Ačkoli by se z názvu článku mohlo zdát, že mě Japonsko štvalo, není to tak. Pro Japonsko mám slabost. Vždycky jsem měl. Nevím, jestli to je dané jejich mentalitou, jídlem, kulturou, nebo tím, že mi Asiatky přijdou neskutečně roztomilé, vším zmíněným, nebo něčím jiným. Nevím, ale rád ho jednoduše mám.
Z letiště jsem si zařídil bydlení, zjistil, jak se dostat metrem do cílového místa a nic nebránilo tomu, se s úsměvem vydat mezi klanící se prcky, dolů do podzemí, do důmyslné spleti chodeb s barevnými vláčky.
Místo, které jsem víceméně náhodně vybral, jako svůj dočasný domov, mě celkem rozsekalo. Byl to třípatrový dům, který jsem nejdříve nemohl najít. Našel jsem blok domů, ale nevěděl jsem, který vchod je „můj“. Majitel přestal komunikovat a v poslední zprávě, špatnou angličtinou, bylo něco v tomto smyslu, že dům je odemčen 24/7, pokoj máš připraven, užij si pobyt. Na můj dotaz, jak poznám vchod, patro a pokoj, jsem odpověď už nedostal. Podle fotek jsem odtušil, který dům a který byt v něm by to asi mohl být a nesměle vzal za kliku branky. Byla otevřená. Pomalu a opatrně, pokud to je s třicetikilovým kufrem možné, jsem vylezl do patra a znovu vzal za kliku, tentokrát od hlavních dveří domu. Byly také otevřené. Za nimi byla na zemi neskutečná hromada bot. Vlevo od vstupních dveří byla velká, otevřená místnost s ohromnou televizí, PS4, několika notebooky na stole, plechovkami od piva a spoustou dalších krámů. Vpravo byla chodba, která po pravé straně končila kuchyňským stolem, a vlevo od něj byly schody nahoru.
„Hello!,“ zavolal jsem do prázdna. Nic. Zul jsem se, přidal boty k ostatním a směle vykročil směr schody. Na kuchyňském stole ležel svazek bankovek a iPad. Vylezl jsem nahoru do patra a znovu se pokoušel volat do prázdna… Opět nic. V tomto patře byly na chodbě, na zemi u zásuvek, různě rozmístěny notebooky, tablety a telefony, ale jinak byl dům zcela prázdný. Zřejmě důsledek testování nějaké chemické zbraně. Neomylně jsem nalezl svůj byt, či pokoj, nevím, jak tomu říkat. Byl připravený a uklizený, až na tu skutečnost, že nebyla povlečená postel. Nesnáším povlékání postele.
V tomto domě duchů jsem se za celé tři dny (a dvě noci) potkal pouze s jednou velmi ošklivou Číňankou, která se mě zcela evidentně bála, a zahlédl jsem záda někoho dalšího z obyvatelů. Při odchodu, jsem po emailové domluvě nechal peníze na stole a odešel. Ten kdo je chtěl, ať to byl kdokoli, je dostal, alespoň podle jeho zprávy.
Hned po příletu do Japonska jsem začal komunikovat s Honzou, což je kamarád hned dvou mých kamarádů a kterého jsem viděl všeho všudy jednou a to ještě tak před dvanácti lety. Honza žije v Tokiu deset let a nedávno se tam oženil. Po několika emailech mi došlo, že má podobné vnímání „světa“ a jeho doporučení na road trip jsem přijal s povděkem. Všichni, kdo v Japonsku nebyli, mě totiž přesvědčovali, že půjčovat si tady auto, je nesmysl.
