Odlet letadla se protáhnul o hodinu a půl. Pilot sice sliboval, že na to „šlápne“, ale na dvouhodinovém letu bylo i dvacet minut, které skutečně nahnal, nadliský výkon. Ztráta více než hodiny mi můj časově vypjatý plán naprosto zbourala, protože poslední vlak do Fenitonu odjížděl přesně s naším příletem, jenomže půl hodinu cesty od letiště.
Zavolal jsem Daniela, coby majitele modrého GTi, že se tedy ukážu až zítra a začal zkoumat na internetu, jak fungují a kolik stojí v Británii krátkodobé pojistky na auto. Nebylo by to nijak zajímavé, kdyby nechtěli 3.071,- CZK na den. Ano, na den. A pokud máte řidičák kratší dobu než já, budete to mít ještě dražší.
Pochopitelně jsem se odmítl na něčem takto zvrhlém podílet. Narychlo jsem přečetl pravidla běžných pojistek a došel k závěru, že nejlepší bude auto pojistit na měsíc a pojistku následně zrušit. Podle zákona mi musí vrátit poměrnou částku nevyužitého pojištění. Cena tak spadne na několik stovek na týden.
Rozhodl jsem se, že přespím na letišti. Už jsem to někde zmiňoval, ale letiště mám rád. Jsou taková “živá”, plná převážně pozitivních emocí. Baví mě to pobíhání lidí pozorovat. A překvapivě dobře se mi na letišti spí. Zvlášť když mám svojí cestovní “dečíčku”. 
Nad ránem jsem vylezl z pod cedule u check-inu (nikdo mě “neztratil”), zívnul, koupil si snídani a vydal se na Express train. Musím celkem 3x přestoupit. Vlak do centra Londýna, metro na okraj Londýna, jednu stanici těsně za Londýn a pak už 200 mil na západ, do Honitonu. Honiton je jednu stanici před Fenitonem, kde se máme potkat s Danielem. Budu tam o tři hodiny dřív než se vrátí z práce, tak se mezitím podívám po okolí a pak popojedu poslední stanici.
Na stanici Vauxhall (předposlední přestup na zmíněné cestě) jsem si udělal cílenou pauzu. Chtěl jsem se tak nějak podívat kolem na předměstí Londýna, na centrální vlakové stanici, nadýchat britského vzduchu, prosáknutého novinářskou černí s informací, že Británie, jako první, vystupuje z EU. Ačkoli se snažím, a to poměrně úspěšně, politiku ignorovat, protože mi to dělá hezčí život, tohle se přehlédnout nedalo a Britům jsem fandil. Co to udělá s librou nikdo (pochopitelně) neuměl predikovat. Po otevření Forexu se libra propadla o dvě koruny. A já zatím nevím, jestli jsem z bankomatu vybral za kurz lepší, nebo horší. Každopádně libra od rána zase příjemně (pro Brity) roste. Tohle téma opouštím. Nejsem ani ekonom, ani politik, ale držim Ti palce královno.
Jednu stanici z Vauxhall do Clapham Junction, která běžně trvá ujet šest minut, jsme jeli 32 minut. Není tudíž překvapivé, že mi navazující vlak ujel. Na lístku je tučně napsáno, že je platný výhradně na čas, na něm uvedený. Musel jsem se usmívat. Totiž, při objednávání jízdenky mě cosi osvítilo, takže jsem si dokoupil za libru k lístku pojištění nenastoupení z důvodu nestihnutí nastoupení. Ne že bych to chtěl řešit s pojišťovnou, nejdřív se to pokusím vyřešit lidsky, ale pojišťovny prostě miluju. Je neskutečné, co všechno jde pojistit. Chtěl bych pojistku na pocákání kalhot vodou v místě rozkroku při mytí rukou u pumpy. Byl bych strašně bohatý.
