Předposlední (třetí) den jsme vstávali kolem šesté ráno a vyjeli z kempu, nebo co to vlastně bylo za miniaturní ohrádku. Na pláži zrovna vycházelo slunce a místo, kde jsme vyjeli, bylo plné sladkovodních jezírek. Do jednoho náhodně vybraného jsem skočil a několik desítek minut se v něm cákal. Představte si to, vychází slunce, 50 m od vás je moře, vy si plavete ve sladké vodě v trhlině v písku, nikde žádný člověk (kromě Luďka), pár Dingů na pláži očuchává vyplaveniny z moře, ptáci sbírají mrtvé ryby (podvodní miny zřejmě došly) a vy máte prostě čistou hlavu.
Poslední věc, která stojí za zmínku na Fraser Island je naše malá terénní vložka. K jednomu z jezer vedla dost šílená cesta a od něj vedla směrem na jih cesta další, která byla na mapě značena červeným křížkem, který znamenal „Nejezděte tam!“ A přesně proto jsme se tam vydali, zvlášť když hned na rozcestí byla cedule „Road Closed“.
Zákaz vjezdu jsem tak nějak přehlédl a cedule objet šla, takže nic nebránilo pokračovat dál. Po kilometru nás čekal první spadlý strom, který jsme částečně zlikvidovali a částečně objeli. Po dalších pár kilometrech další strom, tentokrát s kmenem o průměru jeden a půl metru, nicméně ten šel objet lesem. Následoval kus hezké cesty, kterou však rozřízlo koryto s poměrně brutálním povrchem, ve kterém byl měkký písek. To vše ve stoupání. Koryto bylo poměrně úzké a stranově nakloněné, plné kmenů, kamenů a měkkého písku. Velmi snadno se stane, že vám auto ujede do strany a opře se bokem o břeh. Chvíli jsem přemýšlel a pak zvolil alternativní objízdnou cestu lesem. Přece jenom zítra nad ránem se musíme nalodit a bylo by riziko, že tu zůstaneme opřeni o břech přes noc.
Jak se zhruba za půl hodiny ukázalo, bylo to dobré rozhodnutí. Pokračovali jsme dál a už už čekali, že “zavřenou cestu” projedeme až do konce, když se před námi objevil polom. Bylo zcela zjevné, že stromy nemáme šanci bez pily, anebo lan odstranit. Zasahoval zhruba padesát metrů cesty. Objet jsme to neměli kudy, takže jsme se potupně otočili a vydali na cestu zpět.
Na rozcestí mezi lesem a korytem, které jsem zmiňoval před chvílí, jsem opět zaváhal. Ale tentokrát jsem zvolil přímou cestu, protože to bylo z kopce dolů. Po zhruba deseti metrech se Jimny zastavil, jako když najedete do zdi. V písku bylo schovaných několik malých pařezů. Jeden takový se nám chytil za přední nápravu u levého kola. Obcházel jsem kolem auta a vůbec se mi nelíbilo, co vidím. Jimny stál v podstatě na třech kolech, nakloněný doprava, pravým bokem zhruba 20 cm od břehu, zkřížený, s velkou částí váhy na levém předním kole kde u nápravy byl zaklíněný pařez. Dopředu jsme nemohli, to bylo evidentní. Couvat dozadu znamenalo couvat do celkem prudkého kopce v sypkém písku a Jimny nemá nápravové uzávěrky. No nic, kolem bylo hodně klád i kamenů, v kufru máme hever, nějak si poradíme, proběhlo mi hlavou. Před Luďkem jsem dělal, že se vůbec nic neděje, abych ho nestresoval. Řekl jsem mu, ať za každým kolem na straně spolujezdce vyhrabe malou díru a šel jsem udělat to samé na straně druhé. Vypadá to, jakože vlastně nic neuděláte, odhrabete u každého kola tak kilo písku, ale v praxi to znamená, že auto vlastně nepopojíždí do kopce, ale z kopce. A těch pár centimetrů se počítá. Postavil jsem Luďkových 88 kg na levý zadní roh Suzuki, aby ho zatížil proti kříži a se zatajeným dechem opatrně přidal plyn. Jimny s naprostou samozřejmostí popojel o půl metru dozadu. Pak už jen stačilo objet pařez a dál se nic dramatického nekonalo.
K níže nahranému videu jen podotknu, že většinu našich čtenářů nejspíš video zajímat nebude. Hned řeknu proč, abych vám zjednodušil jeho případné přeskočení a tím ušetření několika minut vašeho života, které vám v případě, že vás to bavit skutečně nebude, nevrátím. Video je z kabiny našeho Suzuki Jimny, kterým jsme projeli Fraser. Je nesestříhané, neozvučené (pouze zvuky z kabiny) a trvá zhruba 6,5 minuty.
Co je na něm zajímavé pro ty, kterým nic neříkají právě syrové záběry z kabiny, je jediná věc a to, že na něm vidíte, jak rychle se mění povrch a krajina na Fraseru. V cestě jsou místy poměrně velké díry, kořeny a koleje, některé až cca 30 cm hluboké, resp. vysoké. Všemu se musíte vyhnout, jinak tam necháte kus auta, doslova. Občas se před vámi zničehonic objeví napříč přes cestu strom (jako v první části videa), nebo auto (jako v druhé části videa). Nevím čím to je, ale neuvěřitelně jsem se řízením bavil. Měl jsem z toho až euforické stavy, kdy jsem se vnitřně zalykal smíchy. Podobně, jako se nahlas směje mimino, když na něj uděláte „baf.“ Je to určitá forma transu, kdy se soustředíte na jízdu tak, že nevnímáte okolí, dokonce ani spolujezdce, který vám pokládá otázky, nebo vás upozorňuje na existenci něčeho, co už jako řidič dávno vidíte.