Když jsem si nahrubo naplánoval road trip a virtuálně si prohlédl cílová místa, překvapilo mě, jak málo (nic) vím o Japonské přírodě. Chybělo poslední, objednat auto. Nebyl by to problém, kdyby Japonci nebyli naprosto neskuteční byrokrati. Je to jediná země na světě, kde po mě někdo vyžadoval mezinárodní řidičský průkaz. Pokud nevíte, jak taková věc vypadá, tak vám ji rád popíšu. Jedná se u kus papíru, který má na sobě nesmyslné vlnovky, jako prevenci proti falsifikaci, nalepenou fotku a orazítkované kolonky se skupinami oprávnění, která vlastníte. Jinými slovy, je to jako byste z deskové hry vyndali nějakou kartičku, tu opatřili kulatým razítkem a nalepili na ni fotku. Jeho přínosnost, oproti plastové kartě skutečného řidičského průkazu mi zůstává utajena, neboť mezinárodní řidičský průkaz neobsahuje japonštinu (stejně jako většinu dalších jazyků) a dokonce postrádá některé elementární údaje z plastikové karty. Jen dodám, že byl vymyšlen v roce 49 a od té doby je nezměněn. A tuhle věc Japonec chce, jinak vám nevydá auto. Lépe řečeno, ne, že by vám auto dát nechtěl, on zoufale chce, listuje v sešitu pravidel a postupů jako zběsilý, aby našel alternativní cestu. Pokud ale tento sešit alternativní cestu neobsahuje, máte smůlu. Já se nevzdal. Nebudu vám popisovat, jak se mi podařilo získat tento nezfalšovatelný a kriticky důležitý dokument, na kterém stojí celý vesmír, zmíním jen to, že nakonec byl mladík za přepážkou spokojen, já dostal svou krabici od bot s koly, kterou jsem si s radostí malého dítěte vybral a všechno pokračovalo svou cestou.
Legrace s řidičákem mě stála půl dne. Nutno dodat, že půl dne s hezkým počasím. Ode dne následujícího jsem měl hnusně. Super hnusně. Nic to ovšem nemění na tom, že i tak byl road trip výživný a dal mi zcela nový pohled na Japonsko. Pro vás to znamená málo fotek, navíc se špatným světlem, deštěm a občasnou mlhou.
Je zcela logické, že samotné město, zvlášť hlavní město, přizpůsobené turistům, vám nikdy nedá představu o tom, jaká daná země je. Je to stejné všude na světě. Ten, kdo navštíví Prahu, si zcela jistě udělá jiný obrázek na Česko, než ten kdo navštíví Brno, nebo Ostravu. Teď jsem sám sebe zarazil. Nikam tím nemířím, jen jsem z té představy poněkud rozpačitý. Popojedeme. Stejně tak bude dojem ze země jiný, pokud navštívíte nějaké menší vesnice. Abyste měli ještě objektivnější představu a ucelenější dojem, musíte zemí projet a vidět „všechno“. A to je asi taky ten hlavní důvod, proč mě tak baví jezdit po zemích autem. Máte šanci z nich vidět v krátké době významně více, než když se plácáte kolem jednoho místa.
Japonská krajina je krásná. Pro mě zcela nečekaně. Tím, že o zemích nic nevím, překvapují mě o to víc. Japonská příroda je taková, jaké mají ostatní věci. Smrsklá. Kopce a hory a hned vedle moře a jezera. Všechno na jednom místě. Krajina je neskutečně scénická. Stoupáte autem desítky kilometrů vzhůru, aby se pak otevřel pohled do údolí, na moře, či jezera, nebo „jenom“ na hory. Co je pro mě rovněž překvapivé, všude se tady smí. Cedule zákaz vjezdu v Japonsku zřejmě ani neexistuje. Pokud se někam nesmí, je tam nějaký předmět, nebo závora. A to se stává zcela výjimečně.
Vybral jsem si cestu dolu na jih na Izu, s doporučenou cestou Izu Skyline a následně Nishu Izu Skyline na základě jediné doporučující věty: “Je to krásná cesta, automobilky tam testují svá auta.” A to, jak jistě uznáte, jsem si nemohl nechat ujít.
Tím, že jsem vyjel pozdě, jsem nestihl vstup do parku Sankeien v Jokohamě. Přijel jsem tam v půl šesté s tím, že se zavíral v pět. Nevadí, pokračuji v cestě na jih, k chrámu v Kamakura, odkud jsou také první noční fotky. Bude prý úžasně nasvícen, stojí zato tam přijet v noci. Stalo se. Proplížil jsem se kolem brány, proběhl krásně upravenou zahradou, vylezl na kopec, … a to co jsem viděl, bylo krásně nasvícené lešení. No dobře, i zahrada chrámu za to stála. Usnul jsem kousek od ní v autě.
