Přistání v Manile byla opět celkem rána, daná velkým rozdílem teplot. Z Japonska jsem odlétal při mínus třech, na Filipíny přistával při plus třiceti sedmi. Logikou našeho národního velikána, rozdíl je přesně čtyřicet stupňů.
Jediný plán, který jsem měl, bylo půjčit si nějaké velké auto, se kterým někam, zatím neznámo kam, pojedu. Půjčím si ho na celou dobu, co tu budu. Je teplo, spát budu v autě, nebo v síti, umeju se někde v jezeře.
Na letišti jsem nakonec uhandloval půjčení MPV Toyota Inova za polovinu původní ceny. Nějaký mladý Filipínec, zaměstnanec lokální autopůjčovny, mě odvedl kamsi před letiště. Po nějaké chvíli se objevilo auto, do něj mi naložili kufr a že jako mám jet s tím řidičem vyzvednout auto. Chvíli jsem si prohlížel řidiče, pak auto, pak vybavení auta a nakonec jsem nastoupil na zadní sedačku. Rozjeli jsme se a já položil kontrolní otázku: „Za jak dlouho tam budeme?“. Řidič bez mrknutí oka, s naprostou samozřejmostí odvětil: „Yes sir!“ Zarazil jsem se. Patrně mi špatně rozuměl. Zopakoval jsem otázku, tentokrát pomalu a dal jsem si záležet na artikulaci: „Yes sir!“ Aha, tak dobře. „Je to daleko od letiště?,“ usmál jsem se na zátylek Filipínce. „Yes sir!“ To je skvělý. Pak už následovala pouze kontrolní otázka, zda to náhodou není od letiště kousek. Vzhledem k tomu, že odpověď byla i tentokrát stejná, tak jsem se následně zeptal, jestli si dneska ráno počůral ruce, jestli žehlí ponožky, jestli jí středně velké kameny a vůbec jsem za cestu položil spoustu dalších otázek a přitom se v duchu náramně bavil. Někdy stačí málo.
S výdejem auta byl lehký problém, neboť se mi snažili podstrčit nějaké malé auto s tím, že jsme si na letišti pravděpodobně nerozuměli, že auto co chci je mnohem dražší, ale trval jsem na tom, že buď dostanu velké auto za dohodnutou cenu, nebo chci odvézt zpátky na letiště, až mi nakonec Toyotu přivezli.
Pokud vás stresuje doprava v Praze, zvažte výlet s autem na Filipíny, do Mexika a možná i do Argentiny. Pokud vás to někdy něčím zvrhle baví, naopak neváhejte ani vteřinu. Tady se posouváte na zcela jiný level. Je tady totiž všechno povoleno. Respektive, nic není zakázáno. A pokud ano, nikdo to neřeší. Červená barva na semaforu znamená určité doporučení, že by bylo lepší v tuhle chvíli počkat, nicméně drtivá většina řidičů jí prostě ignoruje. Čtyři pruhy (dva jedním, dva druhým směrem) fungují tak, že ve středových dvou se jejich směr tak nějak dodržuje. Krajní slouží ke všemu. K sušení věcí, k parkování a nejlepší jeho vlastností je, že se v něm pohybují vozidla v protisměru. Respektují jedno nepsané pravidlo a to je, že pokud jede někdo v protisměru, musí mít vypnutá světla. A to zvlášť v noci. Než jsem tohle pravidlo objevil, zažil jsem několik horkých okamžiků.
Přechod pro chodce je pro Filipínce neviditelný. A řízení dopravy policistou funguje opačně. Policista je řízen dopravou. Pokud se rozjedete, ukazuje, ať jedete, pokud zastavíte, ukazuje, ať stojíte. Pokud se rozjedou dvě auta, tak sleduje, kdo je agresivnější a tomu ukáže, ať jede. Přesně takhle to tady funguje, pokud se mi podaří najít čas na stříhnutí nějakého videa, nalinkuju ho sem.
Hodil jsem si kufr dozadu, odjel od půjčovny, rozvalil se na přední sedačce a naplánoval cílové místo. Byla jím Sagada, přibližně 400 km severně. Dálnice jsem vyškrtnul, není na nich nic k vidění, našel si něco k jídlu a kolem třetí ráno parkoval někde bokem mimo hlavní silnici. Síť se mi podařilo natáhnout přes celou délku auta v jeho vnitřku.
Probudil jsem se již tradičně těsně před svítáním. Východ slunce je z místa, kde jsem spal, na konci nějaké rozestavěné cesty, uprostřed ničeho. Nastal zde drobný problém, že jsem se neměl kde otočit. Cesta nikam nevedla, byla extrémně úzká, auto dlouhé a nechtělo se mi couvat zhruba kilometr a půl k silnici. Podařilo se mi ho otočit zhruba za čtyřicet minut s vypětím sil. Pokud mě někdo pozoroval, musel se náramně bavít. Na šířku jsem měl k dispozici přesně délku rozvoru auta, plus zhruba patnáct centimetrů. V jednu chvíli se s autem utrhlo kus břehu a dodnes mi není jasné, jak je možné, že se s jednou hnanou nápravou (zadní), bez uzávěrky, podařilo vyjet.
