10.3. ráno jsme jeli vyzvednout prťavé Suzuki Jimny do Aussie Trax. Nebylo to jen tak, neboť jsme se museli zúčastnit povinného školení a to přesně v 6:15. Následovalo vrácení Mitsubishi a pak rovnou check in na trajekt v 8:20. Po deváté jsme se houpali na lodi.
Jen podotknu, že “školení” říkají videu, promítanému z VHS na vybledlé miniaturní televizi a dozvíte se tam, že se v autě nekouří, do moře se s autem nejezdí, “tuhle” páku použijete, když chcete jet dopředu a tuhle, když chcete jet do kopce a … a zbytek jsem zapomněl. Majitel firmy byl naštěstí v pohodě, takže po mé otázce, zda to Suzuki má alespoň samosvorný diferenciál vzadu, vypnul video a suše pronesl: „Aha, …, tady máš klíčky, užijte si to.“
Trajekt na Fraser pluje zhruba 45 min a pokud budete v Austrálii, nejste typ co musí prolézat památky, zajímá vás spíš příroda, nebo cokoli mimo civilizaci, je Fraser Island naprostá nezbytnost. Rovnou zahoďte mobil a počítač, je naprostá utopie tam chytit signál GSM, natož internet. Jedinou výjimkou je Kingfisher Resort, kde chytíte oboje, ovšem téměř výhradně uvnitř komplexu a pokud vás bude Fraser bavit, v komplexu se moc neohřejete.
Nacpali jsme do našeho miniaturního Jimnyho matraci, mojí brašnu s foťákem, Luďkův baťoh a karton piv, čímž jsme kompletně zaplnili kapacitu zadní části auta tak, že byste do něj neprostrčili ruku. Přespat v něm se zdálo být nereálné. Vyrazili jsme na krátkou vyjížďku, abysme se seznámili s okolím, protože dnes ještě budeme spát v Kingfisher. Projeli jsme skrz bránu s napnutými dráty na zemi, u kterých jsem si marně lámal hlavu, k čemu jsou a o kterých Luděk prohlásil, že se jedná o mytí podvozku, což mě upřímně rozesmálo. Ať vás to zajímá, nebo ne, nakonec jsme zjistili, že se jedná o cosi podobného našemu ohradníku na krávy, je v tom proud, na zemi je to proto, aby se přes to dalo jezdit, a vytváří to neviditelnou zeď, která drží zvířata dál od rezortů.
Luděk byl od začátku naší cesty po Austrálii pasován na „Pána papírů“, což v praxi představovalo, že veškeré papíry, se kterýma jsme vyjížděli, včetně těch, které vznikaly při cestě, od účtenek, map, voucherů, apod., měl u sebe on, staral se o ně a měl v nich přehled. Byl jsem za to rád, protože obvykle všechno ztratím, anebo alespoň pečlivě uklidím a zároveň mě strašlivě nebaví se o ně starat. Právě držel v ruce jednu z map a ptal se mě, k jakému jezeru chci jet. Bylo mi to srdečně jedno, byl jsem primárně zvědavý na cestu, nikoli na její cíl. Poslechl jsem si dva názvy, vybral ten, co se mi víc líbil, a vyjeli jsme akorát do začínajícího deště.
Jsou místa, kde je jakékoli počasí fajn. Sice zmoknete, ale je to zvláštně zařízené tak, že pak zase uschnete. Jediný negativní dopad to má na fotky. Dojeli jsme k Basin Lake, kde absolutně nikdo nebyl (bavíme se o lidech). Možná by se slušelo říct, že na Fraseru jsou místa, kde není nikdo v podstatě nikdy, nebo možná jednou za pár měsíců. Jediné místo, kde najdete hodně lidí, je Lake Mckenzie. Je to proto, že je nejblíže ke Kingfisher, dá se tam pohodlně dojet autem a je veliké. Ostatní jezera jsou již dál a je k nim horší cesta.
Druhý den jsme se vydali na sever. Měli jsme v plánu se dostat na konci dne na úplný cíp severní části ostrova, kde někde nějak přespíme, ráno se sebereme a pojedeme vnitrozemím zpátky.
Cesta po pláži je fajn, pozorování moře z auta vám nějak vymývá z mozku všechny ty nepodstatné sračky (pardon), které si do něj v dospělém věku dobrovolně strkáte. Pozorujete tu neskutečnou a nekonečnou masu vody, která vyplavuje všechno, co se jí nelíbí, polyká lodě, trhá skály, vyhazuje odpadky… Do toho svítí slunce, ptáci se ve vzduchu perou o něco, co vypadá jako podvodní mina, nebo děsně kulatej ježek, Dingové chodí na pláž hledat, co by se z toho, co moře vyvrhlo, dalo sežrat, sem tam v dálce proběhne nějaké zvíře, které neznáte, a tohle všechno probíhá v neskutečné harmonii, kterou vnímáte celým svým tělem. Připadáte si nezúčastněně, jako pozorovatel, kterého tam příroda a zvířata tolerují. 