Nakonec se na cestě vlakem nic zajímavého nekonalo, až na příběh s tlustou černoškou. A ten je vlastně zajímavý jenom proto, že téma „tlusté černošky“ jsem již rozebíral v příběhu s pneumatikami (který v době psaní tohoto článku ještě není předělán do nového formátu webu), a hlavně proto, že jsem jej vyprávěl předevčírem v kempu. To co se odehrálo, beze zbytku potvrzuje mé tvrzení o tlustých černoškách. Takže, …,
… černoška seděla v kukani s nápisem „Lístky“. Po mém dotazu, co přesně mám dělat, když mi ujel vlak, protože měl jejich spoj zpoždění, suše vyštěkla: „Lístek!“. Podal jsem jí s úsměvem lístek a v duchu se upřímně bavil tím, že je to skutečně velká, doslova, kráva. Z rozjímání mě vytrhlo: „ Co to je?! Chci lístek!,“ černoška do těch několika málo slov dala tolik energie, až se jí přes volnou blůzu vlnila prsa a na čele jí vyskočily kapičky potu. „ No, to co sem ti dal je ten lístek, se kterym je problém a jestli chceš lístek na celou cestu, tak ten mám tady…“ „No, to si nestihnul vlak! To máš jako smůlu!“ Z jejích slov byla i přes nenávistný pohled na celý svět cítit určitá radost, že může někomu říct něco, co ho nepotěší. Jenomže mně to bylo srdečně jedno. „ No, spíš bych řek, že to je Tvůj problém, nestihnul sem vlak, protože váš předchozí vlak měl zpoždění, ale to si asi budeš umět dohledat sama, že jo?“ Černoška zamrkala: „… No, já nevim, … hele já nevim, já tohle řešit neumim, běž do dalšího vlaku co jede o hodinu pozdějc a …“ Přesně tohle jsem chtěl slyšet. Usmál jsem se ní, poznamenal, že jí děkuju za skvělý přistup a počkal na další vlak. V případě, že bude mít kdokoli problém, že sedím ve vlaku v jiný čas, budu to mít na koho hodit.
No a dál se nestalo vlastně nic. Ne ve vlaku. Průvodčí na hodinu starý lístek neřekl ani slovo a já se usmíval na britské vesnice z okna, až jsem z toho usnul.
V Honitonu jsem se rozhodl, že těch necelých sedm mil (cca 11km) do Fenitonu půjdu pěšky. Mám spoustu času. Cestou pršelo, svítilo sluníčko, zase pršelo, zase svítilo, foukal vítr a bylo příjemně. Takové počasí, které do Anglie patří. Nevím proč, ale mám Anglii rád. Zvlášť anglický venkov. Je mi tam příjemně. Jestli to je v genech, nebo jestli to má jiný důvod, to netuším.
Daniel byl pětadvacetiletý kluk, který vypadal o deset let starší, usměvavý, sympatický a v pohodě. Rychlé, malé, benzínové auto vyměnil za velký a pomalý diesel. Že s GTičkem nejezdí, potvrzovala celkem solidní vrstva rzi na kotoučích brzd, které se neočistily ani po několikaminutové jízdě. Auto vypadalo nad očekávání dobře a hlavně bylo nepostižené snahou jej „vytunit“, čehož jsem se obával nejvíc. Navíc s relativně malým nájezdem km, kterému jsem ochoten v UK uvěřit. Původní cena 550 GBP, kterou jsme změnili na 500, už v prvním telefonátu, následně spadla na 450, protože to co Daniel považoval za hučící ložisko, jsem přisuzoval něčemu jinému, navíc auto zřejmě dostalo někdy v minulosti pěstí na čumáček. Nic velkého, ale spáry mezi světly nelícovaly. Daniel vůbec neprotestoval, což mi zachránilo potřebu cokoli z auta prodávat, neboť se vejdu do potřebných 15.000,- CZK v pořizovací ceně, což je podmínka v minulém článku zmíněného závodu. U sousedů v německu stojí nejlevnější identické auto čtyřnásobek. A to se vyplatí!
Daniel a jeho sousedi ze mě měli srandu, neboť jsem v autě čekal zhruba dvě hodiny, než se mi podařilo sehnat Honzu, který mi udělal pojistku z ČR. Nakonec se totiž ukázalo, že existuje převozní pojistka a samozřejmě byla ještě levnější, než zmíněné uzavření a následné zrušení pojistky Britské a hlavně, bezproblémová. Tedy, teoreticky. Byla by bezproblémová, kdyby Honza nebyl zrovna někde na lodi na Vltavě.
Co dodat, cestu do přístavu, kde jsem měl být těsně před jednou v noci následujícího dne, jsem nezvolil vnitrozemím, ale po jižním pobřeží. Byla to neskutečně pohodová cesta, občas, pokud jsem ignoroval navigaci, jsem jezdil zapomenutými silnicemi uprostřed ničeho, kam se sotva vešlo moje prťavé auto. Podotýkám, že to byly asfaltové silnice, ale škrtal jsem oběma zrcátky současně o vzrostlou trávu, či keře.
Z trajektu jsem sjížděl chvilku po třetí hodině v noci a vydržel naživu do přibližně sedmé ráno. I přes dopování kafem a litrovkou RedBullu, jsem nakonec zaplul vedle dálnice na zadní sedačky celkem třikrát. Poslední cesta do říše snů trvala přes hodinu a dle poslintané celé ruky a zhruba desetivteřinového zjišťování kde a proč jsem, se jednalo o spánek vydatný. Do Prahy jsem dojel kolem šesté odpoledne s ohromnou hlavou, neboť “laděný výfuk” a “otevřená roura” na dálnici, na 1.600 km, představuje ukázkové sebetrýznění.
No a tím výlet skončil. Byl nečekaný a vlastně příjemný. A mám hračku pro sebe i pro hosty.
