Jaké je Japonsko? Nebudu říkat nic nového, když připustím, že mě Japonsko něčím dostalo. Je tak jiné, jak si jenom umíte význam slova „jiný“ představit. Nevím, čím to vlastně je. Vše mají v podstatě podobné, auta jezdí, budovy stojí, jídlo se jí. To že jsou auta menší, budovy větší a jídlo neobvyklé, zmíněnou „jinost“ nedělá. Hádám, že to bude mentalitou, která je světelné roky daleko od mentality Evropana.
Za prvé si zvykněte na to, že tady se očekává, že se všichni k sobě chovají slušně a nikdo nikomu nedělá nic, co by jemu samotnému vadilo. Jde o celé spektrum lidského chování, od zdvořilosti, přes ochotu pomoci, která je z pohledu Evropana téměř chorobná, až po v zásadě nulovou kriminalitu. Pokud si položíte mobil na stůl v nejrušnějším fastfoodu a půjdete se na půl dne projít, najdete ho tam, kam jste ho položili. Pokud tam půjdete až druhý den, bude ho mít obsluha u sebe a omluví se vám, že ho museli vzít ze stolu, protože uklízeli. Pak se omluví za to, že vám ho nestačili poslat, nebo že ho neposlali proto, že by ho museli zapnout, aby zjistili, kdo jste a to by bylo neslušné. Dýška v této zemi neexistují a snaha někomu dát něco nad rámec dohodnuté ceny, končí pro obě strany trapně. Pochopil jsem to ve chvíli, kdy jsem mávl rukou nad jedním japonským jenem, což je přibližně dvacet halířů českých korun, který mi měl být vrácen z útraty v obchodě, kde jsem si koupil vodu. Holka, která byla u kasy, se začala tvářit zděšeně, oběhla pult a běžela za mnou s jedním jenem až ke dveřím, podala mi ho a přitom se stačila milionkrát uklonit. Jednoduše, plaťte přesně, nebo si počkejte, až vám vrátí. Japonec vychází z logiky, že jeho práce je již zaplacena v jeho výplatě, pokud se jedná o zaměstnance, nebo má zisk zakalkulovaný v ceně produktu, pokud se jedná o majitele. Servis vám poskytnou nejlepší, jaký dokážou vždy, protože je to v jejich nátuře. Pro dýško není v této logice prostor. V podstatě znamená, že si myslíte, že je zaměstnanec špatně placen, nebo že má obchod špatně nastavené ceny. V obou případech to je nezdvořilé.
Korea je v tomto podobná, ale ne stejná, Korea je mix Japonska a „normálního“ světa. Co se týče zmíněné snahy vám pomoci, funguje to přibližně tak, že jakmile se zatváříte bezradně, nebo příliš dlouho koukáte do mapy, nestandardně dlouho se rozhlížíte, něco vám upadne, apod. odněkud přiskočí Japonec a zeptá se, jestli nepotřebujete pomoct. Pokud někoho oslovíte, vždy se začne usmívat a i když neumí vůbec anglicky, stejně se bude snažil pochopit, o co vám jde. Nechají si slovo, či větu opakovat skutečně třeba 20x a až když dojdou k závěru, že jsou naprosto ztracení, tak začnou zastavovat jiné Japonce, aby zjistili co chcete a oni vám tak mohli pomoct. Pokud vědí, kam chcete, dovedou vás tam. Nesnažte se jim to rozmluvit, prostě vás tam dovedou a to i když jdou původně úplně jiným směrem. Měl jsem takhle doprovod několika párů holek, které se vždy začaly chichotat, jakmile jsem něco řekl. Když vás dovedou na místo, několikrát se s úsměvem ukloní a odkráčí původním směrem. Pokud jim Japonsky poděkujete, ukloní se víckrát a obvykle na to zareagují: „Ááááááh Arigatóó.“ Chápu z toho, že jsou nadšení a poctění tím, že umíte poděkovat v jejich řeči.
Jazyková bariera je ohromná. 99% Japonců neumí anglicky a pokud ano, jsou to naprosté základy, navíc zkreslené pekelnou výslovností. Zvykněte si na to, že na odletu (či odjezdu lodi) vám budou říkat, kde je „Ďepajčj,“ pokud si něco objednáte a usadí vás ke stolu, bude to nejspíš se slovy: „Pjís šit ďauň,“ což mě mimochodem na moment zděsilo, neboť jsem si nebyl jistý, jestli náhodou po mně není žádáno něco zcela jiného. A na co rovnou zapomeňte, je snaha pochytit číslovky. Nechte si číslo napsat na kus papíru. Japonci o své výslovnosti vědí, tak vám číslice automaticky ukazují na kalkulačce, nebo na kase, pokud jste v obchodě. Každopádně podobně jako na Kubě, i když jste si jistí, že už víte, o jako číslovku se jedná, můžete vzít jed na to, že to je ve skutečnosti číslovka jiná. Například „Šištíň,“ není šestnáct, jak byste si mohli myslet, ale třináct. Zvláštní je, že jsem si na jejich výslovnost poměrně rychle zvykl a druhou noc v klubu, jsem rozuměl skoro vše. Hodně pomůže, když jakékoli zašišlané písmeno zaměníte za R, nebo za L. U nižší snahy o výslovnost to bývá S, nebo C.
Po diskuzi se čtvrt Američanem, čtvrt Korejcem a napůl Japoncem, který provozuje bar, kousek od hotelu, kde jsem bydlel, ještě můžu přidat pár informací o Japonských holkách. Mají to zhruba takhle. Samy se neseznamují. Nikdy. Aby se s někým začaly bavit v jiné, než oficiální rovině, musí být dotyčnému představeny někým, koho dobře znají. Do klubů nechodí, pokud tam nejdou s dobrými kamarády a i tak poměrně nerady. Uvedené údajně funguje téměř ve sto procentech případů. Tohle se týká kategorie holek „klasická Japonka.“ Pak je kategorie druhá, což jsou holky, které to mají jinak a ty naopak do baru chodí, seznamují se a to proto, že chtějí někoho do postele. Je jich poměrově významně méně, nicméně vzhledem k populaci Japonska, jich je hodně v absolutních číslech. Dlužno dodat, že přesně tenhle typ holek je pro mě v zásadě nepoužitelný.
No a jsme u poslední části toho, co vám chci o Japonsku, respektive o Fukuoce sdělit a to je opět informace od zmíněného půl Japonce, a sice, že Fukuoka má poměr chlapů a holek 1:3. Toto mi bylo řečeno v souvislosti s mým konstatováním, že jsem byl fascinován tím, kolik jsem za půl dne viděl krásných holek. Zasmál se a prohlásil, že to je pravda a že tohle a i ten poměr kluci vs. holky je dán tím, že toto město je obklopeno malými vesnicemi. Historicky se město vybudovalo právě mezi nimi a ti nejúspěšnější se z vesnic stěhovali do města. Jsme v Japonsku, takže se jednalo výhradně o úspěšné muže, kteří si sebou brali hezké holky, ošklivé zůstávali ve vesnicích. Následně z města odjížděli a stále odjíždí za prací a jen zhruba třetina jich tam zůstává. To co píšu, berte s lehkou nadsázkou, přeci jenom jsem tady byl pouhé dva dny, informace, které jsem neodžil osobně, mám z hospody, nicméně vsadil bych se, že vše co píšu, je pravdivé.
