Jednou z nejzásadnějších schopností, kterou má každý z nás, je schopnost srovnávat. Sice nám v tom částečně brání druhá schopnost, která má na starosti zapomínání (kterou mám mimochodem velmi dobře vyvinutou), ale i přesto hraje srovnávání v našich životech významnější roli, než si často myslíme, nebo než jsme ochotni si připustit.
Týká se to veškerých lidských činností, vztahů, věcí, …, doplňte si. Pokud u dané „věci“ možnost porovnávat nemáme, protože je to naše první zkušenost, stane se následující. Někdo, po určité době, začne docházet k závěru, že to co „má“, stojí za nic, nebo to minimálně může být lepší, druhý naopak dojde k závěru, že nic lepšího být nemůže. To co nás posouvá dopředu, je pochopitelně první varianta uvažování. Ta druhá je pohodlnější pro život, protože vypíná mozek.
Uvědomuji si, že jsem dlouho na cestě a sám, takže si už dlouho povídám sám pro sebe a tím pádem se zabývám hovadinami, takže ukončím filosofickou minutu a posunu se k tomu, co vlastně chci sdělit. Bystřejším z vás určitě došlo, že se to bude týkat srovnávání. Je ošidné a ve svém důsledku může zkreslovat realitu, protože jej často ovlivňuje bezprostřední sled událostí v čase. V mém případě na zmíněné doplatila Havaj.
Ti z vás, kteří mě trochu znají, ví, že jsem zeměpisný ignorant. Stejně tak nevím nic o kulturách zemí, ve kterých jsem nebyl a pokud jsem v dané zemi byl, obvykle si dělám vlastní názor, který je často v rozporu s realitou. O Havaji jsem věděl to, že to je stát patřící pod USA, že tam asi budou hezké pláže a zřejmě „to bude trochu turistické“. Pláže, civilizací objevené, mě nechávají klidným a cokoli organizované mi vlastně docela vadí. Jediný důvod, proč jsem vůbec Havaj zahrnul do své cesty byl, že je na spojnici do Asie.
Hned na letišti jsem si půjčil auto s tím, že se po Havaji projedu. Mají prý hezké pláže, nějakou “svojí” si najdu, nebo zkusím vnitrozemí, .., prostě auto bude fajn. Tady se ovšem naplno projevil můj naprostý nepřehled (pokud to slovo existuje) o dané zemi.
Totiž, Havaj je skutečně krásná. Lépe řečeno, Havaj by byla krásná, bez lidí, bez silnic, bez plotů, … prostě bez civilizace. Takhle je, aspoň pro mne, pomník toho, co všechno se dá rozdělit, zorganizovat a zakázat. Nezastavíte nikde, kde to není povoleno, nemáte šanci odbočit jinam, než kam vede silnice, musíte se dívat jenom tam, kde je k tomu vybudované místo na koukání. Ani centimetr Havaje, alespoň ostrova Oahu (kde je Honolulu), to neumožňoval. Jediné co jsem pochopil a naučil se, byly časy, kdy je možné parkovat u pláží bez poplatku a bez lidí, kde jsou sprchy, co všechno se nesmí, … a tím to vlastně končí. Havaj je nuda. A tady se přesně dostávám k tomu, co jsem uvedl na začátku. Vím zároveň, že nejsem objektivní a že to je vůči Havaji trochu nefér. Ale nedá se nic dělat. Po Argentině a Mexiku to je jako když vám někdo sváže ruce a nohy a vozí vás po okolí. Hezké, …, ale k čemu?
Abych se to pokusil přece jenom trochu zachránit, napadají mě hned dva lidé, které by to tu bavilo. Je to Luděk a Jitka. Luďek proto, že to je defakto party ostrov, navíc s ohromným přetlakem holek, které tu ve dvojicích, či trojicích doslova vystrkují zadky na kohokoli, kdo není dítě, stařec, nebo zcela evidentní gay. Jitka pak proto, že tu je všechno, co je potřeba k tomu, aby si člověk odpočinul ulehnutím na slunci. Krásné čisté pláže, jemný písek, slunce každým dnem vychází přesně a jasně, korálové útesy pět metrů od pláže (jejich stav tomu odpovídá, ale i tak tam je hromada malých ryb, které neobtěžují a jsou tam jenom proto, abyste, pokud chcete, na ně mohli koukat), pití a jídlo „co hrdlo a fantazie ráčí“, vše funguje, hotely krásné, víno skvělé, …, prostě ráj na zemi. Jenomže pro mě to je moc sterilní. Jak prostředí, tak chování. Vadí mi, když na první pohled vidím, že „ta holka“ upustila ručník na zem proto, abych si všimnul, že má hezký zadek, nebaví mě se válet na pláži se stovkou jiných lidí, jsem otrávený z toho, že si nemůžu vylézt na kopec, na který chci, ale musím respektovat ceduli „vyhlídka zde“, parkování zde, platí se zde a fotí se odtamtud. Vadilo by mi to normálně, ale po tom, co jsem opustil Mexiko a mám stále v živé paměti Argentinu, to vůbec nedokážu kousnout.