Cestování po Filipínách, mimo dálnice, je extrémně pomalé. Počítejte s tím, že se průměrná rychlost bude pohybovat někde mezi 20-30km/h. Je to z toho důvodu, že buď jedete z města do města, kde je všude strašlivá doprava a pouze jedna silnice, která vede směrem, který potřebujete, anebo chybí asfalt. Jinak řečeno, musíte jet po „hlavním tahu“, který je trvale ucpaný motorkami se sajdkárou a podivnými mini autobusy, které vypadají jak z Mad Max. Oboje slouží pro placenou přepravu osob. Pokud se dostanete mimo větší vesnice a města, tak silnice postrádá asfalt a celkově je ve špatném stavu.
Vzhledem k tomu, že druhý den jsem ještě o absenci asfaltu, o kterém jsem mluvil v předchozím odstavci, na většině spojnic mimo větší města, neměl ani tušení, tak jsem si prstem na display mobilu vybral alternativní trasu, která „bude asi mimo normální silnici“. Byla. 10 km jsem jel zhruba hodinu a nakonec jsem se musel vrátit. Tady vede z místa A, do místa B jen jedna cesta. Toyota sice hrdinně přejela rozpadlý most (akorát řidič měl stažený zadek), vyškrábala se na dvanáctý pokus do strmého kopce po zbytcích nějaké lesní cesty, po třech kolech vylezla na mez, ale tam jsem to vzdal já. Dlouho jsem chodil po okolí, ale nic, coby alespoň náznakem vypadalo jako cesta, či něco, po čem by se aspoň trochu dalo jet, ani památky. A pokračovat stylem jeden metr dopředu, vystoupit, obejít auto, podívat se kudy pokračovat a jestli je možnost se vrátit, nastoupit, ujet metr a celou srandu zopakovat, se mi po západu slunce už nechtělo. Tady to prostě bez hnaných obou náprav nešlo. Na druhou stranu to byla, jako ostatně vždy, zábava a k tomu krásný západ slunce.
Pokračoval jsem v cestě po asfaltu a začal stoupat. To už byla tma, jestli se tomu, co předváděl měsíc, tak dá říkat. Po zhruba dvaceti kilometrech naprosto mimo civilizaci, kdy jsem jel výhradně do kopce, jsem se rozhodl, že dál už nepojedu. Něco mi říkalo, že za hranicí obrysů hor bude něco, co budu chtít vidět. Nastal problém s místem na spaní. V horách nejsou odbočky. Pouze silnice a vysoký břeh. Pomalu jsem pokračoval dál a hledal cokoli, co bude alespoň trochu rovina a alespoň tři metry od silnice. Po další hodině jsem takové místo našel a našel jsem i provizorně zastrčené koryto do skály, ze kterého tekla voda. Otočil jsem auto, zajel ke korytu, nechal rozsvícená světla, chcípnul motor, abych slyšel případné blížící se auto, svléknul se do naha a blbnul ve vodě. Překvapivě nebyla ani moc studená.
Vrátil jsem se k vybranému místu na spaní, zaparkoval auto čumákem tak, abych mohl kdykoli odjet a zároveň tak, aby jeho zadní část skryla zavěšenou síť, kterou jsem částečně přivázal za jakýsi zbytek konstrukce boudy, a šel do auta dopisovat deník.
Během hodiny projela přesně dvě auta. Třetí auto se blížilo velmi pomalu. V serpentýnách, v horách, v noci víte o blížícím se autu zhruba dvě minuty dopředu. Vždy, když projíždělo auto kolem, kopíroval jsem tělem boční sloupek předního okna tak, abych ve světlech projíždějícího auta nebyl vidět. To třetí neprojelo, ale zastavilo z levého boku, šikmo od dveří řidiče a dlouho se nic nedělo. Odložil jsem, stále schován za sloupkem předního okna, notebook, opatrně jednou rukou chytil pojistku sítě, která byla navázána za zadní část auta, a druhou rukou sevřel klíček zapalování. Mírně stáhnutým okénkem jsem poslouchal, co se děje venku. Zhruba po minutě cvakly dveře a v kuželu světla jsem zahlédl relativně malou postavu, jak jde pomalu ke dveřím řidiče. „Hello…“ ozvalo se z obrysu postavy, která si stoupala na špičky a snažila se proniknout tmou v mém autě. Podle toho co bylo v protisvětle vidět, měla postava na sobě uniformu policisty. Mezerou v okýnku jsem ho rovněž pozdravil. Policista se na tomto základě odvážil přijít až vedle auta a já pustil pojistku sítě. Ruku na klíčcích zapalování jsem však ještě pro jistotu nechal. Když jsem zjistil, že je policista víc nejistý co se děje, než já, stáhnul jsem okénko celé a rozsvítil v autě. Po chvíli vystoupil z auta i druhý policajt a já se dozvěděl, že jim někdo nahlásil, že „tam stojí podezřelé auto“ a tak to jeli zkontrolovat. Doporučili mi, ať zajedu do města, zhruba 15 km daleko, že mě tady budou budit projíždějící auta. Na otázku, zda je, kromě aut nějaký jiný důvod, proč bych tu neměl spát, jsem dostal odpověď, že ne, že je to velmi bezpečné, jen prý ožralý řidiči občas závodí na motorkách do kopce. Zdůrazňuji, že tuto větu řekl policista. Nakonec jsem se ho pravděpodobně trochu dotknul, když jsem se zeptal, zda ta voda, co teče ze skály, je pitná. „Samozřejmě!,“ zazněla odpověď nepřipouštějící jakoukoli polemiku. Nakonec mi sdělili kde je najdu, pokud bych měl nějaký problém a spolkla je tma.
