Den 8 - Alabama / Mississippi / Texas

Skákal pes přes oves… Ach jo. Vyřešili jsme problém s kazícím se mlékem, které se nevejde do ledničky. Koupili jsme malé mléko. To se vejde do ledničky. Což mi připomnělo, že jsem nezmínil několik nezajímavých maličkostí. Máme čas, protože nás čeká pár tisíc km po dálnici, kde se nic zajímavého dít nebude a já se jejich zmíněním alespoň nebudu pouštět do zamyšlení, která stejně nikoho nezajímají. Takže, zjistili jsme, že se do stanu nejlépe leze střešním oknem a tím pádem nám začal překážet žebřík, který ztratil svůj existenční význam. Jak málo stačí, aby se něco, nebo někdo stal zbytečný. Navíc stan dveřmi dopředu vypadá na autě lépe, než dveřmi dozadu. A to jak jistě uznáte, je pádný důvod stan otočit. Jenže, jak žebřík vyhodit? Do odpadkového koše se nevejde a je jedno jakým směrem se ho do koše snažíte nacpat. Zlomit přes koleno nejde. Koupili jsme zmenšovač hliníkových žebříků ve spreji a žebřík postříkali. Trvalo to sice asi dvě hodiny, ale žebřík se zmenšil a my ho mohli vyhodit do kontejneru. To bylo napínavé, že jo. A teď pozor, mám podobně napínavý příběh s lednicí. Naše zapůjčená lednice, kterou Kryštof vyhrabal ze sklepa na chatě a která byla zaručeně nejstarším členem naší posádky začala smrdět. A nebo začnu jinak. První den, co jsme ji zapnuli, začala hřát. Nemám na mysli vlažno, .., mám na mysli horko. Vyráběla horko. Jogurty se zpotily, maso zezelenalo, voda se vařila. Užuž, šla do koše, když jsme si všimli malého přepínače s červeným a modrým symbolem. Přepli jsme z červeného na modrý a hele, zima. Upřímně řečeno mi není úplně jasné proč někdo vyrábí lednici s funkcí topení, ale budiž. Problém vyřešen. A to až do chvíle, kdy lednice začala smrdět (jak jsem zmínil), a v pravotočivých zatáčkách dělat podivné zvuky. Zvuky se zesilovaly, smrad intenzivněl, .., až se stalo nevyhnutelné. Cosi začalo v kufru auta doutnat. Lednice šla do koše, vyměněna za novou, mladší, ale bohužel také menší. Snad nám cestou vyroste. Pokud jste dočetli tento odstavec až sem, tak gratuluji, tolik nezajímavých hovadin naskládaných do vět jsem snad ještě nikdy nevyprodukoval. Ale ve své podstatě jsou pravdivé. Právě jsme projeli hranice s Mississippi a celé Welcome center bylo pojato hezky americky. Vlaječky, panenky v americké vlajce, papírový Elvis, prostě roztomilé. Bez špetky jízlivosti. Líbí se mi to a vždy to u mě vyrobí takový lehký úsměv. Holky si vzadu holí nohy a jedí jahody. Mám napsat, že je všechny snědla Martina, takže je všechny snědla Martina. Ona i tohle je vlastně tak trochu pravda. Táááák, teď jsem si krásně zajezdil ve vodě. Změna počasí je neskutečná. Teplota 34 stupňů se během pěti minut změnila na 22, vykukující slunce s černym kloboukem z mraků definitivně zalezlo na panáka a spustil se parádní déšť. Stěrače dělaly co mohly, ale vzhledem k tomu, že příliš nemohly a plížit se čtyřicet po dálnici není moc zábava, tak jsme sjeli na jídlo. Lukáš nás vysadil těsně před vchodem, ale i tak nás přeběhnutých pět metrů promáčelo na kost. Když jsem, pojídajíc hamburger, zahlédl co se venku děje a jak se parkoviště mění v jezero, nedalo se nic dělat, vyměnil jsem hranolku za klíček od auta. Ješitnost neješitnost, tedy spotřeba nespotřeba, stříkání vody je strašná legrace. Lukáš dostal do ruky povinně foťák, aby jste z toho také něco měli a byl vysazen pod střechou supermarketu. Největší zážitek z toho nakonec měli nakupující v supermarketu, kteří za prosklenými dveřmi, čekaje až přestanou ty nahoře z nebe čurat na zem, sledovali počínání blbečka v autě, který s nepřítomným výrazem a zamrzlým úsměvem křižuje parkoviště sem a tam v různých úhlech, vytvořili několik řad a nalepeni na sklo dveří pozorovali stříkající show a kymácející se auto. V závěru jsem zahlédl, že kousek od parkoviště je