Jak jsem zmiňoval, spal jsem v Business hotelu, v cípu západního pobřeží u silnice “Margaret Line”. Najít ho byl vcelku oříšek. Připadal jsem si jak v testu inteligence pro malé děti: „Najdi stejné symboly v okolí, jako jsou ty na obrázku!” Přesně tak to totiž fungovalo. Byl jsem v horách, v malém městečku a v noci. Polovina domů svítila, druhá byla zhasnutá. Po zhruba čtyřiceti minutách se mi podařilo najít správné „obrázky“, prošel miniaturní zahradou, odsunul šoupací dveře a opět, jako skoro pokaždé v této zemi, stanul před spoustou bot. Vždy mám tendenci náhodně vybrané boty přeházet, nebo schovat a při té myšlence zírám na boty a pitomě se usmívám. Ale asi to připadá vtipné jenom mě.
Zhruba padesátiletá Japonka v kimonu mě dovedla do mého pokoje a ukázala mi záchod s koupelnou. Poděkoval jsem, oba jsme se uklonili a já „zašoupnul“ dveře svého pokoje. Místnost měla přibližně 4x6 metrů a v jejím středu byl stůl, před ním polštář a na stole čaj. Zaujalo mě to. Jak čaj nepiju, tak tady jsem neodolal, kleknul si na polštář, zapomněl na skutečnost, že zcela evidentně nemám postel, a pil čaj. Neumíte si představit, jak neskutečně uklidňující to prostředí je. Jediné, co dojem kazilo, byl stůl s televizí v rohu.
Ve skříni (jak jinak než s šoupacími dveřmi) byly složené matrace, dá-li se tomu kousku molitanu tak říct, deky, peřiny a polštáře. Ve vedlejší pak bačkory, kimona a mini ručníky. Neváhal jsem ani vteřinu, navlékl se do kimona, dopil čaj a odešel si dřepnout do sprch. Tady se totiž u sprchování sedí. Jsou k tomu speciální židličky. Než mi to došlo, nechápal jsem, proč mají v každé sprše zrcadlo v úrovni kolen. Osprchován jsem skočil do veliké vany, tak pro deset lidí, plné vařící vody a začal se usmívat. Ten úsměv mi vydržel až do rána.
Tradiční japonská snídaně, v očích Evropana, je: Nějaká sušená ryba, velká miska nějaké lepivé rýže, nějaká houba, kterou si sami osmažíte, asi pět menších misek nějakých salátů, dva druhy nějakých fazolí, polévka (krabí vývar s kusy masa), trochu mořských řas a konev s čajem. Připadal jsem si u stolu jak na hanbě ve školní jídelně. „Dokud to nesníš, nesmíš od stolu!“ Většina z toho byla výborná, něco méně a něco jsem prostě nedojedl. I tak jsem neměl hlad až do večera.
Během mého stolování se ve dveřích, odkud se nosilo jídlo, objevila japonská babička. Usmál jsem se na ní a lehce se uklonil. Uklonila se také, řekla několik vět a s ohromným úsměvem odcouvala pryč, aby se pak na mě chodila dívat co pět minut. Když jsem dojedl a stoupl si, přišla ke mně, stále se usmívala, pak si šahala na nos, na tvář a něco mi říkala. Já samozřejmě vůbec netušil, co se mi snaží sdělit. Japonsky se umím uklonit, pozdravit a poděkovat. Po chvíli se přestala klanět a mluvit, přišla ke mně a podala mi ruku. Přišlo mi to zvláštní a srdečné. Japonci nejsou na fyzický kontakt příliš stavěni, natož aby ho iniciovali. Chvíli mi ruku držela a pak mě obejmula a stále nic neříkala. Také jsem ji obejmul. Vůbec jsem nechápal co se děje, ale bylo to milé. No a od té chvíle chodila všude se mnou. Ukázala mi celý hotel, horký pramen s venkovními lázněmi, zahradu a doprovodila mě k autu. Tam mě znovu obejmula a cestou si opět sahala na nos a na tváře.