Před autem se objevila nízká skalka, na což jsem zareagoval větou: „Hele, vyjeď na to, uděláme fotku.“ Luděk chvíli jezdil kolem a pak se zeptal: „Na to?“ „Jo, tamhletudy,“ máchnul jsem rukou, „dej si tam redukci a pomalu, to vyjedeš.“ Luděk ještě chvíli jezdil kolem a pak vystoupil se slovy, “tam si jeď sám!”. Dal jsem mu do ruky foťák a na třetí pokus se mi podařilo Jimnyho na výstupek dostat, což mi opět vykouzlilo už od rána pěstovaný úsměv na tváři.
Začali jsme bojovat s hladem a zároveň skutečností, že nějak není co si koupit. Na Fraseru je několik osad, většina přístupná přímo z pláže a některé z nich mají cosi jako smíšené zboží. K jídlu tam v podstatě mají akorát mražené ryby, konzervy, občas sýr, konzervy, pytel chleba, konzervy a konzervy. Koupili jsme si každý konzervu fazolí, já ho doplnil konzervou hovězího masa a tvářil se kysele, i když jenom na oko, bylo mi to kupodivu úplně jedno. Na konzervách jsme strávili celé dva dny, kdy jsme byli mimo Kingfisher. A opět jsme na začátku. Pokud pojedete na Fraser, jeďte vlastním autem, vybaveným ledničkou, postelí, motorovou pilou, přibalte alespoň dvě náhradní gumy, pár lan, naviják a rybářský prut. Do ledničky hodně jídla. Vodu si samozřejmě vemte rovněž, ale pokud dojde, není to žádný stres, voda na ostrově pitná je, jen bych jí pro jistotu prohnal nějakým filtrem. Pokud nejedete vlastním autem, vemte si alespoň tu ledničku s jídlem, nebo rybářský prut a gril. Na ostrově toho moc nekoupíte.
Začalo se stmívat, tak jsme dojeli k piknikovému stání poblíž sprch nějakého resortu v severní části ostrova. Chybělo nám cca 15 km do původně naplánovaného cíle, které jsme ale nechtěli jet v noci. Za prvé proto, že byl příliv a za druhé proto, že Jimnyho světla svítí na vzdálenost tak maximálně tří metrů. Ještě než se úplně setmělo, vyndali jsme matraci, piva a konzervy, najedli se a Luděk začal vymýšlet, kde budeme spát. Já trval na tom, že budu spát v autě, klidně na sedačce spolujezdce, ať si dá matraci dozadu do auta přeloženou napůl a spí tam. Nechtěl, chtěl spát venku vedle auta. Něco mi říkalo, že tam bude hromada hmyzu, na který Luděk nereaguje zrovna dobře, nicméně vzhledem k tomu, že Fraser je v zásadě sterilní a cokoli nebezpečného oznamuje miliarda cedulí v okolí, tak jsem si byl celkem jistý, že na nás nemůže vlézt nic, co by nám skutečně znepříjemnilo večer.
Pokrčil jsem rameny, jakože teda je mi to jedno a klidně budu spát venku a začal nafukovat matraci. Luděk mezitím skočil s jedním dolarem do sprch a vrátil se přesně ve chvíli, kdy jsem díky překysličenému mozku z funění do matrace velké 1,4x1,9 metru měl drobné halucinace a chtělo se mi vydávat zvířecí zvuky. „Tak já teda venku nespim,“ přicupital Luděk s ručníkem přehozeným přes rameno, „právě jsem viděl takovýhodle pavouka,“ rozpažil, „a všude kolem jsou nějaký brouci.“ Nebyl jsem překvapený, tak jsem jenom suše poznamenal, ať si upustí matračku, aby šla přeložit, že si du udělat místo vepředu. Překvapivě jsem se do Jimnyho složil docela dobře, sedačka šla rozumně položit a měl jsem na výběr ze dvou pohodlných a ze čtyř nepohodlných poloh, jen jsem musel vždy při změně polohy zařadit jinou rychlost a zatáhnout, resp. odbrzdit ruční brzdu. Tak jako tak jsem se vyspal poměrně obstojně. Luděk celou noc vrzal v matraci za mnou a vztekal se, nicméně na mou otázku, jestli si to chce vyměnit, že si tam klidně lehnu, nereagoval.