Ráno jsem do zahrady vlezl znovu, abych tam v šest ráno potkal místní důchodce, jak v parku cvičí podle hlasu v radiu. Bylo to strašně roztomilé. Mám je prostě rád.
A pak se to stalo. Začalo pršet. Jak jsem stoupal na Izu, déšť sílil a přidala se mlha. Scénický pohled do krajiny v mlze nabývá trochu abstraktních rozměrů. Chvíli jsem se smál, pak jsem udělal pár fotek mlhy, dal si sushi a pivo v autě a odpočíval. Tentokrát mám času dost. Pokud narazíte na fotku, na níž je cosi jako mléko, vězte, že se jedná o scénickou fotografii, v jejímž pozadí, těsně za mléčnou zdí se nachází krásný pohled do krajiny. Pozornější z vás tam mohou zahlédnout i Járu Cimrmana, či alespoň jeho lýtko, neboť se od roku 2000 zdržuje právě v těchto místech.
Mlha, ani déšť neměli tendenci přestat, tak jsem otočil auto a změnil strategii. „Jen tak si pojedu, určitě něco zajímavýho najdu.“ Aby se mi splnilo přání, objevila se odbočka z hlavní silnice, kamsi dolu lesem. Neváhal jsem dlouho. Bylo mi jasné, že pokud zmizí pevný podklad, zmizí i možnost se vrátit, protože tohle auto je cokoli, jen ne do terénu. Zvolil jsem velmi pomalé tempo, abych si hlídal povrch a užíval si okolí. Klesání bylo zaručeně přes 15 stupňů. Naštěstí se zřejmě jednalo o velmi starou asfaltku, která sice místama chyběla, ale i tak byly zbytky cesty stále pevné. Jak se silnice zužovala, množství kamenů přibývalo a jejich rozměry se zvětšovaly.
Pak přišla odbočka. Odbočky na podobných cestách nemám rád. Znervózňují mě. Nevím, kam mám jet (pokud nemám pevný cíl), protože nevím, co bude lepší, resp. zajímavější směr. Nejhorší, co se pak ještě může stát je, když se cesty začnou větvit. Mám tendenci projet všechny, což jednoduše není možné.
Chvíli jsem stál na rozcestí, abych se vydal přes miniaturní most doprava, zpět do kopce. Dle okolní krajiny to zřejmě někde brzo skončí a tak eliminuji to, že mi něco uteče. Cesta stoupala a zmenšovala se, až z ničeho nic úplně skončila strmou loukou vzhůru a křovím. Jen tak pro srandu jsem zkusil na louku zajet a stalo se přesně to, co jsem čekal. Nic. Auto najelo předními koly na mokrou louku a ve stejnou vteřinu se zastavilo. Bylo to tak jasné odmítnutí pokračovat, jako kdyby řeklo něco ve smyslu: „Ses posral ne?“ Prostě městské auto se podobných věcí štítí, tak to jednoduše je. Cestou zpět na rozcestí k mostku mě zaskočilo, že jsem zahlédl do hlíny zapadlý golfový míček. Kde, jak a proč se tam ocitnul uprostřed lesa, mezi kameny, zamáčknutý do hlíny, mi je záhadou. Vzal jsem si ho sebou. Pokud někdo umíte číst myšlenky golfových míčků, rád si poslechnu jeho příběh.
Pokračoval jsem původním směrem dolů a po dalších pěti kilometrech se cesta začala znovu otevírat, až se na jejím konci objevila vesnice. Těsně před ní bylo v lese velmi zvláštním způsobem složeno dříví a vlastně celé okolí působilo prostě zvláštně. Podívejte se na fotky.
Navečer mi Honza objednal noc v business hotelu, což vás, stejně jako mě, zřejmě zmate. Vůbec se nejedná o nic luxusního. Business hotel je tradiční japonský hotel, kam si bez znalosti japonštiny nemáte moc šanci zařídit bydlení. Je to poměrně levné a pro mě, jako člověka nepostiženého japonskou kulturou, neskutečně tradiční. Zcela na rovinu, byl to jeden z mých největších zážitků. Ale o tom zase příště.