Po emailovém dotazu na Honzu s popisem situace, kdy jsem se dožadoval odpovědi na to, co znamená v japonštině sahání ukazováčkem pravé ruky na nos a dlaní na tvář, napsal zhruba tohle: „No tak nezapomeň, že si byl někde, kde si byl první běloch za sto let. Určitě se jí líbil tvůj nos a vousy, nic jinýho v tom nehledej, Japonci jsou na oboje ujetý.“ Vidíte a to jsem si chvíli myslel, že mám druhou, celé roky někde zapomenutou, babičku.
Trochu jsme se zdrželi s mojí, road tripově nevýznamnou, nocí. Cestou zpět na sever jsem se zastavil v chrámu v Shuzenji. Zastavil jsem se tam vlastně dvakrát. Den před nocí v business hotelu, kdy jsem přibližně hodinu čekal v autě a měl dlouhý monolog k těm nahoře, jestli ten déšť nechtějí na chvíli vypnout, anebo alespoň zmírnit, že bych si ten chrám a okolí jen narychlo proběhnul. A protože se se mnou vůbec nebavili, tak jsem se tam zastavil ještě druhý den.
Na jedné z fotek můžete vidět truhlu. Odpozoroval jsem, že místní přijdou k truhle, hodí do ní minci, či mince a pak si něco přejí. Dělal jsem, že fotím a přitom nenápadně sledoval, zda k tomu není potřeba nějaký rituál. S klidným svědomím mohu prohlásit, že není. Prostě tam hodíte minci a pak si přejete. Alespoň tak jsem si vysvětlil pěti, až dvaceti vteřinové zádumčivé ztuhnutí všech mimických svalů. Vlastně všech svalů. Udělal jsem totéž a pak v autě celkem dlouho přemýšlel nad tím, zda se přání plní v tom pořadí, v jakém si je lidé přáli, nebo zda-li výše vhozené částky nějak zvýhodňuje pořadí, či úroveň plnění přání.
U chrámu na zemi seděla hromada relativně malých soch. Dvě z nich měly u sebe nějaké zvíře. Mou nejoblíbenější se stala ta, které sedělo na rameni něco mezi medvědem, psem a čertem a která se šťourala v nose. Při bližším pohledu zjistíte, že si upravuje knír, ale jistě uznáte, že první výklad je, …, nevím, asi hřejivější.
Na otázky, proč jsou sochy zvířat postavené na hlavu a to doslova, proč je v kamenu vytesán odulý lidský obličej a proč má velká kamenná žába na zádech malou kamennou žábu, neumím odpovědět. Pokud někdo odpovědět dokáže, nechť mi napíše, informaci doplním.
Ještě než jsem se k chrámu dostal podruhé, tak jsem, hledajíc místo na zaparkování, zabloudil ke hřbitovu. Jedu, vidím úzkou cestu do kopce, a najednou stojím s autem na maličké asfaltové cestě, doslova pár metrů od hřbitova. Co je (alespoň pro mě) zvláštní, v Japonsku mě všechno uklidňuje. Tedy, mimo velká města. Jako kdyby nic nebylo důležité. Těžko se to vysvětluje. Každopádně je to příjemný pocit. I tady na hřbitově máte tak nějak pocit klidu a pohody. Na druhou stranu, kde jinde by měl být klid a pohoda, než na hřbitově.
Cestou z Izu na sever jsem narazil na jakési sochy podél silnice. Dost špatně se to fotilo. Pokud někdo víte, co sochy mají představovat, nebo jste zvědavější než já a někde jste to „vygooglili“, rád si to poslechnu. Je jich opravdu velké množství na přibližně pěti kilometrech, z obou stran silnice
Co mě překvapilo je, že Japonci jsou prasata. Bordel v lese, skládky a vyházené odpadky mají zrovna tak, jako jiné národy. Možná o něco menší množství odpadků, možná ne tak často, ale mají. Pokud vás zajímají japonské odpadky, najdete je ve fotkách.
Na závěr už jen zmíním, že jsem v noci další den zapadal sněhem a raději přeparkoval na kopec, prošel se lesem sebevrahů, nemohl jsem zhruba hodinu vyjet od jezera zpět na silnici, vyfotil tu největší patrovou labuť na světě, z čehož jsem dostal záchvat smíchu, neboť je to jedna z nejodpudivějších věcí, které jsem kdy v životě viděl a než jsem se vrátil do Tokia, tak jsem se na doporučení Honzy ještě prošel po schodech a recepcí hotelu Fujiya, kde údajně Yoko sbalila Lenona.
