Ať Ameriku milujete, nebo jí nenávidíte, jedno se jí nedá upřít, neznám snad jediného člověka, který by jí ignoroval. A v tom je zřejmě její největší kouzlo. Já USA nijak zvlášť neoslavuju, nicméně můj vztah k hvězdám a pruhům je veskrze pozitivní a to i přesto, že „obsahuje“ ohromné množství prvků, které mě (slabší povahy odpustí) serou. Na ty se ale zaměřovat nebudeme, zaměříme se na jednu část toho, co mě na Americe baví. Je to bezprostřednost a celková otevřenost lidí, se kterými se potkáváte.
Pokud jste si přečetli úvod a viděli fotky, tak vám patrně neuniklo, že přívěs s koly obsahoval v zadní části ceduli s nápisem „Na prodej“. Nápis zatavený ve folii jsem si vezl už z Prahy a Martina měla za úkol ho přivázat na vlek. Ideální příležitost k tomu byla před obchodem s autodíly, kam jsem se vypravil na lov hadice k opravě chlazení turba, které nám začalo téct, jak jsem zmiňoval v některým z předchozích článků. Nemůže být překvapením, že návštěvníci obchodu byli především muži. Naskytla se mi tak naprosto výborná scenérie, kdy jsem skrz výlohu směrem ven viděl, jak se u Martiny objevují různí pánové, ukazují na kola a něco povídají, Martina v různých obměnách krčí rameny a ukazuje na dveře obchodu. Jako marketingová kampaň daného obchodu to fungovalo víc než skvěle.
Pokud máte dojem, že šlo o dva, nebo tři zájemce, tak se pletete. V jednu chvíli se totiž uvnitř obchodu vytvořila fronta, která byla na člověka před pultem, a tím člověkem jsem byl já. Nutno dodat, že sada se neprodala žádná, nicméně celá tato záležitost mne povzbudila v tom, že se „to asi prodá.“
Přeskočím na to, kvůli čemu celý tento článek píšu. Stalo se totiž něco, co je v Evropě zhola nemožné. Než vám sdělím, CO se stalo, tak vám přiblížím, JAK k tomu došlo:
Po určitém počtu ujetých kilometrů po dálnici, se člověk přepne do jakéhosi automatického režimu, kdy na tempomatu nastaví maximální povolenou rychlost, plus cca 10%, vpije se do sedadla, pustí si hudbu, přepne sám sebe na autopilota a myšlenky odvede do jiného světa. Autopilot se vyznačuje tím, alespoň u mě, že jsem schopen poměrně obstojně a zcela automaticky vyhodnocovat naprosto základní úkony, jako je dění před a za autem, vnímám pokyny navigace a jsem schopen na tyto vjemy spolehlivě reagovat. Na druhou stranu, tam, kde je potřeba zapojení úsudku, resp. logiky, tam tento „autopilot“ zcela ztroskotává. Jinými slovy, člověk podvědomě sleduje zrcátka, údaje na palubní desce, sleduje provoz a reaguje na něj a to všechno aniž by si uvědomoval, že to dělá. Je to něco podobného jako chůze. Také si neuvědomujete, že zvedáte nohy, že se vyhýbáte lidem, prostě se to děje automaticky. V tomto režimu je člověk v zásadě slepý, pokud míjí známého, nevšimne si ho.
