Díky tomu, že jsem příliš nepočítal s tím, že nebudu mít žádné auto, nastal problém, jak se dostat za Pepinou na Floridu a následně do NYC, odkud mi to letí zpátky do Prahy. Letadlo jsem zavrhl hned. Je to moc rychlé, trapné a navíc mám hodně času. Půjčení auta? Nuda. Půjčení auta a nabídnutí spolujízdy? To by šlo. Nechat se najmout na přepravu auta? To se mi líbilo, ale bohužel zrovna nikdo nic zajímavého přepravit nechtěl. Koupit něco zajímavého, přejet s tím na druhou stranu a tam to prodat, případně to dopravit do ČR a prodat to tam? Hmm…
Skoro se to vyřešilo samo. Michal mluvil o tom, že by chtěl Corvettu, modelový ročník C4, ještě než jsem odlétal. Já moc Corvetty nemusím, když už tak předchozí model C3. Starší jsou moc kulaté, mladší pak na můj vkus moc evropské. Nicméně i té C4 se nedá upřít určitá dávka syrovosti, která mi je sympatická. Velký, poměrně starý 5,7 litru V8 bez turba má jednoduše něco do sebe, baví mě u nich tendence se “zakuckávat”, když sundáte nohu z plynu.
Ve čtvrtek ráno, po vyložení krabic a Josepha, jsem si sednul do kavárny na snídani, zavolal Michala a poslal mu hromadu inzerátů na Corvette C4 v okolí. Pár inzerentů jsem i obvolal, takže jsem věděl, která auta jsou v jakém stavu a čekal na Michalův výběr. Lépe řečeno na dohodu Michala s Davidem, kteří si chtěli auto koupit dohromady. Od doby, co jsem to začal hledat, do doby, než se rozhodli, se můj mozek přepnul do módu, kdy došel k nezvratnému přesvědšení, že přejet státy starou Corvettou je naprosto skvělý nápad a hlavně, že mě to auto vlastně zajímá.
Domluvil jsem se s nějakým Mexičanem (je jich plná Californie), že se na jeho ’86 Chevrolete Corvette v tmavě červené barvě (ženská by pro ní měla zaručeně specifičtější název), s manuální převodovkou, zajedu podívat. Než jsem dojel na místo, volal mi Michal, že si to rozmysleli a že jí nechtěj. Nevadí, nemám co dělat, tak si auto alespoň prohlídnu a svezu se v něm.
Corvetta, stála na dohodnuté adrese, ale Mexičan tam ještě nebyl. Vystoupil jsem z auta, udělal kolem Corvetty pohrdlivé kolečko a bylo mi naprosto jasné, že takový šrot kupovat prostě nebudu. Auto bylo v příšerném stavu. Prasklý zadní nárazník, barva, která se na všech místech loupala, gumová těsnění, resp. jejich zbytky lezla všude ven z auta, rozpraskaná palubní deska, měla přes sebe hozený šátek, … prostě děs a hrůza ze všech detailů, ne které se podívát.
Když přijel majitel, sedli jsme okamžitě do auta a jeli se projet. Začal monolog, jak to auto je skvělé, jak má skvělý motor, jak do něj investoval hromadu peněz, jak ho chce prodat jenom proto, že manželka je těhotná a spousta další řečí, které se říkají, když chcete prodat vrak a musíte rozptýlit pozornost. V duchu jsem se usmíval a mlčel. Možná nejen v duchu, protože prodejce zřejmě odtušil mé pohrdání jeho příběhy o autu a začal měnit strategii. Bylo mi to úplně jedno, vůbec mě ta Corvetta nezajímala. Snad jenom si jí zařídit, nedala se jí upřít určitá dávka osobnosti i ze strany spolujezdce.
Když jsme se vrátili, zeptal se mě, co si myslím. Řek jsem, že to auto je hrozný, ale že bych si ho rád zařídil. Nechtěl. Stále dokola opakoval, že to je auto, které může řídit jen ten, kdo umí jezdit špičkově s manuálem, že to není jen tak, že mě svezl a tak dále. Když vám je něco upřímně jedno, máte strašlivě navrch. Pokrčil jsem rameny ve smyslu „Neřídím, nekupuji“, což jsem stejně neměl v úmyslu a podal mu ruku na rozloučení. A přesně v tento okamžik se všechno naprosto nečekaně zvrtlo. Podal mi klíčky a neochotně mi otevřel dveře od řidiče. Zapadnul jsem, doslova, do sedačky a otočil klíčkem. Zařadil jsem jedničku, kouknul do zrcátka a odlepil se od chodníku. A teď, v ten drobný, kraťoučký okamžik, se to stalo. Zamiloval jsem se. Zamiloval jsem se do hromady šrotu. Zamiloval jsem se do té surové nesmyslné hromady železa a laminátu s naprosto nefunkční palubní deskou, vrzající a klepající se na čemkoli, co člověk přejede, do krátké řadicí páky od čtyřstupňové převodovky, kde musíte s naprostou přesností “sázet” stupně, do plynu, který je citlivější než čerstvá popálenina, zkrátka do všech těch “drobností”, které způsobí, že přestane fungovat racionální myšlení.