Havaj je zvláštní v jedné věci. Je to, jako byste hráli hru a měli přesně dané množství bodů na to, abyste si zvolili rozlohu a vlastnosti toho, jak bude země vypadat. Vy jste udělali to, že na rozlohu jste vyčlenili to nejmenší možné množství bodů a za zbytek postavili všechno, co vás napadne: Jezera, hory, lesy, skály, moře… Přesně to Havaj je. Je tu všechno a s trochou fotografického podvádění uděláte krásné fotky. Jenomže realita je taková, že těsně na krajích fotek, mimo záběr, je plot, silnice, město, hlídač, policajt, parkoviště, nebo hromada lidí.
Nechci být dramatický, ale to co se stalo tady, se stane všude na světě. Je to jenom otázkou času. Všechna „zajímavá“ místa, hezké scenerie, jezera, hory, lesy, … se rozprodají, oplotí a uzavřou. Nutně se to musí stát. Havaj je toho dokonalým příkladem.
Nebudu to dál protahovat. Na základě dojmů z prvního dne jsem si posunul let tak, abych odlétal za pouhé tři dny. Tyhle tři dny jsem zůstal v autě, abych zjistil, co vlastně Havaj je. Ostrov Oahu přejedete z jihu na sever, po dálnici, za hodinu a kousek. Když to vezmete mimo dálnici, netrvá to déle, než tři hodiny, i s přestávkou na čůrání a občasnou fotku. Plné to je atrakcí pro turisty, surfy, vyjížďky lodí, šnorchlování, potápění pro potapěče, potápění pro nepotapěče, suvenýry, další suvenýry, bary a kluby.
Poslední den před odletem jsem se šel potápět s tím, že chci vidět delfína. Ideálně si s ním hrát. Plavání s delfínem v bazénu mě nezajímá, chci si najít toho „svého“ někde v moři. Bohužel, delfíni se neukázali. Zato jsme objevili žraloka schovaného po nočním lovu pod skálou a slyšeli velryby. Žraloka jsem chvíli drbal na ocasu a pak plaval dopředu k hlavě, přičemž mě divemaster odchytil, že jako tam plavat nemám. Pro rýpavé jen upřesním, že jsem ho drbal na té ploutvi, kterou končí každá ryba, bez ohledu na to, zda to je ryba, nebo savec. Byl to malý žralok, maximálně do třech metrů. V lodi jsem se pak ptal divemastera, jestli by ten žralok zaútočil, nebo ne, kdybych se mu přiblížil k hlavě. Pokrčil rameny. Zeptal jsem se ho, jestli to někdy zkoušel. Zavrtěl hlavou. Na otázku, kolik žraloků takhle viděl, odvětil, že stovky. Nerozumím tomu. Kdybych se já živil tím, že dělám ponory, určitě bych zkusil navázat trochu intenzivnější kontakt s těmi, se kterými se potkávám, než plavání kolem a opatrné šimrání na konci ocasu.
Velrybí komunikace je zvláštní. Když štěká pes, nemáte dojem, že něco konkrétního, či souvislého, sděluje okolí. U velryby ten dojem máte. Je to podobné, jako když jste v zemi, kde neznáte jazyk. S vypětím všech sil se snažíte pochytit alespoň jedno slovo. Tady to bylo stejné. S lítostí musím podotknout, že velrybština nemá se slovanskými, ani anglosaskými jazyky nic společného.
Pokud jste čekali z Havaje něco víc, zklamu vás. To je vše. Nějaké dílčí příběhy by se našly, ale nic co by stálo za odstavec v tomto článku. Snad jen to, že by se tady dobře dělal business s pronájmem mini karavanů (bez sprchy a záchodu), ke kterým byste přidávali vyznačená místa pláží, místa, kde a od kolika je možné parkovat a kde a od kolika je možné se sprchovat. Věřím tomu, že pro lidi mezi 20-35 by to byla jasná volba, jak „dobrodružně“ a levně strávit čas na Havaji. Pokud to někdo z vás zrealizuje, stačí mi procento z tržeb. Děkuji.