Pokud jste si udělali rámcovou představu mého rozpoložení, skvělé. Pokud ne, nevadí. V okamžiku, kdy mé myšlenky bloudili někde ve světě holohlavých medvědů, kteří požírají kamení vypadávající z létajících tramvají, ve světě který je mrakem jedné velké barevné skvrny se zvukový podkresem hlubokého “A“, mi najednou začalo být něco divné. To „divné“ mi spolehlivě zbouralo svět medvědů, zpozorněl jsem a můj mozek vrátil čas v naší realitě o pár vteřin zpátky. Ano, v levém zrcátku se přiblížil bledě modrý pickup a zmizel z něj. Takže by měl být před autem. Tam ale není. Otočil jsem hlavou doleva. A hele, vedle našeho auta jede ztracený bledě modrý pickup. Ve staženém okénku u spolujezdce, při rychlosti 125km/h sedí chlap ve věku zhruba 60 let, který mi posunky naznačuje, ať si stáhnu okýnko. Udělám to, stále ještě poněkud zmatený po přepnutí realit. „Ahooooj,“ řve dotyčný, aby překřičel vítr, „co to je za gumy a kolik za ně chceš,“ odtušil jsem z útržků slov, které polykala dálnice. Zařval jsem na něj rozměr a cenu, načež dotyčný pokynul rukou na znamení díků, osmiválec zaduněl a pickup zmizel někde za obzorem.
Náš rozhovor zdokumentovala Martina, která vcelku pohotově vzala foťák do ruky. Fotka vypadá poněkud staticky, ale věřte mi, není úplně snadné udržet auto v přímém směru na dálnici s vytočenou hlavou mimo směr jízdy, zvlášť když se zoufale snažíte porozumět někomu, komu vítr bere slova z úst. Na celou záležitost jsem poměrně rychle zapomněl.
Netrvalo to ani 30min a znovu jsem byl vytržen identicky zvláštním pocitem, že někdo krade auta z dálnice. Opět se otočím doleva a opět je vedle stejný člověk, ve stejném autě a dělá stejné posunky. Pobaveně mačkám tlačítko „dolů“ na ovládání oken a jsem upřímně zvědavý, s čím se bude snažit překřičet dálnici podruhé. „Můžeš zastavit? …“ zalapal po dechu, „… kamarád by se na ty kola chtěl kouknout.“ Souhlasně jsem kývnul, zatáhnul okno a na první sjezdu z dálnice odbočil.
Bledě modrý pickup zastavil přede mnou a jiný, červený za mnou. Chvilku jsem váhal, zda nemám nenápadně vzít ze zadní sedačky klíč na kola, či jiný tupý předmět, ale naivní výraz dotyčného a jeho „redneck“ vizáž, evropsky přirozenou obavu zahnala. „To je skvělý, že si zastavil, volal jsem kamarádovi, kterej by chtěl něco takový hodit na svuj truck,“ zubí se dotyčný a podává mi ruku. Z červeného pickupu se doslova vyvalí kamarád, aby pokynul mým směrem a zopakoval před půl hodinou vyřčenou otázku na cenu a rozměr. S informací se zdál být spokojený. Vydrápal se na vlek a prohlížel všechna kola. Nenucená konverzace na téma pneumatik, aut, motorů, armády, toho jak je USA skvělé a jak v Evropě nikdy nikdo z dotyčných nebyl, protože tam jsou komunisti a nejsou tam pořádný auta, poměrně příjemně plynula, až jsme se dostali do bodu, kdy se mě kamarád z červeného pickupa zeptal, kterým směrem jedeme, že si to rozmyslí a případně nás dojede. Evropsky opatrně jsem mu řekl směr s tím, že jsem mu dal zhruba 400km, na kterých nás může dojet, což zhruba odpovídalo době, po kterou pojedeme za světla. Pak z trasy, o které bude vědět, odbočíme. Usmál jsem se v duchu nad tímto bezesporu geniálně strategickým plánem chránění vlastního zadku, respektive pneumatik a podáním ruky se se všemi třemi srdečnými vidláky rozloučil.
Dotyčný nás na 400 km nedojel, což ale nic nemění na skutečnosti, že se mi líbí to, o čem jsem psal v úvodu. Bezprostřednost. Sám tohle nedokážu, ale je mi to sympatické. Člověk by měl být schopen si říct přímo o to, co chce, a nemotat do toho nějaké nesmyslné emoce, pocit trapnosti a podobné hovadiny. V této zemi to, zdá se, dokáže většina lidí.