Motor má mít výkon pitomých 230 koní. Buď má tohle auto víc, nebo jsou ty koně nadopované kokainem. Jednoduše, to auto vám vykouzlí dementní úsměv a nechce se vám zastavit. Abych to zbytečně neprodlužoval, auto jsem koupil pod podmínkou, že mi ho odveze na letiště a že mi ho dá za 2.000 USD. Oboje, i když neochotně, splnil. Jak se to celé mohlo stát, mi je doteď záhadou. Myslím, že jsem nic horšího v celých státech nemohl koupit. Ale je to jak se ženskou. Když je to ta ONA, tak i když z objektivního pohledu víte, že jí vůbec nechcete, tak si stejně nemůžete pomoct, musíte jí mít. Když jsme auto vezli na letiště a já v zrcátku pozoroval na nerovnostech nervózně poskakující Vettu, které z čumáku koukalo jen jedno vyklopené světlo (druhé je zaseklé), začal jsem se nahlas a nekontrolovaně smát. A smál jsem se celou cestu až na letiště. Takhle nějak vypadá dětská radost. Chci to mít častěji, je to naprosto skvělé. A je jedno, jestli se rozpadne po pár metrech, nebo jestli mě odveze až na Floridu. Přesně proto, žijeme. Abysme si dělali radost.
Zatím jsem v ní ujel pouze pár km, když jsem jí projížděl při koupi, nicméně jakmile budu mít pojistku, nasadím si kameru na hlavu a budete se moct zúčastnit prvního nastartování auta. Nevim, jestli vám to udělá stejnou radost jako mě, ale víc udělat nedokážu.
Uvedu sem několik postřehů o autu, přehozených záměrně až úplně nakonec z původně jiného článku, aby je mohly jednoduše přeskočit všichni ti, které nezajímají.
Nevím co, kdo z vás řídil, ale pro hrubou orientaci si uděláme pomyslnou stupnici obtížnosti ovládat auto od 1 do 10, kde 1 je elektroauto, nebo vícespojkový automat, kde volíte směr jízdy páčkou, nebo přepínačem a 10 je šestistupňová závodní FC motokára, se kterou se normální člověk napoprvé nemá šanci rozjet a jet s ní kontinuálně na jedničku v nízkých otáčkách je naprosto nemožné. Převodovce bez synchronů bych dal šestku a Corvetta má s velkým přehledem své místo u sedmičky, i když z úplně jiných důvodů.
Řazení, ani plyn vám neodpustí vůbec nic. Navíc plyn je lehce zatuhlý (což je téměř s jistotou vlastnost tohoto kusu), takže pokud na plyn trošku, čímž skutečně myslím velmi jemně, zatlačíte z nízkých otáček, tak s ním pohnete o větší kus, než jste zamýšleli a auto vám dá škubnutím dost zřetelně najevo, že takhle se mu to nelíbí. Jet se s tím dá i tak, jen to chce extrémně jemné zacházení obou nohou a když jedete v zácpě hodiny, tak na to vážně nemáte nervy, protože jak na vteřinu polevíte z pozornosti, hned vám dá Corvetta najevo, že jí vaše chování doslova sere (pardon).
Na řazení jsem si zvyknul a jak mi ze začátku vadilo, časem mě začalo vyloženě bavit. Je to vcelku povedená kulisa s poměrně krátkým krokem, kde správně zařazená rychlost s hřejivým cvaknutím zapadne kam má. Přechod z levé části kulisy (1+2) do pravé (3+4) neprobíhá ve středu, ale směrem k přední části (k jedničce) a mírně zešikma. Jak nejste naprosto přesní, nedostanete páku zleva doprava, ani zpět. Nicméně jak si na polohy zvyknete, dá se řadit rychle a je to zábava.