V noci mě vzbudil podivný, nový zvuk. Sice mě mé lehké spaní obvykle otravuje, ale v těchto situacích se zase mohu spolehnout, že mě spolehlivě probere okamžitě, jak se stane něco nestandardního. Chvíli jsem poslouchal, abych identifikoval směr a odtušil, co to zhruba může být. Směr jsem rozpoznal snadno, ale co to je za věc a co chce, jsem bez vizuálního kontaktu nebyl schopen identifikovat. Znělo to jako kroky zvířete, ale byly přerušované. Vyndal jsem opatrně z kapsy nůž a mírně se nadzvednul, abych viděl ven. Zahlédl jsem obrys těla nějakého zvířete, které vždy udělalo pár kroků, zastavilo se a zase popošlo. Zařval jsem na něj, aby mi vzápětí došlo, že jsem úplně mimo. Byl to pes, který hledal něco k žrádlu. Vůbec o mně nevěděl. V tom šeru jsem si nevšiml, že má hlavu u země. Jak jsem zařval, tak se tak strašně lekl, že udělal otočku o 180 stupňů, upadl, rozběhl se pryč ode mě, aby mu došlo, že tím směrem je skála, znovu se otočil a zmizel šikmo v křoví. Myslím, že tomuto místu se už do smrti vyhne. Musím říct, že mi ho bylo líto, neměl daleko od infarktu.
Ráno se potvrdilo mé tušení. Bylo tu krásně. Znovu jsem si vlezl pod zbytky koryta, abych pak pokračoval směr Sagada, kolem rýžových polí, vesnicemi a jak v pohádce, přes hory a doly.
Zastavilo mě až pět aut, stojících v řadě před zatáčkou. Vystoupil jsem a jeden z místních mě hned informoval, že se utrhlo kus skály a zavalilo cestu. Prý to bude trvat už jen pár minut. Šel jsem se podívat za zatáčku a velký bagr akorát odklízel zbytky a házel je ze stráně dolů. Je to vcelku prasárna, protože veškeré kameny a hlínu nahází z cesty pod sebe, čímž v podstatě způsobí jakousi kamennou lavinu, která semele vše pod sebou. Na druhou stranu, pokud by tu cesta nebyla, stane se to zrovna tak. Každopádně, když tak koukáte, jak hluboko, do jaké propasti kámen padá, nemůže vás nenapadnout, jak byste asi s autem skončili vy, pokud byste chvilku nedávali pozor a sjeli ze silnice. Fotky standardně zkreslují, ale na většině míst je jen zářez v kopci, coby silnice. Jakmile tento „zářez“ opustíte, zmizíte kdesi, stovky metrů, v hlubinách hory.
V horách, u silnice, jsem narazil na dvě děti, tak tříleté, hrající si v rozpadlé boudě uprostřed odpadků. Chvíli jsem se rozhlížel, kde je někdo „od nich“, pak přemýšlel, jak je to dlouho, co jsem viděl poslední vesnici a nakonec s nimi prohodil pár slov. Vzhledem k jejich naprosté pohodě, jsem je zanechal samotné ve hře s kusem autíčka a víčkem od sklenice. Plastový Ježíš, v nadživotní velikosti, který byl od nich zhruba deset kilometrů, o nich jistě ví. Nebýt kolem hromada místních, asi bych přelezl plot a šel si ho prohlédnout pořádně. Něco tak ohromného a kýčovitého, zvlášť v místě, kde to vůbec nečekáte, vás prostě zarazí.
Před branami Sagady mě uvítaly zběsilým máváním dvě malé holky a za pár dalších zatáček jsem přistál v horském městečku. V podvečer jsem ho celé objel, vytipoval si zajímavá místa na další den, dal si místní hamburger, neboť Filipínci nemají v zásadě nic moc jiného, než prase, rozsekané kuře a převzatá mezinárodní jídla, a ulehnul v místním mini hotelu bez teplé vody. Celý mi ho ukázala tak desetiletá holka se svou kamarádkou, přičemž se obě předváděly a stále se něčemu hihňaly. Musel jsem se smát také, nešlo to prostě vydržet, tenhle pubertální věk je prostě nakažlivě úsměvný.
