku nestandardní složení zavazadel, které sestávalo z hliníkové zahrádky na střechu složené do úhledného průhledného balíku v potravinářské folii, železného nosiče zavazadla na tažné zařízení, vyplněné díly do starého vojenského GAZ69 pro mého bratránka, rovněž balené do průhledné folie, vyvolá určitou zvědavost nejen spolucestujících, ale především "kontrolujících." Nicméně po otázkách, jejichž vážnost nelze podceňovat typu: "vezete sebou nějakou výbušninu, či něco podobného?" "nemáte vy, či někdo z vašich přátel teroristické smýšlení?" a podobně mne nemohlo nenapadnout, zda někdy někdo na podobnou otázku odpověděl kladně bez ohledu na skutečnost, zda výbušninu vezl, či teroristicky smýšlel. Abych se vrátil k našemu mladíkovi. Přesto, že jsme měli zavazadla nestandardní, tak jsme jich měli málo, i stalo se, že jeden z nás nevezl zavazadlo žádné. Na otázku: "vezete sebou nějakou výbušninu?," tedy celkem logicky odpověděl že ne, že nemá zavazadlo. Načež následovala podle předpisů otázka: "A nemáte v tomto zavazadle něco, co může výbušninu tvarem či povahou připomínat?" "Říkala jsem, že nemám zavazadlo." "Aha, takže nepřipomíná." Mladík pokračoval: "Kdy jste Vaše zavazadlo viděla naposledy?" Odpověď: "Nemám zavazadlo." Mladík: "Nechala jste jej bez kontroly delší dobu?" Odpověď: Tázavý pohled… Mladík: "Takže máte podezření, že by se během této doby, kdy jste jej nechala bez dozoru, mohl do zavazadla někdo dostat a něco do něj vložit?" Pochopitelně tím výslech nekončil, protože otázek měl prcek s malým zadkem připravenou celou hromadu, nicméně průměrně inteligentní čtenář si jistě obrázek o dokonalé absurditě nadřazenosti předpisů nad selskou logikou udělal. Náš let měl zpoždění a já jsem přesvědčen, že znám důvod. Byl jím opět velmi aktivní zaměstnanec obsluhující rentgen zavazadel. Moje fotografické vybavení prolustroval s neuvěřitelnou pečlivostí tak, že sundal objektiv z foťáku, podíval se dovnitř. Podíval se skrz objektív proti světlu. Na poznámku, že jestli chce vidět skrz, tak by bylo dobré si sundat z druhé strany objektivu krytku reagoval jemným pokývnutím hlavy, krytku sundal a proces zopakoval. Po kontrole baterií v blesku, kontrole filtrů a čistítek na objektiv se zdál být spokojený a letadlo mohlo odletět s tím, že na palubě žádný terorista není. Nic na tom neměnila skutečnost, že můj omylem zapomenutý zavírací nůž zůstal v náprsní kapse bundy po celou dobu letu. Přestup na letiškti JFK v NYC se oproti očekávání odehrál v klidu a bez zbytečných formalit, pominu-li nutnost si zouvat boty a usmívat se. Stejně tak výstup v kanadě. Zahrádka na střechu se dokonce celníkovi líbila, ale nakonec si jí nenechal a vystoupíli jsme do horka před Torontské letiště. Zbytek dne se odehrál v celku nezajímavém duchu. Že jsme okamžitě navštívili Harveys, který jako desítky dalších hamburgráren se ze záhadného důvodu nedostal do evropy, bylo tak nějak povinností, než zajímavostí. Kryštof, můj kanadský bratránek s japonsko-českou krví, který nás na letišti vyzvedával, si nechal narůst vousy, tedy lépe řečeno nedbale oholené strniště, což jak se později ukázalo je aktuálně "in" v celých státech.