zatopené cosi se záhadným podkladem, neznámé hloubky i vydali jsme se tam. Zezadu se ozývalo ječení předpokládající utopení auta, plavání v kanále, nebo kdo ví jaké další pravděpodobnosti a když nic z toho nemělo dostatečně velkou váhu na zastavení auta, které stále směřovalo k cíli s vodou, tak nastoupila záložní argumentace (ženský maj dycky záložní argumentaci) o jakémsi podivném riziku vody v naší tašce. Jenže naše taška je nepromokavá. A nepromokavá taška je něco jako neprůstřelný superhrdina. Neprůstřelný superhrdina se nedá prostřelit a nepromoková taška se nedá promočit. Tak to jednoduše je. Zpoza plotu čekal na zmizení auta pod hladinou i 250 kg černoch s hasákem v ruce a černou šmouhou přes obličej, leč auto se utopit nepodařilo. Nicméně zábava to byla i tak. A ještě na závěr si přede všemi sypu popel na hlavu, že dnešní zhoršení spotřeby mám na triku já. A co hůř, usmívám se u toho. Už třetí den hledáme Dunkin Donuts. I toto má vlastní příběh. Lukáš totiž jednoho večera před čtyřmi dny čural na keřík před zhasnutou koláčkárnou zmíněného jména. A dostal chuť na koláček. Velkou chuť. Vsadím se, že nějaký psycholog by jeho chuť na koláček spojil s tím, že při čurání zažíval příjemný pocit a zároveň pozoroval okolí a jeho zrak pochopitelně spočinul na světelné ceduli s nápisem. Celá tato situace se promítla do jeho podvědomí ve spojitosti Dunkin Donuts = příjemný pocit. No, .., a od té doby hledáme Dunkin Donuts. Já si koláček nedám a to z prostého důvodu. Nějak mi tady roste břicho. Teď jak sedím jako spolujezdec a píšu do tebe deníčku, tak mám o něj opřený notebook. Není to ani trochu hezké, ale připouštím, že zajímavě měkké. Závěr večera se odehrál ve Welcome centeru na hranicích s Texasem. Těsně předtím jsme se nechali zvážit na váze pro náklaďáky. Otrávená obsluha váhy, v podobě staršího pána evidentně milujícího svou práci, po mém dotazu na zvážení auta o kterém se domníval, že na váhu vjelo omylem se nejdříve suše zeptal "Proč?" a když jsem mu stejně suše řekl: "Jen tak," tak na mě mlčky otočil display s číslem a začal vrtět hlavou. Na poděkování a pozdrav neodpověděl a pokud neumřel, vrtí hlavou ve svém království s váhou dodnes. Těch ujetých 777km, které vidíte dole, bylo vykoupeno ježděním po Welcome Centeru dokola, dokud se na tachometru nepřičetlo posledních pár km. Naše počínání sledovala ochranka centra sedící v autě, čítající jednoho postaršího černocha s holou hlavou. Když se naše auto konečně zastavilo a objevil se stan na naší střeše, auto s ochrankou se pomaličku rozjelo směrem k nám. Už dávno jsme zaznamenali, že na některých odpočívadlech, či Welcome Centerech se nesmí spát, nicméně zde cedule se zákazem nebyla a tak jsem čekal jen povídání za účelem identifikace potenciálních problémů s posádkou auta, které jezdí v jeho rajonu nesmyslně dokola. Nespletl jsem se. Obtloustlý, sympatický, uniformovaný plešatec zahájil hovor větou, že stan na střeše eště nikdy u něj, v uvítacím centru, parkovat neviděl. Že je viděl akorát v televizi. Pak se začal vyptávat jak se v tom spí, jak se do toho leze a podobně. Odpověděl jsme mu na všechny jeho otázky a dodal, že se s tim jezdit moc nedá, protože z toho pak lítaj na dálnici spacáky a menší lidé. Vtip nerozpoznal, tak jsem mu pomohl smíchem já, načež se rozesmál tak, až zčervenal a nafoukla se mu už tak velká hlava. Pak se vyklonil z okénka a pronesl, že se mu líbíme, že nám dá mapy a že až do dvanácti nás bude hlídat on a pak do rána jeho kolegyně, které o nás řekne, protože oni jsou jedni z mála ve státech, kteří mají hlídané centrum. Čekal uznání a dostalo se mu. Usmál se, pokynul a odjel na své stanoviště. Spotřeba 14,3 / Ujeto 777 km (v kontextu s předchozím tvrzením o tom, že Lukáš kazí spotřebu dodávám, že spotřebu tentokrát snížil Lukáš a kazil jsem ji já ve vodě)